Nositelé duchovní obrody jsou nejen ti, kdo interpretují nějaké učení (třeba antroposofii), které teoreticky zvládli a dokážou o tom školeně, leč studeně přednášet, takových je řada, ale hlavně ti, kdo s duchovními pravdami vyzařují do okolí vřelost, laskavost, porozumění. Jak rádi citujeme Steinerův výrok o nutnosti nejprve dvou kroků na poli etickém… atd. A realita? Občas z nějakého důvodu oslovím někoho, kdo se hlásí k antroposofii, či se jí i amatérskou činností či profesně věnuje. Moje (ale nejen moje) zkušenost z (ne)reakce bývá někdy tristní.
Začnu známým postupem – od současnosti zpět. Před časem jsem nabídnul určitou spolupráci (spíše svůj program) jednomu kamarádovi antroposofovi, zda to chce výhledově zařadit do programu jejich zavedeného pražského společenství. Požádal jsem ho jen o uvážení, zda se mu to hodí, nic jsem nevnucoval. Odpověď žádná. Tedy si říkám: Žije? Popudil jsem ho něčím? Urazil? Nelíbí se mu můj návrh? Jsem pro něho podřadný či podvratný živel? Chodím do jiného Spolku, než jaké on uznává? Je moc zaneprázdněný? To je většina z nás. Stačí ale udělat si pár vteřin času a napsat jednoduchou větičku, že jsem mail obdržel, ale teď toho mám moc a až…, nebo že se to tématicky do programu nehodí... Je to prachobyčejná lidská slušnost. Dokonce i pan Prokofjev kdysi po počátku své vážné nemoci rozeslal omluvný a vysvětlující mail, že nebude moci odpovídat atd. Jinak se uplatňuje to, co skvělý antroposof Peter Selg nazval antroposofický šlendrián.
Rádo se připomíná, že zatímco první dvě generace stoupenců R. Steinera měly takový a takový úkol, dnešní jeho stoupenci mají o antroposofii svědčit svým životem. Jistě, není to vždy snadné, jsme jen lidi, potýkající se tu se svou nezvládnutou astralitou, tu s antipatiemi či jinými vadami. Ale: Vstřícnost, plnění slibů, vracení vypůjčených knih, odpovídání (byť i stručné) na maily je v možnostech každého. Pramení to z vědomého Já, z ochoty sebekontroly a sebekázně, a hlavně z prachobyčejné slušnosti a zodpovědnosti vůči okolí.
Když jsem po Listopadu párkrát zavítal do jisté skupinky pro duchovní vědu, bylo to sešněrované až dusivé. Po jakési sebereflexi se to tam časem naopak tak uvolnilo, až platilo to, před čím varoval i Steiner výrazem, že se setkání „rozžvaní“. Typický český odezdikezdismus. Účast byla ode mne důrazně vyžadována, po vynechání bylo požadováno zdůvodnění. Tedy jsme skupinku i s kamarádkou M. M. opustili, načež prý bylo v dalším sezení na její adresu řečeno: Nepochopila-li paní... antroposofii, není to chyba antroposofie, ale její. - Navenek to zní logicky. Ona paní ale jen zrušila účast v oné skupině, nikoliv niternou účast na antroposofii. Možná z ní poté vstřebala pro život víc, než onen vedoucí skupiny, zcela neantroposoficky ješitný a uražený.
Moje někdejší pořádání konspiračních bytových seminářů (tehdy jsme netušili, že se tomu jednu bude tak učeně říkat) doma na Žižkově v letech totality bylo dobrou školou (drobnost: dnešním by asi znělo podivně, že jsme všech patnáct či dvacet párů bot nenechávali na chodbě, ale dávali dovnitř, aby to nedráždilo sousedy ke zvědavosti či podezření, že jsme doupě, rozvracející socialismus, což by bylo podezření vcelku správné).
Jak už jsem kdesi psal, byla by asi zajímavá psychologicko-sociologická studie, že polistopadové antroposofické pobočky přitahovaly či dosud přitahují bývalé komunisty - většinou to mají v krvi dosud jak podkožní čip, ač modifikovaně (třeba v zaslepených proruských postojích) a sami to možná ani nepřipustí. (Mimochodem, Churchillovo skoro jasnozřivé konstatování, že volání po komunismu je vzpoura méněcenných, platí dosud.) Někdy platí i ono „vidí pravdu, slyší pravdu, ale nadále uznává lež“. Je to v případech, kdy se něco, třeba ideologie, tak „zažere“ do éterického těla, že jedinec nenaslouchá a nenahlíží nic z toho, co by bouralo jeho ideologii. Psychologicky se tomu říká konfirmační zkreslení. Nejčastěji to lze pozorovat u bývalých přesvědčených straníků, rekvalifikovaných tu na antroposofii, tu na tzv. etikoterapii... Jeden z jejich rysů je cynická otrlost k obětem komunismu - obětem na životech, na osudech, na morálce, na pravdě, na výchově, i "obyčejným" obětem těch, kdo klesali pod břemenem tupých a agresivních.
A osobní zkušenost dnes? Jak krásně živo je ve skupinkách těch, kteří často ani nejsou organizovanými členy Antroposofické společnosti, ale tím tvořivější, radostnější i vážnější (někdy se to nevylučuje) jsou ona setkávání. Je jich víc – od Radotína přes Plzeň, Pardubice, Olomouc třeba až po Horne Hámre-Kostivrch. Setkávání trochu taková, jaká jsem zažil kdysi i u pana Adamce, u Ratmíra Zoubka v Ustí, u Stanislava Kubáta či Milady Škárové v Brně, u Ludvíka P. , či s Hankou Jankovskou. A propos – když jsme u Haničky: zašli jsme občas v Olomouci na dort v kavárně U Mamky. Jednou se po společném snědení vynikajícího dortu podívala na hodinky a říká mi: - No, máš nejvyšší čas. Na můj dotaz, na co nejvyšší čas, rozšafně odpověděla: - Já ti to neřekla? Za chvilku začínáš hodinku povídání v místním rádiu, vyjednala jsem ti to, jo a jde to naživo, tak jdem! Byla ve mně malá dušička, nevím jak to dopadlo, jen si pamatuju, že jsem si v úvodu poplet Olomouc s Českými Budějovicemi a pochválil jim Černou věž.
2024 ©