Sice jsem si nekazil Vánoce sledováním tohoto trapně sebestředného projevu toho, kdo není mým prezidentem, ale zhodnocení Martinem Fendrychem je jistě výstižné.

Stálo by za hlubší studii to, co zde Fendrych naznačil - podobnost obou Milošů. Od fascinece velkým bratrem z Východu přes lidovou mluvu (co do vulgarity zde ovšem Jakeš zaostával) až po nervózní, paranoidní a dehonestující postoj vůči demonstracím.

Zeman se začíná podobat Jakešovi. Odpůrci jsou "neandrtálci"

Martin Fendrych

 

Vánoční poselství Miloše Zemana nebylo vánoční a nebylo to poselství. Vyhnul se v něm svému klíčovému, fatálnímu rozporu s vládou, tedy odlišnému přístupu k putinismu.

 

Na Štěpána jsme už podruhé mohli vyslechnout vánoční poselství prezidenta Miloše Zemana. Důvod té řeči nejvyššího ústavního činitele? „Vánoční čas je dobrým časem pro bilancování.“ Štěpán byl první křesťanský mučedník. Ale s křesťanstvím, s hlubším pohledem na naši zemi, na náš měnící se svět, neměla slova hlavy státu nic společného. Jako obvykle, jinak to zřejmě nejde, středem pozornosti byl zase Miloš Zeman.

Co stálo za pozornost? Zeman nepoužil ani jedno sprosté slovo. To je po posledních Hovorech z Lán překvapení. Ke konci své promluvy pravil: „Nikdy nebudu souhlasit s tím, aby se za symbol boje za lidská práva vydávala pornografická skupinka s vulgárním názvem, protože je to urážka skutečných bojovníků za lidská práva.“ Takže do Vánoc narval aspoň pornografii a ruskou punkovou skupinu Pussy Riot.

Tím se vlastně dostal k nejpodstatnější věci, jež by jistě stála za bilanci a za vysvětlení. Mluvím o jeho vztahu k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Jestli by člověk něco při hodnocení roku čekal, bylo by to rozhodně vysvětlení, proč Zeman stojí jinde než Brusel (EU), jinde než NATO, jinde než Západ. O tom však nepadlo ani slovo. Žádné vysvětlení Zemanova proputinovského postoje, ač ho někteří lidé cítí jako zradu.

 

Prezident v závěru poselství, které nebylo žádným poselstvím, také sdělil: „...nikdy nebudu brát vážně bývalé antichartisty jako dnešní bojovníky za demokracii“. Odtud bychom se snad mohli odpíchnout. Pokud nebere antichartisty, asi nebere ani estébáky a kágébáky. Putin byl dlouholetý kágébák, to jest jednoznačně antichartista. Ale Zeman ho bere, podporuje. A totéž dělá i v domácí politice.

Na začátku svého poselství vykládal, jak sestavoval vládu. „Dosavadní pravidla předpokládala, že prezident republiky jmenuje navrhované členy vlády na základě lustračního osvědčení. Kdybych toto pravidlo dodržel, vláda by ze známých důvodů nevznikla a mohla by nastat dlouhodobá politická krize.“ Odtud je vidět, že sice vadí antichartista, ale nevadí člověk, který figuruje minimálně v deseti svazcích StB jako agent.

 

EU jako Varšavská smlouva?

Je důležité naslouchat Zemanovi pozorně. Je přece hlavním reprezentantem státu. Kterého mimochodem nechtějí v USA, tedy v zemi našich klíčových spojenců. (Bustu Václava Havla v Kongresu odhaloval ne Zeman, ale Sobotka.) A když tedy posloucháte pozorně, co říká, zjistíte rychle, že Zeman nemá nejen žádnou vizi, to víme už od loňska, ale ani žádný jasný vnitřní systém, žádná vnitřní pravidla, jichž se sám drží a jichž bychom se i my mohli držet.

Snad jen jedno: jde mu o sebe. Vidí vždycky nejdřív sám sebe. Ve štěpánském povídání nám prozradil: „...nikdy nebudu ustupovat řvoucímu davu. Naposledy se řevem dorozumívali neandrtálci, ale to je poměrně dávno.“ Zřejmě narážel na letošní výročí 17. listopadu a oslavy toho dne. Jak byl na Albertově vypískán. Zeman se začíná podobat Jakešovi. Jednak mluvou („roztočila se kola ekonomiky“). Jednak tím, jak neuznává protest proti sobě.

 

Nezapomeňme; právě „řvoucí dav“ 17. listopadu 1989 i ve dnech následujících ukázal komunistům, že skončili. Zeman ovšem letošní řvoucí dav nebere, takže zřejmě nebere ani ten pětadvacet let starý. Poslední dobou to tak vypadá. Nevím, jestli se řevem dorozumívali neandrtálci, ale vím, že protesty proti Zemanovi byly zdrcující většinou velmi kultivované a přesně cílené.

Hlavní Zemanovou doménou je (bohužel) zahraničí. K této oblasti řekl: „V zahraniční politice chci být prezidentem suverénní České republiky, která hájí své národní zájmy tak, jako je hájí všechny ostatní státy a která nepodléhá vnějším tlakům jako v době, kdy jsme byli členy Varšavské smlouvy nebo Rady vzájemné hospodářské pomoci.“

Tak na tuhle záhadnou pasáž bychom potřebovali buď vědmu, nebo psychoanalytika. O čem to prezident hovořil? Nejsme snad suverénní stát? Ohrožuje někdo naši suverenitu, naše „národní zájmy“? Podléháme nesuverénně nějakým vnějším tlakům? A kdo? Vláda? Zeman? A co ono vyvolávání Varšavské smlouvy a Rady vzájemné hospodářské pomoci?

Velmi nejasné, troufám si říci velmi riskantní místo onoho pseudoposelství. Protože jediné, co si můžeme za ty celky dosadit, je Evropská unie a její postoj k Rusku. Je to hádání, věštění, ale nic jiného vás nenapadne. Nemůže napadnout. Zeman zřejmě znovu táhne Česko pryč od EU a Západu. To je jeho tajný, ale na povrch se stále deroucí program. Komu se to bude líbit? Jistě Václavu Klausovi. Mimochodem, celý prezidentův projev nejvíc ocenil Tomio Okamura.

Zpět domů. Zeman pochválil vládu. Řekl: „Tato vláda dala lidem naději.“ (Zajímavé je, že průzkumy veřejného mínění pocit naděje nesdílejí.) Co znamená chvála vlády? Zeman do jisté míry kapituloval. Nemá zatím páky na to, aby odstranil premiéra Bohuslava Sobotku (ČSSD). Který stojí úplně jinde než prezident. Sice ne moc pevně, ale přece.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

 

Mezi Putinem a Havlem. Česká společnost už nevěří na zázrak

Komentář Martina Fendrycha: Od změny režimu uběhlo pětadvacet let. Jsme jiná společnost. V co jsme se změnili? Čemu dnes věříme? Umíme ještě vůbec věřit? Kam jdeme? Nebo se nepohybujeme nikam?

 

Od pádu minulého režimu uběhlo pětadvacet let. Jsme dnes viditelně, hmatatelně jiná společnost. Jaká? V co jsme se změnili ve svobodě? - Nepochybně ve svobodě celou tu dobu od konce roku 1989 žijeme. Nikdo nám nediktuje, nejsme okupováni, máme svobodné volby atd.

Společnost, přesně řečeno většinovou společnost, nikdy nelze popsat přesně. Žádná přesná definice neexistuje. Ale měli bychom se pokoušet čas od času nahlédnout do zrcadla, podívat se sami na sebe, ptát se, kdo dnes vlastně jsme, v co jsme se proměnili.

Za komunistů se říkalo, že se česká společnost pohybuje v elipse, jejímiž ohnisky jsou Švejk a Mistr Jan Hus. Když to vezmeme kolem a kolem, nebylo to s námi tedy až tak zlé. Velká část lidí švejkovala. Na oko předstírala loajalitu režimu, ale zároveň ho nebrala vážně. Nevěřila mu. Posmívala se mu. Parodovala ho. Češi jsou od přírody ironici, nebo spíš bývali ironici, proto vymýšleli vtipy a těmi si ulevovali v té dusné době totality. (Humoru dnes značně ubylo.)

Žilo u nás i nemnoho Husů, míněno lidí nesmírně opravdových, oddaných pravdě, hledání pravdy, riskujících svoji vlastní existenci pro myšlenku svobody. Lidé víry, lidé neprázdní, naplnění, bojující beze zbraní.

Možná se v té podivné elipse pohybovala nejen česká societa jako celek, ale taky většina jednotlivců. Jak to? Lidé v podstatě věděli, co je dobré a zlé, že režim lži je prostě režimem lži. Doufali v něco lepšího, „až to praskne“, až se režim svalí, až budou zbaveni okovů. Prahli po svobodě, ať už si pod ní představovali cokoli.

Pak ty okovy zrezly a rozpadly se. Ocitli jsme se velmi snadno a rychle v otevřeném světě, bylo to najednou jen a jen na nás. Mohli jsme si vybrat, kam půjdeme, čím nový stát, novou dobu naplníme. Starší si jistě vzpomínají na počáteční étos, na nadšení, na naději, pocit zázraku.

Přesně to vyjádřil tehdejší prezident Václav Havel, když 21. dubna 1990 na Ruzyni přistál papež Jan Pavel II. Havel řekl: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku...“

Dutí lidé

Od doby étosu jsme dnes nesmírně daleko. Kde? Jaká ohniska centrují naši elipsu? Co jsou naše pozitivní a negativní vzory? Žijeme ještě mezi dobráckým, obhroublým Švejkem a Bohu absolutně oddaným Mistrem Janem Husem?

Máme nějakou naději, věříme ještě „na zázrak“? Nebo jinak: jsme ještě schopni věřit, že to, co se děje, je zázrak? Že svoboda je zázrak? Mír je zázrak? Samo sebou tu nemluvím o věřících křesťanech či jiných vyznáních. Tam jistě lidé věří na zázraky, na věčnost a její otisk v dnešku. Mluvím o většinové české společnosti.

Čemu dnes věříme? Za kým dnes jdeme? Máme ještě dnes nějakého Havla v příliš krátkých kalhotách? Vzbuzuje v nás, v českých masách, někdo svojí odvahou a svými ideály touhu, abychom byli lepší?

Zároveň platí princip relativity. Nic tedy neplatí, nikomu nevěřím, vzhlížím se v těch, kteří to druhým umějí nandat. Všecko se dá zpochybnit. Bylo sestřeleno malajsijské letadlo nad zónou, kterou ovládají proruští separatisté. Ale proč by ho nemohli sestřelit Američané, CIA?

Pětadvacet let „po zázraku“, o němž jsme nevěděli, jestli je zázrakem, jsme společnost velkou většinou nevěřící. Nejen nevěřící Bohu. Nevěřící ničemu. Jako celek, pokud se vůbec dáme jako celek ještě nazřít, připomínáme dutinu, dutý prostor, prázdnotu. Ta prázdnota má, jako každá dutina, tendenci se naplňovat. Každou chvíli se naplní něčím jiným, pak to ze sebe zase rychle vyvrhne a skočí po něčem novém, čím se znovu přecpe k prasknutí.

Jedním z našich ohnisek už jistě není Hus. O nějaké víře, byť nijak zvlášť specifikované, ale víře, nemůže být řeč. Když chybí víra a naděje, co je nahradí? Strach. Pomalu jsme se proměnili ve společnost strachu. Bojíme se kde čeho a kde koho. Ztráty zaměstnání, šéfa, nemoci (nezdravě nám záleží na zdraví, na vizáži). Bojíme se ztráty majetku. Jsme to, co máme, jsme papíry, tituly, konta. Bojíme se války. Jedním ohniskem je tedy strach o budoucnost.

To ohnisko je rozmlžené. Ke strachu se druží nesnášenlivost. Do tohoto ohniska můžeme zasadit Zemana, Klause nebo lépe Putina... Prázdnotu, obsah bez idejí, bez víry, naplňujeme tak, že se přimykáme k čím dál podivnějším postavám, všelijak chorým, poškozeným. Vkládáme do nich momentální důvěru. Nebo ne důvěru, my de facto nikomu nevěříme. My to na ně prostě hodíme: Hele, ten má miliardy, ten to tu za nás všecko vyřeší. Hele, ten je mazaný a mluví jak dlaždič, to je náš člověk.

Putin v nás

Prvním ohniskem je dnes tedy kupříkladu Miloš Zeman. Ale taky Andrej Babiš, samozřejmě. Dokud nezklame. Nebo Putin. Putin v nás. Proč Putin? Prázdnotou trpíme, je únavná, depresivní. Svoji prázdnotu vyčítáme „době“, „systému“, „demokracii“. Unikáme do útoků na svoje okolí. Ani v demokracii se nežije lehce, skoro nic v ní není zadarmo.

A tak se hodí Vladimir Putin, nedemokracie, autoritář, opak našeho systému. Funguje jako pomsta a trest nelehké svobodě (v níž už je to na nás, už nemáme výmluvu, že „oni“ nám nedovolili...) Cokoli Putin udělá, vše se hodí. Vždy je předem omluven. Mstí nás za naše nepovedené, prázdné životy, s nimiž nejsme spokojeni.

Zároveň funguje princip relativity. Nic tedy neplatí, nikomu nevěřím, zhlížím se v těch, kteří to druhým umějí nandat. Všecko se dá zpochybnit. Bylo sestřeleno malajsijské letadlo nad zónou, kterou ovládají proruští separatisté. Ale proč by ho nemohli sestřelit Američané, CIA?

Do systému, kde nic neplatí, vše je relativní, patří i tvrzení jako „nejsem rasista, ale nesnáším cikány“, „nejsem xenofob, ale od muslimů raději dál“, „budoucnost vidím černě, tak si musím užít hned“, „sám mám málo, tak co bych se staral o nějaké z války prchající Syřany“.

Kdo je jiný, ten budí podezření. Nevěřím ničemu a nikomu, nevěřím v nic, tudíž jsem nakonec nakloněn věřit každé spiklenecké teorii: řídí to tu FBI, rejdí u nás CIA. Kdo nemá názor jako já (neklečí před stejnou modlou), ten musí být „někým placen“. Jakmile lidé ztratí ideály, nevěří, že by je mohl mít někdo jiný. Proto „všichni kradou“. Proto jsou už zase (jako za bolševika) podezřelí intelektuálové. Jedna z model jim přiřkla nadávku „pražská kavárna“. Podezřelí jsou vzdělanci. Každý, kdo vyčnívá - kromě model.

Jaké je druhé ohnisko české elipsičky? Protože to nikdy není tak, že je celá společnost prázdná, bez víry, bez obsahu. Druhým ohniskem dnes už nemůže být Jan Hus. Oddaný křesťan nepřitahuje. Církve byly – jako skoro všechno – zpochybněny. Zasáhla je společenská vlna nevíry.

Druhým ohniskem je Havel. Paměť étosu. To tvrzení je provokativní, mnohé nadzvedne, ale druhým českým ohniskem je Václav Havel. Proto je dnes, tři roky po smrti, tolik nenáviděn a napadán. - Bylo zajímavé vidět, jak lidé demonstrující letos 17. listopadu v Praze nesli fotky Havla. Někdo třímal papundeklovou ceduli Havel na Hrad!

Proč právě Havel? Protože je části společnosti blíž než Hus. Protože dělal chyby. Protože nebyl svatý a nehrál si na svatého. Protože byl homo politicus, kterému tahle malá, zaprděná země a její obyvatelé leželi na srdci. Protože v sobě měl víru a bylo to vidět. Havel nebyl cynik. Nebyl pragmatik, ale dramatik. Protože byl velmi dnešní, skoro byste mu ještě dnes mohli poslat tweet.

Druhá část české society cítí, že vracet se k Havlovi znamená vracet se k étosu svobody. Naplnit prázdnotu a nehybnost přecpaného břicha vírou, že smysl má nemyslet jen na sebe. Nežít pro sebe. Smysl, takový ten nesmyslný, nepragmatický, má přijmout zoufalé utečence. Vyjít jim naproti. Svoboda stojí za to. Nesmíme si ji nechat vzít. Smysl má zahnat strach.

Společnost pohybující se v elipse, jejímiž ohnisky jsou strach a Havel. Společnost mezi Putinem a Havlem. Společnost mezi nevírou a vírou. Mezi relativitou a činem. Mezi nehybností, rezignovaností a pohybem.

/Z Internetu/