O Tibeťanech, Češích, Rusech, Angličanech a Američanech.

/Nejprve mail čtenáře:/

Dobrý deň,

prečítal som si váš príspevok o Dalajlamovi a ochrane ľudských práv. Práve teraz k tomu čítam knihu od jedného amerického historika. Rozlišuje v nej anglické a americké chápanie ľudských práv. Anglické je také, že ľudské resp. občianske práva platia pre našu (anglickú resp. západnú) spoločnosť, my sme si ich vybojovali, dozreli sme k nim, sú výsledkom stáročného vývoja. Americké chápanie je univerzálne, teda platí pre všetkých ľudí. Z toho potom vyplýva, že Američania sa snažia svoje chápanie šíriť po svete, čo niektorí kritici označujú ako kulturny imperializmus. Skúsenosť v Iraku alebo v Afganistane ukazuje, že nie všade sa dá doktrína ľudských práv naoktrojovať zhora. Zaujímalo by ma, či sa prikláňate skôr k anglickému alebo americkému chápaniu ľudských práv.

Majú ľudské práva nadčasovú  a nadkultúrnu platnosť, to znamená, že by mali platiť aj pre starých Babylončanov a Egypťanov alebo ľudí stredoveku a tiež pre amazonských indiánov, domorodcov z Papui alebo negramotných afgánskych pastierov alebo platia len pre vyspelé západné spoločnosti?

Postoj západu k ľudským právam je do istej miery pokrytecký. Kritizuje sa Čína, ale napr. Saudskej Arábii sa porušovanie ľudských práv toleruje, lebo je to spojenec západu. (Niečo podobné by sa dalo povedať o Turecku) Číňania by mohli na svoju obhajobu povedať, že predtým ako obsadili Tibet, tam bola feudálna vláda a žiadne ľudské práva. Navyše, Čína má svoje kultúrne špecifiká, neprechádzala takým istým vývojom ako západné krajiny. Ja tiež sympatizujem s Tibeťanmi, len teraz vystupujem ako akýsi advocatus diaboli.

Hezký den.

Ve starých i dnešních "zaostalých" společnostech či kulturách bylo samozřejmě velké tříbení a mnohdy i ti z nižších tříd, například v Egyptě či Indii, věděli, že tam patří, neusilovali o vyšší a nezáviděli. Je to věcí jejich vývoje. Inkarnují se tam ti, kdo to takto potřebují. To až marxistické třídní pojetí zavedlo falešnou rovnost a tedy i zlobu a závist do nižších tříd. Západ tím tak infikován není, jako země východního bloku.

K těm dvěma demokraciím:

            Anglické pojetí lidských práv chápu tak, že si ho vybojovali zajména v touze po nápravě své vlastní minulosti, kdy se v koloniích chovali k domorodcům povýšeně, arogantně, agresivě až brutálně. Byli pro ně něco jako opice. Tedy je jen dobře, že to dnes reflektují a napravují. Je to jejich národní specifická situace. I tato sebereflexe přispěla k jejich pojetí lidských práv. Velice hezky se v tomto směru během 20. století proměnili.

            Americké pojetí lidské svobody je dáno i velikostí jejich země - mají ztotožnění se i s vlastí velice širokou, od jednoho oceánu ke druhému. I ztotožnění se svými dějinami, kdy jejich předkové začínali jen s rýčem, sekyrou a modlitbou. I proto tam platí slovní slib téměř jako zákon. A mají velikou svobodomyslnost, přičemž jim ji nikdo v jejich zemi reálně nenarušuje. Přesto i oni prošli křesťanským ideovým imperialismem a v jeho jménu i zločiny na domorodém obyvatelstvu. To je ostatně dáno spíš církvemi, než národností. V nepochopení národnostních mentalit se snažili různě po světě implantovat křesťanství a pojetí lidské svobody i tam, kde pro to nebyla půda. Když někomu přispěli ke svobodě, zahrnuli do toho nadbytečně a necitlivě, jaksi paušálně i křesťanské misionářství. Jim se jejich pojetí lidských práv podařilo téměř dokonale. Z toho odvodili oprávněnost své dobré vůle šířit respekt k lidským právům i bez znalosti příslušných národních tradic.

             Máte pravdu, že "Skúsenosť v Iraku alebo v Afganistane ukazuje, že nie všade sa dá doktrína ľudských práv naoktrojovať zhora.". V těchto zaostalejších národech je to věc dlouhodobého národního zrání a nedá se jim nic vnucovat, což si Američani dlouho neuvědomovali. Brali to příliš paušálně. Je to ale složitější: v řadě světových konfliktů zasáhli nezištně a velice užitečně, mnoha oblastem  a národům přinesli svobodu. Často se ve světě setkáváme s námitkou, když je někde konflikt a útlak, jak to, že Američani nepomohli. Když někde pomohou, je to leckým označováno za vměšování. Dost tady dělá ve veřejném mínění, a nejen u nás, infiltrace rafinovanou ruskou propagandou. Obrovskou potravinovou pomoc po 2. SV Evropě poskytli Američani  zcela nezištně a nejsem si jistý, zda se jim dostalo nějakého poděkování. (U nás vetovali přijetí amerického pomocného Marshallova plánu v r. 46 Sověti a Jan Masaryk se sklonil.)  Zapomíná se i, že bez nich bychom neskončili v obou světových válkách jako vítězové a asi bysme tu už ani jako národ nebyli. Taktéž se zapomíná, že nebýt jejich politiky silového odstrašování v NATO, sahalo by ruské impérium, jak řekl  i VH - přes celou Evropu až k Atlantiku. I proto není divu, že občas někde zasáhnou v neuváženém rozsahu, třeba v Iráku či Afgánistánu. Jenže - jako první vlítli do Afgánistánu v r. 1979  Sověti. 

            Je tu velký rozdíl mezi tím, kam pronikli Rusové a kam Američani. Kdosi to vystihl na internetu takto: " U Ruska by například ten seznam byl mnohem delší s mnohem horšími výsledky tj. do které země vkročili, tam vypuknula bída, hladomor, nekonečné místní konflikty, udavačství a všeobecný úpadek. Neexistuje jediná země, která by se pod ruským "protektorátem" dostala na nějakou vedoucí pozici ve světě (s výjimkou vedoucí pozice Kazisvětské strany, samozřejmě). Zato existuje dost zemí, které se po 2. SV, za přítomnosti amerických vojsk, dostaly z úplného rozvratu na světovou špičku, v mnoha oborech, nejen ekonomicky."

            Není bez důležitosti i to, že euroamerický svět vychází  z křesťanství, byť jakkoli zdeformovaného. Rusko už tři čtvrti století mělo programově ve štítu ateismus. I od tohoto pojetí se mnohé odvíjí, protože jim chybí základní etický korektiv, vědomí vyššího pohledu lidské chování. Nemusí se pak štítit zhola ničeho.

            Tibeťani byli rovněž agresivní utlačovatelé, ale to je věcí jejich dalšího vývoje a karmy a nikterak to neopravňuje Číňany k agresi a anexi. To by se pak mnohý zločin dal odůvodnit tím, že postižený kdysi cosi špatného páchal. Tak jako nemůžeme někoho zranit a pak říkat, že on kdysi cosi komusi taky udělal.

            Povšimněme si jednoho významného evolučního kontrastu Západu a postkomunistického světa:

- Američani se chovali  krutě k otrokům (i vinou církve, která tvrdila, že jsou to tvorové bez duše, nikoliv lidé). Zhruba od poloviny minulého století se sami od sebe tohoto rasismu zbavovali a přiznali černochům stejná práva. Nikdo jim to nenadiktoval, učinili to sami ze sebe - ve větším vzájemném pochopení a vstřícnosti černých i bílých.

- Snad ještě krutěji se chovali Angličani k domorodcům ve svých koloniích. Byly to těžké zločiny. Podobně krutě se chovali Australané k původnímu obyvatelstvu. Oba tyto národy si postupně a bolavě tyto zločiny uvědomily, otevřeně o tom hovořily, projevily lítost a plně se od nich distancovaly.

- Německo - ač ne hned - začalo otevřeně hovořit o válečných zločinech a o masové podpoře Hitlera. Zavládl v této historické věci všeobecný stud. Dnes je Německo vzorově demokratickou zemí.

To byly příklady samostatného národního vzchopení se.

            A Rusko? Kratičký záblesk sebereflexe v době vlády Gorbačova a Jelcina rychle zhasl. Nadále se nostalgicky vzpomíná na sovětské impérium, nadále nechce tento národ slyšet o zločinech na vlastních lidech i na okolních okupovaných národech, i když oběti komunismu, který zaseli do světa, činí celosvětově - podle odhadů S. O. Prokofjeva - cca 130 milionů lidí, tedy dvaapůlkrát více než oběti 2. SV. I o této minulosti se v Rusku mlčí. I pouhé učení se angličtiny je tam podezřelé.

            A u nás? Nevypořádali jsme se. Není k tomu ani dostatečná společenská vůle.  Bylo by to nepohodlné. Raději tlustou čáru a nezajímat se.  Jsme jakousi směsí Haškova Švejka, Kafkova Procesu,  Kunderových Směšných lásek a Havlovy Zahradní slavnosti.

         Svobody a demokracie se bojíme. Proto i Ameriky. Je v nich totiž i víc samostatné odpovědnosti. Kdysi mi LP napsal tento mail: "Ten levicovej, ideologickej pohled části naší veřejnosti na Ameriku je naprosto zkreslenej. Já jsem si na Amíky utvořil svůj názor: Amerika vznikla na idejích svobodných zednářů, tenkrát nejpokrokovějších idejích, jaké byly v lidstvu k dispozici. Zednáři se nechali inspirovat rosikruciány, to je známý fakt. Washington, Jefferson a další zakladatelé byli zednáři. Svoboda, rovnost, bratrství - to jsou tři pilíře zednářství. Bez tohoto základu by Amerika nebyla Amerika.

         Vsuvka: Málo se ví, že ještě předtím se pokoušeli rosikruciáni a spřízněné duše (např. Komenský, který měl mezi nimi mnoho přátel) učinit takovou svobodnou zemí právě střed Evropy. Fridrich Falcký měl být prvním králem dosazeným právě těmito kruhy. Jak to dopadlo, víme.

         V čem je Amerika tak jiná, než Evropa? Američani jsou na svou svobodu hrdí. Když jsem se na YouTube koukal na koncerty amerických kapel z 60. let, dokonce i takoví anarchističtí rebelové jako mí oblíbení MC5 měli na svých koncertech americké vlajky. U nich Amerika a úcta k vlajce není spojena s úctou k vládě, či nějakou sentimentální příslušností k zemi, ale ukazujou tím svou příslušnost ke SVOBODĚ! Jako by říkali: "Amerika je svobodná země, země mnoha možností a my jsme svobodní lidé." U žádnýho jinýho národa na světě taková hrdost kvůli svobodě není! Oni necítí příslušnost k Americe jako k zemi, kraji, lidem..., ale ke svobodě! Jejich domovinou je svoboda. To je na tom to úžasný. Proto jsou schopný jít do války kamkoliv, kde se potlačuje svoboda, protože se jich to osobně týká. Kde by byl svět, kdyby nezasáhli v obou světových válkách? Havel říká: "Bez Američanů bychom neměli po první světové válce samostatný stát a po druhé světové válce bychom se bez nich těžko dostali mezi vítězné mocnosti. Bez Američanů bychom nevyhráli tak snadno studenou válku a nebyli bychom v NATO, této dnes nejdůležitější záruce naší bezpečnosti, a tudíž ani v EU." (Václav Havel v rozhovoru pro Právo, 15. září 2007)
         Někdo by mohl namítnout, že se o svobodě nedá mluvit, když jsou lidé v Americe zajatci konzumu. Ano, mnozí jsou, ale mají možnost se z toho zajetí vysvobodit. Nic a nikdo jim nebrání. V tom je ta svoboda - v možnosti. Nepopírám, že americká politika má  zřejmé ropné zájmy na Blízkém východě, ale to vůbec nevylučuje, co jsem napsal výše."

         K odlišnému postoji USA k Číně a Saúdské Arábii jen pár slov. Je tu přeci jen veliký rozdíl. Čína coby obrovská země, budující kapitalismus pod drastickým a všudypřítomným dozorem mocenských klanů komunistické strany, je co do porušování lidských práv (co vše se za tímto mírným vyjádřením skrývá!) beznadějně neovlivnitelná, tvrdá. (To ovšem neznamná, že bychom to měli servilně pochvalovat, jak to činí Zeman.) Je to největší komunistický diktátorský kolos na zeměkouli. Není tam a asi dlouho nebude vůle k  jakékoliv "oblevě". Tam by ani při důsledném americkém tlaku nebyla zatím naděje na ústupky a uvolňování. 

         V Saúdské Arábii - i přes složitou vnitropolitickou situaci - je přeci jen prostor k americkému přispívání k určité, řekněme, kultivaci. Spojenectví s USA zde udržuje určitou vnitřní stabilitu. Kdyby bylo zrušeno, převážily by zde společenské a politické síly daleko fundamentálnějších a agresivnějších cílů, než nyní. Autorita a síla Ameriky drží tedy tyto síly relativně na uzdě.