Podělím se o kapitolku z líbezné knížečky Země zaslíbení od Manfreda Kybera. Byla by za dnešní situace trochu aktuální, nebýt idealizování onoho krále. Kniha pojednává poeticky až pohádkově o lesním poustevníkovi Immanuelovi a jeho jasnozřivých poznatcích o světě lidí i zvířat, a o návštěvě pošetilého krále.
Friedman Kyber (1880 – 1933) byl německý spisovatel, básník, dramatik a svatográlský přítel zvířat, vegetarián.
Přeložila Pavla Moudrá – jinak též spisovatelka. Překládala od konce 19. století až po druhou světovou válku literaturu anglickou, americkou, francouzskou, skandinávskou a německou, například Kiplinga, Carlylea, Dickense, Scotta, Musseta aj.
Knížku jsem opsal na psacím stroji na sklonku totality, podobně jako další knížky od Kybera – Verunčina tři světla a Povídky o zvířatech. Před několika lety jsem opis poslal Jakubovi Hlaváčkovi, zda by to nechtěl v Malvernu vydat. Nevím, možná vydal, možná se chystá.
Při opisování jsem záměrně ponechal půvabný jazyk, jakým to bylo před skoro sto lety přeloženo.
.oOo.
Hliněná a křišťálová schrána
Nebylo tomu tak, že bratr Immanuel žil jen se zvířaty lesními, nebylo tomu též tak, že neviděl lidské duše kromě prosťáčka, který se stal mistrem. Jistě by nebyl býval ani potom samoten. Ale přece tomu bylo ještě jinak, a tak je tomu vždy, když jde někdo cestou staršího bratra. Bratr Immanuel viděl vnitřním zrakem, který se mu otevřel, nejen duše zvířat a síly rostlin a věcí, nýbrž stávalo se často, že tímto vnitřním zrakem spatřoval postavy, které kráčely vedle něho, nebo usedaly vedle něho v míru jeho chaty a mluvily s ním ve dne i v noci. Byli to starší bratři, kteří šli před ním jeho cestou a připravovali nyní stejné cesty na druhém břehu tohoto světa. Vždyť staví mrtví i živí mosty k zemi zaslíbení a lijí duši země do vždy nových forem. Lidé, kteří jsou zajati v těle, zapomněli jen, že přišli z onoho břehu světla a opět k onomu břehu dospějí, až je smrt ve svém člunu převeze přes temný proud. To je jistě velmi důležité, tak jak jsou lidé dnes uzpůsobeni, ale není ani třeba, aby to bylo tak důležité. Je křišťálová schrána v hliněné. Hrubohmotné tělo, které bylo tělu jemnějšímu hliněnou schránou, zůstane zpět a to je vše. Člověk sám žije dále v křišťálové schráně, ale toto jemnější tělo měl také, když byl ještě ve schráně hliněné, jen že na ně nedbal, protože si všímal jen hliněné schrány. Ve spánku to vědí lidé, protože tu opouštějí svoji hliněnou schránu a stojí před ní ve svém jemnějším těle a putují často velmi daleko od své hliněné schrány, která zůstává s nimi spojena jen tenkou stříbrnou páskou. Při smrti uvolní se i tato páska, protože hliněná schrána není již k potřebě a není již nutna ve druhé hmotnosti onoho břehu. Ale je to podstatné? Žijeme v křišťálové schráně dále, a žili jsme v ní stále, i když ji ještě obklopovala schrána hliněná. Je to vlastně zcela prosté, a lidé jen nepozorují, jak je to prosté, protože jejich hliněná schrána je příliš hutná a příliš hrubá a oni zapomínají na vše, když se opět ponoří do své hliněné schrány. Proto je také velmi důležité, aby člověk svou hliněnou schránu zjemňoval, tak aby do ní ještě něco pojal z onoho jasnějšího vědomí, když se vrátí z onoho břehu. Neboť hliněná schrána má křišťálovou jen nést, ale ne zatemňovat, a křišťálová má hliněnou schránu prosvěcovat. Je to tajemství z toho i onoho světa, a nelze porozuměti životu a smrti, neporozumí–li se tomu.
V takových jemnějších tělech z onoho břehu seděli vedle bratra Immanuela starší bratří, kteří se přeplavili přes proud, a hovořili s ním o cestách starších bratří a o zemi zaslíbení. Bývalo tomu i tak, že bratr Immanuel opouštěl ve spaní svou hliněnou schránu, a ve své křišťálové navštěvoval starší bratry na onom břehu, když s nimi chtěl promluviti. Bylo mu jen dbáti, aby se nepřetrhla stříbrná páska, která ho spojovala s hliněnou schránou, a aby se přepnula přes temný proud. Ale kdo by ji měl přetrhnouti! Vždyť bratr Immanuel žil tak vzdálen od lidí, kteří po něčem takovém sahají nejapnými rukama, a u jeho hliněné schrány bděla veverka a čekala trpělivě až se vrátil. Temný proud není také ničím více než potůčkem pro ty, kdo putují cestou staršího bratra a není pro ně daleko z tohoto břehu k onomu.
Musím to říci, aby se nemyslelo, že život bratra Immanuela byl osamělý a odcizený světu. Jen nepodstatné bylo oddáleno a podstatné bylo blízko.
Stalo se pojednou, když bratr Immanuel seděl před chatou s postavami svých starších bratří z onoho břehu a rozmlouval s nimi o podstatě věcí, že nastal veliký hluk a ruch v lese a mnoho zvířat utíkalo v úzkostech k hoře, na jejímž vrcholku stála chata bratra Immanuela.
„Muselo se stát něco přehrozného,“ pravila veverka, která se již probudila, ač byla sotva první jitřní hodina. Ale byla velmi vědychtivá a naslouchala ráda řečem starších bratří. Byli k ní všichni také vždy velmi vlídní.
S neslyšnými údery křídel přiletěla k chatě velká sova ušatá a sedla si bratru Immanuelovi na klín.
„Do lesa vpadl král s mnohými lidmi, koni i psy k velikému lovu. Mají se sebou hrozná kopí a všechna zvířata prchají zděšeně ke tvé chatě. Ale cesta je příliš daleká, a mají s sebou i svá mláďata, jichž nechtějí opustiti, a tak se nebudou moci zachrániti, nepomůžeš–li jim. Přišla jsem tě poprosit o pomoc, neboť jsem jediná, která může letět tak rychle potmě.“
Sova ušatá byla velmi znavena a její křídla se chvěla.
Tu poprosil bratr Immanuel své starší bratry z onoho břehu a oni způsobili, že hustá šedá mlha zahalila krále se všemi jeho lidmi, koni i psy. Ale nad lesními zvířaty vzešlo slunce a ukazovalo jim cestu. Sova ušatá, oslepená, zavírala oči, a bratr Immanuel odnesl ji do své chaty, aby si odpočinula a vyspala se za dne.
„Vyšli ptáky z hnízd své chaty ven,“ pravili starší bratří, “aby řekli všem zvířatům v lese, že mohou býti bez starosti. Mlha kolem krále a jeho družiny neustoupí, dokud budeš chtít, lidé a koně neproniknou dále a psi nebudou moci najíti stopu.“
Rozletěli se ptáci všemi směry v lese a byli rádi, že mohou hlásati mír.
„Počkej do noci,“ pravili starší bratří, “potom jdi a promluv s králem. Je pošetilý a má se státi moudrým.“
„Kdy je mi vyjíti, abych přišel včas?“ ptal se bratr Immanuel, “kolik je to hodin cesty odtud?“
„Je lhostejno, jak daleko to je,“ řekli starší bratří, “jdi ve své křišťálové schráně, až bude tvá hliněná schráně spát, a budeme při tobě a doprovodíme tě.“
S těmito slovy odešli k onomu břehu, ale bratr Immanuel odebral se do své chaty, dal sově ušaté i veverce jejich jídlo a čekali všichni na noc.
Když se objevily první hvězdy na nebi, ulehl bratr Immanuel na lůžko a opustil své hrubohmotné tělo, jako se odkládá šat. Ale ve svém jemnohmotném těle stál, podivně ozářen, před veverkou a sovou a pokřižoval se před svou poutí před obrazem Spasitelovým.
„Zůstaň u mé hliněné schrány v chatě, milá sestřičko,“ řekl veverce, “pro tebe je cesta příliš daleko. Ale moje sestra sova je zvyklá letu a může mne doprovázet.“
Se skorem neslyšnými údery křídel letěla sova temnou nocí a ještě neslyšněji, jen jako přízrak v pozemském, vznášela se postava bratra Immanuela vedle ní, a nebylo pro ni překážek, stromů ani větví. Byla z látky, která vším proniká, co není z onoho břehu. Lze to velmi těžko vylíčiti člověku, který žije jen ve vědomí své hliněné schrány, ale je přece to tak, a musí se to říci, protože je to pravda.
V lovčím táboře králově nemohl nikdo po celý den učiniti ani kroku, protože se nic nevidělo v husté šedé mlze, a všichni ulehali ke spánku rozmrzelí a nevrlí. Jen král bděl a hleděl zachmuřeně do malého táborového ohně před svým stanem. Zlobilo ho, že bylo něco silnějšího než on, a že se rušila jeho zábava.
Bratr Immanuel vznesl se před něho a sova se usadila na střeše královského stanu, protože chtěla slyšeti všechno, co se mluvilo, aby to pak mohla vyprávěti zvířatům v lese. Bylo to velmi podivné, ale ani psi nepozorovali, že někdo přišel. Snad to i pozorovali, ale nezaštěkali, protože tušili, že to je něco z onoho břehu. Zvířata jsou často moudřejší než lidé.
„Musíš opustiti tento les, milý bratře,“ pravil bratr Immanuel ke králi, “neboť jsi sem přišel, abys zabíjel.“
Král vzhlédl polekaně. Bylo zvláštní, že pojednou stál před ním cizí muž, a že ho stráže propustily. Ještě zvláštnější bylo, že tento muž vypadal jinak, než všichni ostatní, neboť bylo to, jakoby jeho tělo bylo prozářeno. Krále zmocnila se hrůza, ale pomyslel, že je králem a pánem celého tohoto území.
„Nejsem tvůj bratr,“ řekl, „jsem král tohoto lesa. Kliď se odtud, zde nemá kdo poroučet, jen já.“
Chtěl zavolati stráže, ale nemohl.
„Nejsi dosud mým bratrem,“ řekl bratr Immanuel, „ale nazval jsem tě tak z dobroty protože jím jednou budeš, dříve nebo později, dle toho, jak chceš. Ale jednou jím budeš muset být, a je dobře pro tebe, stane–li se tak záhy. Ale nejsi králem tohoto lesa. Králem tohoto lesa je Bůh a daroval ho svým zvířatům."
„Sám jsi zvíře!“ zvolal král zuřivě a sáhl po svém kopí.
„Jsem bratrem zvířat a jdu cestou staršího bratra, kterou i ty budeš muset jednou jíti. Schovej své kopí, je velmi pošetilé, chtít mne jím probodnouti, neboť nejsem ve své hliněné schráně, jako jsi ty.“
„Nevím, kdo jsi, a nechci to vědět,“ řekl král, „jdi ode mne, je mi nevolno při tobě, jdi ode mne, poroučím ti to, jsem král!“
„Rozkaz krále, který není duchovním králem, je něco velmi směšného ve světě z onoho břehu,“ řekl bratr Immanuel. Řekl to tiše a vlídně, jako se potvrzuje skutečnost. Nebylo útoku v této řeči, a král musel bezděčně mlčeti, neboť nevěděl, co by měl odpověděti.
„Hleď, milý bratře,“ pokračoval bratr Immanuel a usedl vedle krále, „je to tak, že je nutno jíti zpět mnoho tisíc let, chceme–li jíti krok ku předu. Chci tě vésti zpět,“ a položil mu ruku na oči, tak že královy pozemské oči se zavřely a začaly hledět jeho oči vnitřní.
„Vidíš ta tisíciletí zpět, že jsou před Bohem jako jeden den? Všichni lidé putují mnohými pozemskými životy a s nimi všechno stvoření, jež je spojeno v řetěze věcí. Pravíš, že jsi král. Nevěřím tomu, neboť nejsi král v zemi z onoho břehu. Ve svém předešlém pozemském životě byl jsi sluhou mocného člověka a byl bys se rád stal velkým. V zemi z onoho břehu byl jsi žebrák s tímto přáním, ale přání se ti vyplnilo a ty jsi se po svém znovuzrození stal králem mezi lidmi. Neboť lidé nevolí si dnes ještě své krále mezi duchovními králi, nýbrž po většině mezi blázny, protože jsou sami blázni. Myslíš, že to je něco velkého býti mezi blázny největším? Andělé, kteří tě vedli a dávali ti na vůli, mysleli, že snad přece ještě budeš králem, chopí–li se tvé ruce úkolu, který jsi si přál. Ale ty jsi se naučil jen poroučet a zabíjet. Nikdo, kdo poroučí a zabíjí, není králem. Zůstal jsi sluhou, sluhou temné moci, jsi však příliš pošetilý, abys ji poznával. Nebyl bys se stal také nikdy králem na této zemi, kdyby lidé toho dosud nezasloužili, mít tě za krále. Jsi stále ještě hrdým na to, že jsi králem?“
Král viděl to, co viděl bratr Immanuel. Neboť viděl život svým vnitřním zrakem.
„Vidím, že jsem žebrák a žádný král,“ řekl. „Chci opustiti tento les, jakmile zmizí mlha.“
„Mlha zmizí, až budeš chtít. Není to mlha lesa, která vás obklopila. Moji starší bratří upředli tu mlhu kolem vás z vlastních vašich myšlenek.“
„Co mám činit?“ ptal se král, který byl žebrákem.
„Nevraždi nikdy již,“ řekl bratr Immanuel, „žádného člověka a žádné zvíře. Posvěť veškerý život, neboť to jedině je království. Jdi cestou staršího bratra, jako jsem šel já, neboť panovati smí jen kdo i v nejmenším tvoru váží si bratra."
„A budu–li žíti jako světec,“ řekl král, „musím vést války, dokud jsem králem.“
„Nikomu není třeba vésti války, kdo je moudrý,“ pravil bratr Immanuel, „je to tak, že ne králové vedou války, nýbrž válka vede krále. Je to bláznovství, plné krve. Nedej se vésti válkou a nebude ti třeba vésti válku, ani s lidmi, ani se zvířaty. Lze se tak mnohému vyhnouti tomu, jehož křišťálová schrána je čistá. Hleď, žiješ ve vědomí své hliněné schrány a ona ti zakrývá zemi z onoho břehu a moudrost toho i onoho světa. Odložil jsem tuto hliněnou schránu a jsem u tebe ve své schráně křišťálové. Žij tak, aby se zjemnila tvá hliněná schrána a abys sama sebe zřel se své schráně křišťálové. Ale tuto schránu křišťálovou učiň tak prostou veškeré žádosti, tak čistou a jasnou, aby se do ní mohlo vlíti všechno světlo z onoho břehu. Neboť toto světlo se rozlévá do všech schrán, které jsou mu připraveny. Potom budeš duchovním králem, a žádný pozemský král nemůže zvítěziti nad králem duchovním. Chovej svou křišťálovou schránu připravenou v usmíření, touze a lásce, neboť je to miska Grálu, kterou chová v sobě každý, koho Bůh stvořil.“
Neslyšně, jako přišel, zmizel bratr Immanuel v temnu noci a sova letěla s ním. Stejně neslyšně vklouzl opět do své hliněné schrány v chatě a uložil se k odpočinku, a veverka spala v jeho náručí.
„Půjdu cestou staršího bratra,“ řekl král, který býval žebrákem, a jak to řekl, zmizela mlha a objevilo se ranní slunce. Jeho paprsky pronikly do křišťálové schrány, která se stala jasnou a čistou a hotovou pro Grál v usmíření, touze a lásce. Král však nebyl již žebrákem, nýbrž stal se skutečně králem.
Lidé mlčeli, lovecké rohy nezněly a psi neštěkali, když král se svou loveckou družinou vracel se domů. Do lesa však již nevešel od onoho dne nikdo, kdo chtěl vražditi. Král již nelovil a nevedl válek, neboť bylo to tak, že válka ho již nemohla vésti od chvíle, kdy se stal duchovním králem a vědomě v sobě nosil misku Grálu.
Ale sova vyprávěla v celém lese, co slyšela a viděla, a platila od té doby za nejmoudřejšího ptáka mezi zvířaty lesními. Neboť mluvila o usmíření, touze a lásce, a o tajemství, jež obsahuje život i smrt, o hliněné a o křišťálové schráně.
.oOo.
Ještě poslední odstavec knihy:
Tento příběh stal se již mnohokráte před mnoha tisíci a mnoha sty lety, stal se včera a děje se dnes a bude se nutně konati ještě mnohokráte, než bude smazáno Kainovo znamení v lidstvu a rozplete se řetěz věcí. Mnozí šli cestou staršího bratra pro jeho mladší bratry, mnozí jdou jí dnes a půjdou po ní velmi mnozí. Je to cesta plná trnů v usmíření, touze a lásce, a nad ní plane hvězda betlémská. Ale teprve, až po ní půjdou všichni, bude usmířena země a oba její břehy se spojí v zemi zaslíbení.
.oOo.
Reakce paní M. G.: To je krásné !!!! Snad i poddaní svého krále objevili v hliněné schráně tu křištálovou. To by pochopily i malé děti, které mají fantazii daleko barvitější než my a duše ještě čisté a hlavně, milují zvířátka. Kdybych měla vnuky, vyprávěla bych jim to. A mohli by k tomu ztvárnit i ilustraci. Toto by asi byla pohádka ze všech nejlepší. Žádné boje, žádné královské poklady a kouzla zlých bytostí. Jsou děti, které by chtěly být kouzelníky aby měly moc a kouzla a už jako malí se často ztotožňují se záporným hrdinou. Tady žádný není, jen nevědomý král, který pochopí a stane se lepším králem. To by bylo vyprávění na dobrou noc. Vím, že by určitě chtěly zkusit být sovou nebo veverkou. Často touží ve své fantazii vstoupit do děje a s někým se ztotožnit. Být alespoň na nějakou dobu být králem z křišťálu v jemné hliněné nadobě - těle a který o svém daru ví. Úplně si ty děti umím představit. Krásné vystižení duchovního tajemství a smrt by nebyla pro ně buď tabu nebo trauma.
2024 ©