Při své mnohaleté polistopadové praxi v sociální oblasti (v posledních deseti letech před důchodem v domově komplexní péče o seniory), i coby někdejší lektor Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR a supervizor jsem poznal ledacos, co běžný návštěvník nevidí. Proto sleduji na Seznamu.cz skvělé reportáže Jiřího Kubíka a Nikoly Zwrtkové o hrůzných poměrech v domově Slunečnice. Bohužel to není ojedinělé.
Viz:
Do starší knihy Provázení stářím a umíráním jsem se pokusil sepsat, na co se laik může při návštěvě zaměřit, aby alespoň trochu poznal úroveň péče:
PODLE ČEHO VYBÍRAT POBYTOVÉ ZAŘÍZENÍ PRO SENIORA?
Motto: Co zbylo řece z hříběcí hbitosti pramenů, z mrštných jazyků vln kmitajících po nízkých březích? Nyní se blíží pomalým krokem k mořskému ústí, zastavuje se a ohlíží, jako člověk sestupující z výšin života se zastavuje a ohlíží se vzhůru. (Eduard Petiška)
Často se razí zásada uchovat seniora co nejdéle v domácím prostředí. Nemusí to být dogma, je to závislé na individuálních podmínkách a možnostech. Někdy může být senior doma obklopen trvale láskou a péčí, jindy tam může trpět a strádat psychicky i fyzicky. Máme nyní v republice téměř tisíc pobytových zařízení pro seniory s celkovou kapacitou téměř padesát tisíc míst /pozn.: psáno před cca 10 kety/
Tytam jsou doby před více než dvěma desetiletími, kdy se v domovech důchodců nahlíželo na obyvatele jako na biologický materiál, který bylo nutno udržet při fungování tělesných funkcí, doby s pěti, sedmi, ba až patnácti lůžky na pokoji, doby kasárenského režimu a odlidštěné péče. Mortalita (úmrtnost) v takovéto ústavní péči byla v prvním týdnu po přijetí někde až dvacetiprocentní, protože tito „přestárlí“, jak byli za komunismu někdy nelidsky nazýváni, onen šok a stres nevydrželi. Mnohdy se na ně dívali podobně i jejich nejbližší, přičemž starý člověk dobře vycítí, kdy překáží, je na obtíž a čeká se jen až zemře, a proto s umístěním v domově důchodců souhlasili. Přesto – když jsem v roce 1992 dělal průzkum v Domově důchodců Drhovle, všichni (alespoň ti, kdo byli schopni porozumět otázce) odpověděli, že mají hodné děti a nemyslí na ně s trpkostí. Styděli se za ně, a tedy i za to, že zde byli umístěni, ba snad že vůbec ještě žijí. Dlouho přetrvával v psychice lidí i podřízenecký postoj z dob totality, kdy zdravotník, tedy bílý plášť, byl studenou nejvyšší autoritou, které nebylo radno se snad ani na něco zeptat.
Nynější péče usiluje být celostní, tedy je postavena na názoru, že představy, pocity i činy člověka vycházejí z celku jeho osobnosti. Takto pojímaná péče se snaží dbát na to, aby se rovnoměrně pečovalo jak o tělo tak i o duši. Samozřejmě že se to nedaří vždy zcela, tak jako nikde ve světě.
Mnozí staří lidé, obzvláště venkovští, kteří mnohdy prožili celý život ve své chaloupce, odmítají se rozloučit se svým domovem a prostředím, odmítají jít do domova pro seniory i v případě, že je to pro ně vhodné a výhodné, a raději jsou osamoceni doma a využívají pomoc pečovatelek. Dokonce i umírající s krátkou nadějí na život touží umřít doma, a některé skutečně nemocnice domů propouští.
Péče o nemocné doma spočívá na příbuzných a je náročná. Mnohdy se s velikou péčí a námahou starají zejména manželky o manžela, dcery o rodiče. Podle statistik přibližně tři čtvrtiny nemocných doma ošetřuje vdaná dcera. Často projevují udivující obětavost, zvláště v některých případech, kdy jsou nemocní staří a méně pohybliví, mají proleženiny, potřebují převazy, časté umývání atp. Zasluhují za to obdiv.
Když není možná péče blízkých a již nepostačuje ani pečovatelská služba, nebo denní pobyty (tzv. denní jesle) v příslušných zařízeních, nebo není možná osobní asistence, nastává otázka výběru zařízení. Jistě že se mnohé o organizaci lze dozvědět na jejích internetových stránkách. Není tam ale postiženo to hlavní: lidská úroveň služeb. Fotky krásné budovy, krásných pokojíčků, usměvavého personálu - na to se nelze spolehnout.
Pokusme se nastínit alespoň některá hlediska rozeznání kvality péče, která může sledovat i laik. Pracovníci zařízení by vám měli bez potíží umožnit nejen prohlídku zařízení, ale třeba i kratší setrvání a pozorování. Ledacos o úrovni péče může totiž snadno rozeznat během chvíle i neškolený návštěvník. Pokud vám to neumožní, je něco v nepořádku.
Podle možnosti lze zaměřit pozornost na alespoň něco z těchto kritérií (nejedná se zde o výčet úplný):
-
Je s uživatelem jednáno v rovnoprávném postavení jako s partnerem zaměstnanců, nebo je v podřízeném postavení?
- Když s uživatelem na vozíku hodlají opustit místnost, škubnou s ním od stolu dozadu bez varování, či ho naopak tváří v tvář upozorní, že se například odchází z jídelny? (Pozor: I člověku na vozíku se říká „půjdeme“, nikoliv „pojedeme“)
-
Mluví s uživatelem vždy tak, aby viděl jejich tvář, nebo mluví i zezadu?
-
Kolik uživatelů je při hezkém počasí venku mimo objekt?
-
Mají řádně ostříhané nehty?
-
Jaké jsou jejich rty, jazyk a pokožka? Dehydratace se pozná jejich vysušením, okoralostí.
-
Projevují zaměstnanci dobrou náladu, nebo chvat a chaos? Pohybují se klidně, nebo uspěchaně běhají?
-
Klepají při vstupu do pokojů a čekají na vyzvání? (Výjimky jsou samozřejmě u
nedoslýchavých uživatelů.)
-
Jaký je vzduch v zařízení? (Pouze v době ranních hygien nemusí být vábný, protože někdy nelze provádět hygienu a zároveň na klienta větrat.)
-
Je na viditelném a přístupném místě informace o možnosti podání stížnosti, jídelní lístek, denní program kulturních a aktivačních akcí a podobně?
-
Je to vše umístěno tak, aby na text viděli i uživatelé na vozíčku? Jsou písmena dostatečně velká? Jakým stylem jsou opsána upozornění: používá se například strohé úřední slovo ZÁKAZ nebo je styl vlídnější?
-
Nejsou stěny chodeb a dalších společných prostorů přecpány výtvory uživatelů či
nejrůznějšími dekoracemi tak, že prostředí připomíná spíše mateřskou školku?
-
Nejsou uživatelé nuceni či nepřiměřeně pobízeni k účasti na aktivačních programech, bohoslužbách atd.?
-
Jak kulturní je prostředí pro stolování? Je klidné a důstojné? Je uživatel krmen tempem, které mu vyhovuje, nebo mu drží plnou lžíci u úst, takže v něm budí pocit časové tísně? Pomáhají mu s jídlem ve stoje nebo k němu v klidu přisednou?
-
Je strava upravována podle zdravotního stavu uživatele? (mletí masa, mixování tuhých jídel, nastrouhání ovoce...).
-
Jsou uživateli otírána ústa vhodným ubrouskem a vhodným pohybem?
-
Hovoří s uživatelem takovým způsobem, že je s to je chápat? Dávají mu dostatek času na rozmyšlení odpovědi?
-
Respektují při oslovování věk, důstojnost a postavení, případně titul uživatele? Nebo přetrvává ponižující babi, dědo, helejte…
-
Snaží se zaměstnanci o přiměřený tělesný kontakt s uživatelem jako vzetí kolem ramen, podržení ruky, pohlazení?
-
Umožňují zaměstnanci uživatelům kontakt s jejich vrstevníky mimo organizaci?
-
Lze-li to zjistit, zajímejte se i zda je signalizační zařízení funkční, pro uživatele dostupné a zda je na ně včas reagováno.
Pokud jste se rozhodli k umístění svého blízkého, všímejte si i těchto „drobností“:
- Navštívili vás doma pracovníci zařízení a mluvili též s vaším seniorem? Působili vlídně, i když erudovaně, anebo spíše komisně?
-
Jak vstřícné bylo přijetí vašeho seniora? Jak se ptali na jeho záliby, požadavky? Sepsali společně s vámi a s ním tzv. individuální plán služeb, který obsahuje rozsah služeb a vše, co si senior přeje, co potřebuje, jak si přeje být oslovován atd.? Součástí ošetřovatelské dokumentace by měla být i biografie.
-
Jak uspokojivě dohodli spolupráci s vámi jakožto rodinnými příslušníky, vaše informování resp. určení osob, kterým mohou být informace o uživateli poskytovány a jakým způsobem?
-
Nebyl učiněn pokus o manipulaci s názory uživatele – politickými či náboženskými?
-
Byl senior brán vážně při vyjádření svých přání a představ?
-
Byl on i rodina před přijetím seznámen a srozuměn s prostředím případně s domácím řádem?
-
Vedlo seznámení a informování k tomu, že je naplněno právo uživatele být v bezpečném, srozumitelném a předvídatelném prostředí? Byli pracovníci skutečně zaujati vašimi problémy a přáními nebo se je snažili bagatelizovat a podávali úhybné odpovědi?
2024 ©