POVÍDKA FARÁŘSKÁ

Napsal Karel Funk (») 7. 12. 2018, přečteno: 204×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Motto: Duši druhého neléčíme tím, co říkáme, ale tím, co jsme.

Za jedním hypermarketem, jednou dálnicí a jednou studánkou, dvěma prázdnými kapličkami, třemi kapličkami s obrázkem či soškou, čtverými pastvinami ovcí a krav, paterými benzinovými pumpami, šesterými potůčky, sedmerými malebnými kopečky, osmerými penziony a devaterými lipami ve strmé aleji, shlíží do podhorského kraje ze svého vršku přívětivý kostelíček s baňatou věží. I rorýsi tu zahnízdili. Ani zvony je neruší. A proč taky, když čistí a požehnávají prostor, podobně jako rorýsi, kteří se ve skupinách hbitě prohánějí okolím a čistí ho od hmyzu, který sezobávají. Jiřičky a vlaštovky to umějí také. Rudolf Steiner napsal, že ptačí zpěv stoupá éterem k nebesům a vrací se z nebes zpět k zemi s novým, znásobeným požehnáním. Vida, krásný námět na meditaci v přírodě. 

Náš kostelíček měl donedávna svou podivnost, ba raritu. Ale tak to vnímali jen náhodní hosté. Jistá věc je tu mátla, ba odrazovala. Kvůli ní odtud neobeznámení návštěvníci po bohoslužbě odjížděli znechuceně. Jiní kroutili hlavami, další si vrtěli prstem v uších v domnění, že špatně slyší. Zdejší farář sice mluvil hlasem tu zaníceným, tu hladivým, jeho oči laskaly pochopením, zamyšlením i úsměvem, ale - nebylo mu vůbec rozumět. Hůř slyšel a tím i hůř vyslovoval. Huhňal prý ale odjakživa. A přesto starousedlíci naslouchali s devocí a soustředěním. Bylo tomu už tak. A bylo tomu tak už několik let. Místní mu viseli při kázání na rtech, spíš na celém obličeji, ba na celé bytosti. Jak výmluvnou měl řeč těla, řeč gest i očí. Když dítě při jeho kázání zazlobilo, bylo pohlazeno, aby dospělí slyšeli. Ještě menší dítě zaplakalo a maminka s ním na chvilku povyšla před kostel, aby nerušilo. Dva ministranti, venku kluci nezvedení, konali zde po boku starcově důstojně svou roli.

Cítili tu mnozí cosi, co bylo podivuhodné: Když velebný pán dohovořil, byli v něčem jiní, i když jeho slovům nerozuměli. Snad to nebylo ani třeba. Jaký to byl rozdíl, když někdy nemohli přijít, anebo když jim to naopak vyšlo a pobyli na bohoslužbě s ním. Věděl, říkal a lehce doporučoval víc, než co ho učili na bohoslovecké fakultě. Církevní dohlížitele by to asi znepokojilo. Lidé nemuseli každé jeho větě dobře rozumět, přesto se domů vraceli se svátečním pocitem, ztišeni, dotknuti čímsi posvátným. Zdálo se, jako by se slova páně farářova také nejprve kamsi vznášela a jejich esence se vracela dolů ještě víc požehnána, tak jako zpěv ptáků. Kdepak, tady se nepěstovalo jen to nedělní náboženství, aby se neřeklo. Četli si i doma a pak si o tom spolu popovídali, jen tak, pod stromy.

Nikdo za celé ty roky panu faráři ani nenaznačil, že mu při kázání není rozumět. Byli tak neteční, že jim to bylo jedno? To by sem nechodili. Nebo v tom naopak objevili bezděčně cosi cenného? Odpověď se vyjevila. Když kněz zastonal a přijel ho zaskočit mladší kolega, lidé se rozcházeli neuspokojeně, rozpačitě. Kritizovat si ho nahlas netroufli. Ani by dobře nevěděli za co. Byl pro ně asi moc nabádavý. Držel se jen toho, co jako bohoslovec vystudoval. Vybral si některý biblický příběh a přizpůsobil ho dnešní mluvě až moc, takže se třeba dozvěděli, že musí investovat svůj mentální kapitál do lásky nebo že Hospodin není žádný arbitr. Bylo to ale studené. Nehořel, tedy ani nezapaloval. Ani hrozba pekelnými plameny nezapaluje nitro k dobru. Byl to agitátor pro Boha, dealer s vírou, náboženský agent. Výhružně našroubovával nastudovaná moudra na naše hříšné situace. Nestmeloval společenství na jednotné pravdě, nepovzbuzoval důvěru ve vyšší pomoc. Polarizoval: on – představitel Boha, a oni – zabedněnci a zatvrzelci. Pravdou Písma šermoval jako mečem. Z kazatele se stal karatel. Takových je mnoho v každém náboženství.

To velebný pán měl účast na jejich duších jinak. Vlastně měli i oni účast na duši jeho. Potřebovali ji. To hlavní - největší slovo vyslovila pro ně celá hlubina a krása jeho nitra a všechna konkrétní slova v tom už byla obsažena. Prošel koncentráky obou totalit a nezahořknul. Neptal se „panebože zač mne trestáš“. Neměl nikdy o koho se opřít, vyjma o Pána a jeho Milost. Za vše v životě děkoval. Měl to vše v duši otisknuté. A někdo to v něm viděl, tušil, opíral se o to.

Poslední dobou byl krátce v domově pro seniory. Ten největší – dá se říci prospěch? – si odnesly ty ošetřovatelky, které se k němu dokázaly už ode dveří, ba snad už z chodby ztišit a naslouchat jeho potřebám i díkům. Jeho duši. Byla tu pro svět i pro každého konkrétně. Podle ní si dotvářely jejich sluch a duše přesně to, co potřebovaly.

Pak odešel na Pravdu boží. Nikomu se následující neděle do kostelíčka ani nechtělo. Mlčky se shlukli pod lipami na trávě před kostelem. Postávali, nenaříkali, nebylo proč. Vše má svůj čas a svou zralost k proměně. Věděli že on je spojuje. Padne-li statný strom, teprve vidíme jeho mohutné kořeny.

Pravda, nastoupil sem kněz se zvučným hlasem, mimo kostel se oblékal s módní ošuntělostí a chodil s nimi na pivo. Proč ne. Ale bylo vidět, jak ta kázání večer před tím vypotil, vykonstruoval. Říkal jistě užitečná slova. Mluvil hlasem tu zjihle plačtivým, jaksi karikovaně nemužným, tu pateticky vypjatým s efektní gradací k poučení, jindy civilně zaprášeným, jako se na schůzích čte zpráva o hospodaření za loňský rok. Šlo mu prvořadě o to, aby dával vším najevo, jak je jeden z nich. Ale nic víc. Kázání, kde kněz sestupuje na úroveň posluchače, je referátem, nikoliv kázáním. Nezval lidi na vyšší úroveň, ale zarovnal své kněžství, sám sebe s tou jejich. Tak jako umělec, snažící se získat dav, je pak jen jedním z davu. To jejich bývalý velebný pán, kterému navenek nerozuměli, se takhle snaživě do jejich cítění dobývat nemusel. Jeho kněžství bylo jiné. Rozprostíral nad nimi svou pokornou, laskavou a moudrou duši. Každý si jí nesl kousek v sobě. Ba měli někteří pocit, že na ně po smrti shlíží jako dobrotivý anděl odněkud hned nad kostelní střechou. Možná i pod ní, s nimi. Začali mít dojem, že záleží na celém životě, jak byl prožit, jak se člověk stavěl k nezdarům i ke chvále, a viděli, kolik jejich utrpení i radosti s nimi farář sdílel a snad láskou přetavil, či předal k řešení Pánu. To umí jen málokdo. Jen velké duše. A při tom je nezbavoval odpovědnosti, ani je nešetřil. Zlo nechtěl zlostně potírat, ale trpělivě proměňovat. Měl Písmo v sobě, v esenci. Tím byl „nakažlivý“. Oni si pak duchovní pravdy studovali sami, někdy i ve skupinkách.

Mrtvý pan farář jim takto poukazoval ke spiritualitě budoucnosti – ke tvůrčímu studiu ve společenství. Pak se mohla jeho duše šťastně rozprostřít nad vesničkou jako ochranný plášť, který někdo celý život nosil a vše, co v něm prožil, se do něho nasáklo. Nebo jako plášť anděla. Plášť, poukazující k novým zasvěcením. I zasvěcencům.

A oni? Inu, zasloužili si to snad tím, že nikdo z nich stařičkého kněze nenapomenul. Oni vlastně měli k němu kousíček téhož vcítění, jaké měl on k jejich problémům, i kdyby je neznal všechny konkrétně. Cosi tu zafungovalo na jiných cestách, které nevidíme, a nemuselo se ani hovořit o esoterice, telepatii, auře či podobných módních termínech. Ty jiné cesty, snad s vyšší pomocí, pak nalezli sami ze sebe. Uměli se vcítit a malinko toho vcítění, které měli ke svému knězi, měli po jeho odchodu i k sobě navzájem. O to tu šlo nejvíc. Projevilo se tu, aniž to museli takto vždy vědět, ono spásné - Kde dva či tři jsou ve jménu mém, jsem mezi nimi.

Není důležité, zda se tento příběh stal loni, před dvaceti lety či jindy. Ani zda na Prácheňsku či v Horehroní, v Čečně nebo Pensylvánii. Ani zda jednou či mnohokrát. A není ani podstatné, zda se stal špatně vyslovujícímu knězi té či oné církve či obce, eskymáckému náčelníkovi, němému šamanovi od Amazonky nebo nemluvné ředitelce domova pro seniory.

Jsou dálky, které zanikly, ze kterých jsme připutovali. A jsou dálky, které vzniknou, ke kterým putujeme. A přesto: všude je jen tady, a vždy je jen teď. Uchopíme-li věc správně, vidíme, že veškerá dálka i veškerý čas je jen nepatrná změna našeho vědomí. Žijeme trvale v lůně božím, v lůně věčnosti, kde není nebezpečí ani takzvané zlo, a pokud si ho navzájem způsobujeme, pak není věčné. To jen iluzivní myšlenky se nám toulají v čase. Ba vláčejí nás do strachů, obav, chtění, pachtění, dokud je nenecháme zaniknout tím, že na ně zapomeneme pro vděčnost za vše, co nás potkává, pro touhu být stále lepšími lidmi pro svět, pro nadšení z ideálů, pro touhu po pravdě, pro lásku ke Stvořiteli a tedy i jeho stvoření… A aniž bychom to věděli, stáváme se pak i spoluvykupiteli takzvaných zlých bytostí.

Z putování dálkami času a hlubinami odkazu předků a velkých duchů se můžeme dostat i hlouběji do blízkosti něčího nitra. A můžeme postupně také vyciťovat, že za vším je nekonečná moc a mír všudypřítomného celosvětového Já Boha Otce, proudy lásky Kristovy i mateřské duše Mariiny, uzdravující světlo moudrosti Svatého Ducha, a začneme – při rozeznávání dobra a zla - milovat svět i jeho budoucnost.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.