Krásy, jež jsou pro většinu z nás zcela samozřejmé, zůstávají pro ty naše spoluobčany, kterým nemoc omezila možnost pohybovat se, téměř nebo zcela nedostupné
Snímek Jiří Saufl
PŘÁL SI PODAT LIDEM RUKU
"Ve slovníku začínajících autorů Slovácka nechybělo ani jméno čtyřiadvacetiletého Mirka Maliny z Uherského Hradiště, doprovázené výčtem veršů, které uveřejňoval v regionálních listech. Přesto však mladého básníka jinak než jen podle jména a roztřeseného rukopisu s optimisticky laděnými verši neznaly ani redakce, a to z toho důvodu, že po řadu let byl připoután na lože" - napsala po smrti mladého talentovaného autora roku 1972 brněnská Lidová demokracie.
Můj tehdejší přítel Vladimír Malina prožil přibližně druhou polovinu svého čtyřiadvacetiletého života zcela ochrnutý následkem myopatie resp. progresivní svalové dystrofie. V osamění, mezi čtyřmi stěnami, pouze na židli či na vozíku, v závislosti na péči i /ne/náladě okolí, se po dlouhé dny a roky rodily básně někdy více, jindy méně vyzrazující autorovy vnitřní boje, vždy však svědčící o jeho citlivé básnické duši. Ani rodiče ho v jeho básnické snaze nepodpořili (v dopise si mi postěžoval na neustálé "A k čemu ti jsou ty tvoje básničky?").
Malina se nechtěl zařazovat do žádného básnického směru či oblasti, ale i přes své moderní vyjadřování mimovolně připomíná svým pocitem osamělosti básnickou generaci lumírovskou. Od svého milovaného Zeyera však přijal i konstruktivní východisko: plné rozvinutí všeho lidského v člověku, neboť kvalitu člověka lze měřit jen podle jeho touhy být dobrý pro druhé. Podobně jako Zeyer, ač sám osamělý, chápal osamělost jiných uprostřed konvencí a ruchu civilizace. Ztotožňoval se se Zeyerovým přesvědčením, že "největší umění je trpělivě čekat na smrt a nebát se přitom života". I v jeho básnickém zraku bylo cosi, co vzbuzuje klid a konejšení, bolestivě smířlivý tón rozezpívané lyry Orfeovy.
Po vzácných krátkých obdobích radosti a tvůrčí práce, což bývalo obyčejně v létě, pociťoval mladý básník vyčerpání, bezmocnost, napětí z očekávání, co přijde dál a kdy to vše skončí — výkřik — odevzdaný pád do neznáma — KONEC ..., ale ne, holý život zůstal, houpá tě znovu, člověče, ve svém laskavém i tvrdém náručí — "každý konec není smrt". Člověk výdrži hodně, víc, než si myslí.
Takovéto úvahy se rodily v Malinově hlavě v poslední zimě jeho života. S příchodem jara se mu dostalo nových duševních sil a opět se vzchopil k dalšímu tvoření a zájmu o svět. Pochopil, že radostný tvůrčí vznět může aktivně prožít a ocenit jen ten, kdo prošel bez žehrání hlubokými propastmi bolesti. Znal to. Vždycky, když už rezignoval a v duchu se se vším rozloučil, přihlásil se mu kdesi hluboko v nitru onen prchavý pocit všeobecného bytí člověka — jeho "hvězda citu ze dna vědomí" jako ujištění o věčnosti všech lidských etických kvalit. Znenáhla zjišťoval, že v lidském nitru lze nalézt něco samozřejmého, nicméně velmi nadějného a osvěžujícího: čistý Život, jiskru životního pocitu Já jsem, stav prostého bytí bez přívlastků jakožto součásti věčného a moudrého zřízení. Poznal v tom ten nejpřirozenější stav člověka, který právě pro svou prostotu bývá v naší roztěkanosti, uhoněnosti i pohodlnosti přehlížen. Usiloval o každou krůpěj tohoto obrozujícího životního nektaru, dychtivě a důvěřivě se o něj opíral. Tento zážitek obecné lidské existence, který považoval za jiskru vznešeného kosmického bytí, se mu stal alfou a omegou celého jeho života. Z něho čerpal lásku k trpícímu lidstvu, v níž se jeho osobní bolest hojila a rozplývala jako kapka v moři.
Celým jeho nedlouhým životem a nevelkým dílkem se prolíná vyčerpané upadání do chaotického proudu pesimismu, kdy byl vydán na pospas nejen ochotě či neochotě okolí, ale i svým těžkým myšlenkám, a opětovné vymršťování, kdy byl jakýmsi samovolným niterným pohybem milosti vyvrhován opět na pevný břeh chuti k životu. Byl to jiný život, než na jaký jsme zvyklí. Myopat v takto pokročilém stádiu nikdy neví, zda ještě za okamžik bude žít - často umírají na udušení hleny či slinami, které nemají sílu odkašlat. Okolí si těžko představuje jejich potřeby: Chce-li se najíst, musíte ho vozíkem přistrčit až ke stolu, vozík zajistit, z opření zad ve vozíku ho jemně předklonit ke stolu, vzadu mu povytáhnout zpod tepláků košili, aby ho při předklonu u stolu neškrtila do krku, poté rozkrájíte jídlo na drobné kousíčky, ruce mu položíte na stůl, vložíte mu do nich příbor, ruce s příborem přistrčíte na okraj talíře, a on malými pohyby dostává sousta do úst. (O jeho nešťastné zamilovanosti v Janských Lázních do rehabilitační sestřičky se rozepisovat nebudu.) Invalidní vozíky za socialismu byly tvořeny z tvrdé hospodské dřevěné židle a koleček od jízdního kola. Na elektrické chromované vozíky jsme se v J. Lázních chodili s obdivem dívat, pokud tam zrovna přijali západního cizince.
Čas nenechal tohoto mladého tvůrce vyzrát k uměleckému dozrání. Jeho básně jsou někdy trochu kostrbaté a nemelodické. Vyjádřil však v nich něco nesmírně cenného — touhu rozdat se lidem. S dětsky dojemnou otevřeností si přál podat lidem ruku, která by je pomáhala vyvést z jejich válek zbraní i slov. Jeho bezvládné tělo nemohlo pro lidi pracovat. O to větší lásku k nim však měla jeho duše. Jeho ruce jen stěží udržely tužku, a tak hladil hebkou dívčí pleť pouze ve svých básních, ale o to něžněji. "Bojuji jen o svůj život. Škoda, přeškoda, že v houfu s vámi bojovat nemohu za šťastný život všech". Maně zde člověku vyvstává asociace Wolkerova epitafu — nejen obsahem, ale i tím, že oběma básníkům bylo dopřáno dožit se pouze 24 let a oba věděli o svém blížícím se konci. Dokonce mezi úmrtím Wolkera (1900 - 1924) a narozením Maliny (1948 - 1972) uplynulo taky 24 let.
/Pozn. - Z veršů a konverzace při návštěvách u mého přítele vznikla tehdy tenká, na psacím stroji psaná knížečka, o kterou jsem bohužel přišel. Ani pokusy o uplatnění jeho veršů nebyly příliš úspěšné, krom občasného čtení z Rádia Vatikán, krom otisknutí v tehdejších časopisech Obroda a Naše Rodina a krom použití jako textů jednou pražskou big-beatovou kapelou./
2024 ©