PŮVODNÍ A DNEŠNÍ SVATOGRÁLSKÉ INSPIRACE; KAREL IV. NENÍ CÍRKVE, ALE NÁŠ; PŘEDCHŮDCE REFORMÁTORŮ; APOKALYPTICKÁ ŠELMA

Napsal Karel Funk (») 15. 7., přečteno: 171×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

 

 

 

 

Kdyby někdo hleděl na Karlovo grálské úsilí optikou dnešního komerčně zkarikovaného podávání tohoto hluboce posvátného tajemství, asi by mu Karel připadal jako jakýsi středověký prostoduchý pošetilec, který se pověrčivě pachtí za jakousi chimérou v podobě nějaké kamenné misky.

Při svém výjimečně širokém rozhledu, umožněném i zcela neobvyklým jazykovým vybavením (v Paříži se naučil německy, francouzsky, italsky a latinsky, k češtině se znovu vrátil až roku 1333, kdy začal spravovat i České království), si osvojil mnoho z věd okultních, z filosofie i theologie. Ke grálským mysteriím se tedy nedostal jako prosťáček, který nadšeně přijme první učení, které se mu postaví do cesty. Je to nasnadě i při pozorování výzdoby Karlštejna. Ta svědčí o znalostech astronomie, astrologie i alchymie, ale zejména o hluboké oddanosti celé jeho bytosti vyšším pravdám, kterými toužil v křesťanském pojetí obohacovat svět.

Národní egoismus hraje svou roli v dějinách snad každého národa. Můžeme nalézt nespočet jeho příkladů i ve výkladu dějin ze strany našich západních sousedů. Historické hodnocení Karlovo je jedním z typických příkladů: Naše láskyplné označení „Otec vlasti“(ujalo se z pohřebního proslovu rektora University Karlovy, mistra Vojtěcha Raňkův z Ježova) je opačné kvality než „Otčím říše“ či ještě opovržlivější „Král – kramář“, jak jej hodnotí někteří němečtí dějepisci. Inu, jako jeden z mála získal pro Čechy něco, po čem by toužil i každý jiný národ. Hraje zde větší roli naše národní sebezalíbení, nebo je český výklad úlohy Karlovy objektivní? Patrně záleží opět na niterném cítění každého národa. I král má výsostné právo oblíbit si ze své panovnické oblasti tu část, která je jeho srdci a mysli nejbližší. Krom historických pojednání je pro Karlovo poznání nutné i přiblížení se k jeho niternému životu. A zde nalézáme pravé souznění a pravé podněty jeho jednání. Karel svým spirituálním cítěním i činností napomohl integrovat Čechy do evropských esoterních proudů.

 

Celé jeho působení bylo osvětové, tak jak předurčuje znamení Blíženců svým zrozencům (některé prameny, uvádějící, že Karel byl Býkem – narozen 14. 5. 1316, nejsou úplně věrohodné vzhledem k nejasnostem kvůli tehdejšímu přechodu na gregoriánský kalendář. Vezmeme-li v úvahu tento zhruba desetidenní rozdíl v postavení Slunce v jednotlivých měsíčních znameních, pak by byl Karel Blíženec – hledač pravdy v různých oblastech, šiřitel osvěty, náruživý sběratel relikvií, člověk s mnohými „zdvojeninami“ v životě aj.).

Rakouský nakladatel Thomas Meyer se zmiňuje o zasvěcenci, který žil ve 14. století ve Švýcarsku. V jednom německém klášterním archivu je dokument, podle kterého kromě hrstky stálých žáků zajížděli k tomuto zasvěcenci i žáci zdaleka. Podle pramenů, které znal český anthroposof Josef Adamec, patřil do okruhu těch, kteří sem zajížděli, i Karel IV., když jezdil do Francie. Byl zasvěcencem patrně silně ovlivněn (a pouze na okraj dodejme zajímavost, že podle T. Meyera byl zmíněný zasvěcenec jednou z předcházejících inkarnací individuality později zrozené jako Rudolf Steiner). Pak byl Karel IV. žákem individuality, později zrozené jako Rudolf Steiner. Je pak odůvodněné, když Rudolf Steinera prohlásil, že Karel IV. byl posledním zasvěcencem na panovnickém trůnu.

Jak známo, i jak pamatovala antroposofka paní Klímová (pamatuji její vyprávění z roku 1990), byla při tom, když Steiner podal při návštěvě hradu hluboký výklad esoterních tajemství, skrývajících se ve stavbě hradu Karlštejn (správnější by bylo Karlův Týn, protože týn znamenalo chrámový hrad). Paní Klímová poznala dr. Steinera osobně, když její rodiče doprovázeli R. Steinera z jeho návštěvy hradu. Jí bylo tehdy dvanáct roků. Po návštěvě hradu zašli všichni na oběd do restaurace v obci Karlštejn. Rudolf Steiner, na hradě hluboce soustředěný a vážný, v restauraci sršel vtipem a bavil prý i okolní stoly.

Karel konal časté cesty do Alsaska a Basileje. V jeho době zde mělo tajné sídlo hnutí „Božích přátel“, které považovalo za svého esoterního vůdce přímo evangelistu Jana. Pozemský vůdce, mystik Mikuláš z Basileje, zvaný „Boží přítel z Horní země“, kolem sebe shromáždil, jak uvádí badatel Zdeněk Krušina, kruh dvanácti zasvěcenců podobně, jako byl kdysi obklopen Ježíš svými apoštoly a král Artuš svými rytíři. „Boží přátelé“ se hlásili ke křesťanství svatého Grálu a téměř po celé Evropě měli své tajné příznivce. Usilovali o očistu a proměnu své duše a vyvinutí vyšších poznávacích schopností.

Doby, kdy kulminuje v lidstvu zlo a utrpení, přinášejí zároveň vskrytu i vyšší duchovní inspirace. Karlova doba byla poznamenána i touto skutečností: Zjednodušme základní úvahu k tomu, že podle dr. Steinera zlo apokalyptické šelmy čísla 666 kulminuje v lidstvu v letech okolo letopočtů, které tuto číslovku obsahují ve svém násobku. Bylo to tedy období kolem roku 666, a dále kolem roku 1332 (tj. 2x666). Toto zlo působí samozřejmě ještě po delší období. Karel žil právě v tomto období druhého násobku čísla šelmy. Byla to nejen doba církevních nepravostí, ale i všeobecného morálního marasmu. Tato číselná zákonitost sice nebyla tehdy známa, přesto se projevovala. Byl předpovídán a očekáván přelom věků nebo jejich konec. Vymření poloviny evropského obyvatelstva na mor tomu též nasvědčovalo. V takových dobách tlaku zla zároveň inspiruje duchovní svět vyspělé jedince k udržení duchovní kontinuity lidské evoluce.

 

Je příznačné, že Karel IV., ač zasvěcenec a tedy v tomto smyslu i světec, nemá „posmrtné ambice“ na přijetí mezi církevně uznané svaté. Zůstává svatým v jiném, novém smyslu, bez asistence zemské náboženské instituce. I to je charakteristické pro naše české samostatné hledačství hodnot. Možná nám to dal trochu do vínku právě Karel. Ve svých Moralitách napsal, že národ by měl milovat svoji budoucnost. Jeho láska k budoucnosti vlasti nese plody dodnes. Je to patrně výzva především pro náš národ.

 

 

Dnešní podoby svatográlské inspirace

Rafinovanost a intenzita pokoušení světa dosud roste spolu s vývojem vědomé složky duše. Ďábelské „pluky“, které se snažily ve středověkých vyprávěních o Grálu zatarasit cestu vyššímu já ke Grálu především zvrácením pravé lásky v erotické fantazie, ze kterých není úniku (Anfortasovo zranění nebo zakrvácené kopí), dnes triumfují. Patologická sexualizace kultury a obrazu světa expanduje tak, aby prosakovala do mnoha oblastí života a do nejrůznějších věkových a společenských vrstev. Pojí se s konzumem, agresí a bezduchou technikou. Lucifer (sebezbožnění, pokoušení a vášně, tedy směr k plytkosti a úniku od reality) a Ahriman (hmotařství, technika, peníze, tedy naopak zatvrdávání), působí v dějinách protikladně, ale - jak se vědělo odedávna - vždy na přelomu tisíciletí se spojují ke společnému působení. Občasně se dnes vyskytující nadřazená nevole vůči složitostem a záludnostem současného světa však není na místě, ba byla by brzdou. Vřelý postoj vůči světu si musíme uchovávat zároveň s tím, že zlo, na nás vrhané nebo v nás panující, musíme postupně, bez křiku a sebelítosti, proměňovat. Tím se v malém stáváme spoluvykupiteli lidstva. Vězme, že se stoupajícím zlem se otevírají i hlubší možnosti a horizonty duchovního vývoje. Namísto viditelného společenství Grálu je pro nás dnes zesilována možnost pomoci nebeských hierarchií, neboť i neviditelní strážci Grálu patří mezi ně. Duchovní obroda, podnícená Grálem, dnes probleskuje v mnoha podobách. Ba Rudolf Steiner označil moderní duchovní vědu jako vědu o Grálu. Mečem archanděla Michaela, vládce nynější doby, se můžeme učit denně rozpoznávat a odsekávat správné od nesprávného, věčné od časného, tvořivé od bořivého. Michaelův meč působí nejen mohutnými vzmachy světodějných myšlenek, ale v každém z nás se může stát jemným skalpelem, kterým oddělujeme vše, co nás infikuje a šíří nákazu.

Řetěz ostatků mučedníků pro Kristovu pravdu, které Karel IV. shromáždil, symbolizuje spojení zbytků nejčistších sil Země ke vzcházející slovanské spiritualitě. Snad by nám duch Karlův mohl vyprávět, jak všetavící světlo svatého Grálu, prostupující Zemi rosou Kristovy lásky, oživuje věčný princip ducha v hloubi nitra. Svatográlští rytíři, zvaní někdy Labutí rytíři, včetně svatého Václava s jeho bílým praporem čistoty se schylují k zemi a nechávají pršet věčné požehnání milosti. Vlévají duším, které se otevřou, světlo hvězd i poselství míru a svobody. Mikroskopické částečky této proměny se dějí ve všech lidech, kteří v sobě tiše pracují na uskutečnění slov Nejsem živ já, ale Kristus ve mně. Pak se bolest mění v lásku, zlo se rozplývá a je neviditelně alchymicky proměněno v božské dobro.

Peklo neexistuje objektivně, vytváříme si ho jen my sami svým myšlením. Strašení hrůznými obrazy pekelných plamenů, kde se smaží věčně zatracení hříšníci, je projevem církevní dekadence. Není to slučitelné s radostným poselstvím božské vykupující moci. Ostatně, ten kdo v sobě uskutečnil Krista, by nemohl prožívat věčnou blaženost jen pro sebe. Chce-li někdo následovat Krista, pak to činí i v jeho vykupitelském poslání. Jedině když se člověk podílí s Kristem na vykupitelské roli, stává se pak sám vykoupeným. Jinak nelze. Se zlem se setkáváme ne proto, aby bylo ničeno, ale aby bylo proměňováno. K sebevykoupení lze dospět jen skrze vykupování druhých.

Proto se dnes již nelze vyvíjet jen v jeskyni, ašramu ani mnišské kobce. K vyšším pravdám musíme přistupovat s posvátnou úctou, zároveň ale musíme s vřelým zájmem sledovat vše, co nás obklopuje. Nutnost postupného uzavírání se zlu neznamená uzavírání se zájmu o svět, spíše naopak. Poctivým a svědomitým přemýšlením o zlu, jeho příčinách a účincích, bez sebepovyšování a sebepřikrášlování, se připravujeme k budoucím obdobím vývoje lidstva. Dříve než může člověk slyšet hlas pravdy, musí vědomě přemáhat síly lži a iluze o vlastních kvalitách a roztrhávat klamné závoje, obestírající jeho vlastní podstatu. Stržení masky vlastní osobnosti, nahlédnutí do všech koutů duše není snadné ani pohodlné a proto na tom nejvíce hledajících nadlouho ztroskotává. Ani náš král Karel se neobešel bez krutých vnitřních bojů. Ba ani bez těch vnějších. V mládí se totiž rád věnoval soubojům, až tak, že mu i papež vzkázal důrazné napomenutí. Ve svých čtyřiatřiceti letech byl při souboji vážně raněn a dlouho byl na pokraji smrti. V naprostém utajení se nechal odvézt do sídla uprostřed hlubokých lesů, kam k němu byli povoláváni nejvěhlasnější lékaři a léčitelé a po řadu měsíců se v tomto ústraní léčil. Nadosmrti však zůstal shrbený a zohavený, nezbavil se ani silných bolestí jako následku zranění.

 

Dnešní skutečnost, na kterou si rádi stěžujeme vyžaduje, abychom se stávali (tedy i my, každý z nás ve svém prostředí) obětavým nástrojem boží lásky k naplnění vznešeného motta rytířů svatého Grálu: Soucitem k porozumění. Historie se pro nás může stát velmi osobní záležitostí, obzvláště ty její mezníky, které nás mohou inspirovat i dnes. Historie česká má na to, jak jsme malým národem, velký počet majáků, které svítily a svítí i pro okolní lidstvo. Široké panoráma více než tisíce let evropských dějin dostávalo i od české krve své inspirace – od kněžny Ludmily a svatého Václava přes mnohé jako byli Karel IV., Hus, Chelčický, Čeští bratři, Komenský, až po Masaryka či Havla (přínos našich hudebních velikánů by byla samostatná kapitola). Nesli jsme, každý z nás, v minulých dobách spoluzodpovědnost za to, čím a jaký svět byl, neseme ji za dnešní svět a pronášíme ji i pro svět budoucí.

Podle wikipedie se v západní Evropě, zejména ve Francii začala projevovat společenská krize včetně pohoršlivého života církve. Proticírkevní nálady se proto brzy začaly šířit i do oblastí říše. Závažnosti problému si byl vědom i císař, který vystoupil na říšském sněmu v Mohuči v březnu 1359 s vážnou výzvou na adresu církve. Císař Karel IV. církevní hodnostáře vyzval, aby učinili přítrž úpadkovému životu v řadách duchovenstva. Také pohrozil, že potrestá případné provinilce zabavením jejich majetku a příjmů ve prospěch světských knížat. Karel IV. tak jako první vyslovil jeden z požadavků pozdějšího reformního hnutí. Papež se proti císaři ohradil a prosil ho, aby nezasahoval do církevních poměrů.

Tak jako se Karel považoval za vládce (= služebníka) všeho lidu, mělo by být i „jeho“ svatográlské téma součástí jeho odkazu celému národu, tedy všem jedincům, nám všem. Zvolili jsme ho za největšího Čecha, tedy je jím i v tomhle. Měl náš národ nejraději, tedy si važme jeho odkazu nejen s národní hrdostí, ale i s individuálním zájmem a odpovědností. Byl předchůdcem reformátorů společnosti, ale i reformátorů niter.

Byly to doby, kdy Čechy Evropě dávaly. Dnes spíše bereme a ještě se cítíme permanentně ukřivdění.

 

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.