Sestoupili jsme z výše nebes, z původní božské všeobecné duše, abychom na Bohem vybrané planetě Zemi naplnili veliký úkol lidství. V každém evolučním kruhu není jen to, co bylo na počátku věků. Podle plánu nekonečné evoluce se přičleňují další stupně a hodnoty, aby se život projevil ve svých nekonečných možnostech a variacích.
Byla to ryzí bytost Adamova a Evina, které měly dostatek ohně, aby zažehly další život v kolébce zemského pokolení. Tyto dvě bytosti byly nejsilnější a sestoupily sem z předzemského vývoje s velkým a vznešeným úkolem.
Do připravených tělesných schrán, které už předtím na Zemi zrály přirozeným biologickým vývojem, vstoupily nejprve tyto dvě živoucí individuality.
Pokolení Adama a Evy musí projít hlubinami temnot, aby na své trnité cestě vědomě vybudovalo všechny kladné hodnoty.
Postupem vývojových epoch lidstva nalézáme vždy jak další mužský, tak i ženský pravzor podle možností a uzpůsobení té které kultury. Tyto pravzory tak pronášejí dějinami vždy novou podobu čistoty. Egyptská Isis jakožto další pratyp žije již v prostředí a době plného rozvinutí smyslné živočišné cítivosti, sama však od sebe odvrhuje veškerou sexualitu. Chce jít sama v duchovní i tělesné čistotě k Bohu. Miluje jemný přísvit chrámů, posvátné vůně a svit věčných lamp na obětištích. V mystických stínech chrámů se odpoutává od těla a stoupá svým čistým duchem k výším. Její oči jsou čisté jako hvězdy a jasně planou věšteckou extází. Protože poznala jed smyslnosti, prchá před tělesností, které se bojí. Se smyslností zavrhuje však i pravou lásku a upadá do protipólu – do úniku od pozemskosti. Úkol člověka však není být hned božským, ale jeho úkolem je vetkávat božské do lidství a dát mu smysl tvůrčí moci božské lásky.
Isis poznala záhubnost ohně vášnivé sexuality a proto se jí plně odřekla. Udusila všechny krátery sopečných vzplanutí, otřásajících lidským nitrem. Takto nabyté niterné svobody však užívala pouze ke zrání svého ducha, zatímco ostatní museli pracovat v potu tváře. Poznala posléze, že žije a zdokonaluje se na útraty ostatních. I to však byl nutný vývojový stupeň. Bylo ale potřebné postoupit dál a poznat i smysl mateřství, péče o domácí krb a soucitné lásky uprostřed lidského společenství. I kněžky-věštkyně eleusinských mysterií nemohly při plnění tohoto svého vznešeného úkolu zároveň rozvíjet pozemskou roli ženy.
Pozdější biblická Maria byla již spolehlivým plnohodnotným pravzorem pro další duše. Vstřebala všechny čisté esence moudré Isis, obohacené již i o mateřskou lásku a o mnohá další zasvěcení. To ji učinilo schopnou zrodit Ježíše. Její duch a duše bylo ono věčné panenské lůno, zbavené prvotního hříchu niterným oddáním se božské lásce a moudrosti. Opět ožilo odřeknutí se všeho smyslového pro boží, avšak se zkušeností mateřské lásky i lásky k nejvyššímu Bohu Otci. Naplněna božskou Láskou, nemohla myslet na lásku lidskou. Její touha ji nesla do duchovna. Poznávala mysteria božského tvoření a nabyla síly uskutečnit jej sama ze sebe ve svém niterném bytí. Byla duchovní Pannou svým niterným cítěním.
Ježíš potřeboval mít jiné fyzické tělo z pozemské matky, než jiní obyčejní lidé. Bez něho by nemohl být nositelem Kristova impulsu. Maria svým vývojovým stupněm byla první kněžkou, přijavší splynutí lásky s Bohem. V jejím lůně nebyl počat pouze plod - Ježíš, ale ona sama, její duch a duše byla oplodněna. Tím byla dána neposkvrněnost.
Maria, pečujíc o Ježíše jakožto budoucí nástroj Krista, sama v sobě také uskutečnila jeho svaté mysterium Zrození. Její duchovní Já splynulo s tímto přijatým podnětem Boha Otce. A s Ježíšem Kristem pak prožívala v duchovních světech vědomě mysterium dění na Golgotě ve vší jeho gigantičnosti, velebnosti, spásnosti, a v poznání smyslu této největší Oběti. Co vzešlo skrze Adama a Evu pro lidstvo jako možnost pádu do hmoty a vyhnání z ráje, to později skrze Ježíše a Marii dává možnost zpětného návratu, avšak po nabytí nových sil. Mnohokrát při tom uhýbáme do hříchu, ale proto nám byl dán krom svobodné vůle i vývojový zákon karmy. Ta není trestem, ale výchovou – ať osobní nebo národní. Nepůsobí hned, zraje skrytě po dlouhé doby.
Smysl Ježíšovy nathanské duše se naplnil ukřižováním na Golgotě a průtiskem do aury Země, kde jej můžeme vždy nalézat. Smysl vývoje duše Mariiny je co nejúžeji spjat s konkrétními ději vývoje lidstva i jedinců a provází je zjevně i v dalších dobách. Poznala smysl oběti i nejvyšší Lásku na Golgotě. Proto provázela od oněch dob lidstvo k šíření zasvěcení ženským principem - láskou mateřského srdce. Jeví-li se nám v naší nedokonalosti Kristus příliš vzdálený, Mariina emanace sestupuje mnohdy viditelně až k nám, může pomáhat lidské duši přibližovat ke Kristu. Je neustále činná v éterické a astrální úrovni, je lidstvu k dispozici tak blízko, jak jen je to možné. Inspiruje či zabarvuje mnohé mariánské projevy pro lidstvo.
Rozhodnutí a vliv božského Otce ji předurčil být i budoucí duchovní matkou nového lidského pokolení, které vzejde na budoucím stvoření Země, které se esoterně nazývá Novým Jupiterem (biblický Nový Jeruzalém). Maria vytvořila a naplnila archetyp čistého ženství, očistivšího astralitu a přijavšího princip osvícení a čistého věčného Života. Vyjadřuje nejhlubší pokoru před Vůlí boží a naplnění Zákona. Je v ní božská mateřská láska, vztahující se k duchovnu. Je zemskou reprezentantkou kosmického principu Boha-Matky a tím i pravzoru duševní moudrosti a čistoty - Sofie. Je matkou lidských duší i srdcí. Není pro lidstvo matkou tělesnou, ale vzhledem k celému lidstvu čistou matkou duchovní. Tím je pravzorem kněžky boholidské lásky.
V budoucnu má tento pratyp vejít do krve života a až se mu přiblíží všechny duše, pak se Země promění mariánskými silami v novou duchovní planetu, protože již nebude třeba vydobývat v potu tváře udržení své existence, a účel fyzické práce pomine. Ta trvá, aby člověk procházel školou píle, inteligence, poctivosti a svědomitosti a dovedl pak být takto činný i v duchovních říších. Zemská práce trvá, aby skrze ni duch rostl, zušlechťoval se, sílil a učil se přemáhat překážky cesty. Než však toto vše nastane, projdou ještě dlouhé věky a mnohé osobní, národní i zemské zvraty a zkoušky. Po dlouhých věcích bude propadnuvší část lidstva, která setrvá v tíze hříchu a materialismu, odštěpena k jinému, namáhavému vývoji znovu od počátku.
A Maria v naší a budoucí době? Je k dispozici vývoji ženské duševní substance v nás všech. Je pratypem nebeské Královny v pozemském bytí. Je vzorem pro současný a budoucí vývoj ženství. Krom zbožného vztahování se k Bohu je ve svých poměrech trpělivá a skromná, má pro fyzické bytí jen nejnutnější požadavky. Plní své povinnosti, odložila však i samoúčelnou pečlivost pratypu Marty, zatěžující přílišnou péčí o zemské blaho. Její inspirace poznáváme všude v životě. Chodí mezi námi duše, toužící přijmout do svého nitra Krista, Syna božího, Syna nebes, a nechávají ho v sobě růst, aby je celé vyplnil a oživil. Jen skrze niterného Krista lze pak poznat i nebeského Otce. Protože Maria prožívala s Ježíšem muka křížové cesty i Golgoty, - protože meč nejvyšší mateřské bolesti proklál její milující srdce, - protože prožila niterně všechnu bolest matky a vypila do dna kalich slzí, může být lidským duším i tou nejlaskavější a nejlépe chápající matkou i sestrou, vedoucí a provázející ke Kristu. Můžeme za ní jít se vším, doslova tak, jako dítě s bebíčkem za maminkou.
Očista bývá spojena s bolestí. Maria nebyla přibita na fyzický kříž, její oběť nebyla hmotně viditelná. Její bolesti byly duševní a duchovní. Jako první čistá matka Země v sobě ukřižovala Evu – nižší nezvládnutou pohlavnost hmotnou, a stala se věčnou pannou. Proto se Oheň její nadsmyslové lásky rozlil s Ohněm lásky Kristovy celým vesmírem. Zaslíbila se obětovat za veškeré lidstvo Ohněm své lásky pro poznání božské Lásky, jež musí v člověku vzplanout. Tím nese i Maria, byť v jiném smyslu, pochodeň spasení, kterou přijala vlivem svého mateřství od Krista a od Boha Otce.
Maria reprezentuje duši. Kristus - niterný Prazáklad, reprezentuje ducha, a jejich nástroj je tělo, syn obou, nositel obou principů. Když duše nebude niterně Marií, porodivší duchovně Krista, nedojde svého duchovního oživení. Proto je Maria vzorem lásky Bohu oddané, nadsmyslové a věčně neposkvrněné. Očistila to, co animálního přijala ze zemské pudovosti Eva. Tak jako Maria v sobě přepracovala Evu, pomůže nám Ježíš ukřižovat Adama. Dílo obou bylo tehdy vykonáno. Není však hotovo v lidském nitru. Ještě dlouhé věky bude lidstvo spět k čistotě cítění Mariina a k oživování Krista ve svém nitru, aby mohlo nastat ono Pavlovo - A nejsem živ já, ale Kristus ve mně. Jako byla Eva pramatkou generací Země v linii lidstva v jeho dnešní tělesnosti a pohlavnosti, je Maria pramatkou čistoty našich duší, trvale ochotnou se k nim s mateřskou láskou a soucítěním snášet v jejich bolech, zápasech i vzepětích. Tím vším sama vítězně prošla, to vše s mateřským pochopením zná a s mateřskou láskou a trpělivostí pomáhá vypěstovat.
Uprostřed nejhlubší noci,
uvnitř ve hvězdné temnotě
leží meč, který se třpytí
na oltáři z trůnících
a odměřujících myšlenek.
Mocný je Duch,
který může zvednout meč,
neboť nesené myšlenky
slabého oslepují
a pyšný se musí
zřítit do propasti.
Kdo může zvednout meč?
A kdo viděl skrytou růži srdce
jak počíná zářit?
Onen, kdo uslyšel volání
ve svém Já,
onen, který byl povolán
do noci. Kdo?
- Panna všech dob.
Christian Hogsberg: Srdeční růže/píše se šikmě přeškrtnuté o v příjmení/
Tvořivost kosmického mateřství v našich životech
Kristus je srdcem božské Matky. Přivine-li nás božská Matka na své srdce, zažíváme živou pulsaci Kristovu. Láska Boha Matky usiluje vytvořit harmonii mezi zemí a nebem, mezi člověkem a Bohem. Kosmická Matka, milující a obdivující se Otci, vytváří podle Otcova vzoru obraz Syna. Tak vznikla postava Kristova, Praobraz člověka.
Duch niterné Svobody – Kristus, i Panna Maria (a nejen ta Sedmibolestná) nás učí neklesat v bolesti, ba hrdinně trpět. Utrpení kypří a probouzí éterické tělo ze stagnace a proto je cestou spásy. Utrpení musí zatím být dopouštěno, protože hledá řešení, zatímco klidný blahobytný život jen užívá, nehledá, neorientuje se (čest výjimkám). Pro dnešního zmaterializovaného člověka, otupeného a plného mentální a verbální svaloviny, bude nutná dávka utrpení, aby se vzchopil a vrátil zpět k vnitřnímu zodpovědnému životu a používal rozmyslně svých sil a svého času k tomu, aby se uvolnil pro vnitřní život. Vždy však platí ono – Utrpení musí být, ale běda tomu, kdo ho /svým zlem/ způsobuje. Utrpení způsoboval po řadu inkarnací každý z nás, někdy sijeme, jindy sklízíme.
Dávnému primitivnímu člověku nebylo zapotřebí vyššího duchovního poznání, protože ještě neuzavřel své astrální a éterické tělo do husté jástevní aury, tedy nebyl obklopen temnými silami sobeckého materiálního aurického obalu, který brání přístupu vyšších sil. Dokud byl člověk ve stálém živém styku s přírodou, mluvila k němu ustavičně vyšší Moudrost a Láska. Starými silami mohl takový člověk zřít do nadsmyslového světa a proto neupadal tak hluboce do područí ahrimansko-luciferských vlivů v tolika projevech a nuancích, jako současné lidstvo. Neměl však naši možnost tyto vlivy překonávat a tím sílit pro budoucnost světa. Teprve ponoření se do tíže hmoty nás nutí či bude nutit pěstovat vyšší duchovní síly k jejímu překonávání.
Čím je náš náboženský cit probuzenější, tím mohutněji do nás proudí božské tvořivé všeudržující síly a tím více nabýváme jástevního vědomí o své příslušnosti k duchovnímu světu, o svém poměru k nadsmyslovým bytostem, o svém nebeském původu z božského Otce a Matky, o nutnosti prozáření života zemského těmito silami. Někdy přicházejí i těžší zkoušky, ale tím větší inspirace dostáváme pro tyto situace běžného života. Práci ve prospěch okolí či světa pak vykonáváme s postojem matky: bez pocitu oběti, ale jen z čisté lásky radostně, nefanaticky a s hlubokým nadšením pro duchovní vývoj lidstva.
Zákon svobody je zákon Lásky. Pokud lidstvo nedovede zachovávat tento zákon, který přinesl Ježíš Kristus na svět i se silami se jím řídit, nenabude pravé svobody a člověk bude stále otrokem sil, které sám vyvolal. Bude otrokem působení karmy osobní, národní a celolidské. Nikdo nebude spasen proti své vůli. Karmu je nutné klidně poznávat a s odevzdaností do boží Vůle prožívat, učit se eticky jednat a vědět, že do každých svých poměrů jsme se sami uvedli resp. je karmicky umožnili. V nynější inkarnaci již nelze naříkat, že jsme „nevěděli“. Dnes již měla každá duše během křesťanského období významnou příležitost, kdy se setkala s impulsem Krista a mohla svobodně zvolit svou další cestu.
V našem srdci působí Kristova Láska, tak jako mateřská kosmická Láska božské Matky. Když neosobně milujeme, hoří v nás oheň božské Lásky a přijímáme vliv božských kosmických prasil. Milovat znamená žít a tvořit pro toho, koho milujeme, obklopovat ho stále novými výtvory ducha lásky a moudrosti, dávat mu stále větší schopnosti k rozvíjení se ohněm lásky – může to být jedinci, národu, lidstvu. Je to tvůrčí podstata mateřského kosmického ducha. A můžeme to uskutečňovat modlitbou, jasem ducha nebo činem – podle možností.
Božský tvůrčí výdech je původem a tvůrčí podstatou všech bytostí, protože všechny povstaly z tvůrčího dechu Lásky Otcovy, vydechnuté do lůna božské Matky. Tím byl Matce vtělen Otcův tvořivý dech Lásky. Mateřské vědomí v kosmu září jako univerzální moře životního ducha Lásky. Je mořem životodárných, život probouzejících, život rodících a život udržujících sil božské Matky.
V Otci je spravedlnost, ale Matka chce spasit svou láskou všechny své děti. Ona nesoudí, ale miluje. Otec však není nikdy sám, oddělen od Matky.Proto od dob Kristovy a Mariiny nelze pojímat zákon karmy jako trest, ale jako nutný výchovný prostředek, stimul z lásky připuštěný tam, kde pozemské dítě samo odmítá nebo neovládá nápravu. Mariánské srdce však trpí, vidí-li trpět své dítě, a snaží se mu být nápomocno k pochopení jeho úkolu. A dítěti, které ví, že se o matku může ve všem opřít, jde vše snáz. Dítě, které se odrodilo, se samo vymanilo s božské Milosti.
Božství Kristovo prožehlo Zemi a zůstalo natrvalo v její auře. Zatímco bílá individuální duše Ježíšova po své oběti vystoupila z fyzických inkarnací a plní své úkoly vůči lidstvu již jen z duchovních světů, s duší Mariinou je to jinak. Neobětovala se tělesně lidstvu, ale má svůj zvláštní úkol tím, že prokonala za času Kristova to, co i pro ni bylo ve vyšším plánu. Je pro lidstvo v různých formách projevu prostřednicí a orodovnicí u Boha. Nese a předává semeno duševní neposkvrněnosti. A oplodněna navždy tímto úkolem, provází lidstvo ve všech dobách – jako milující matka, prostřednice, orodovnice.
Však žádný z nich tě nemůže vyjádřit tak,
Tak v nekonečně sladkém nebi
Mne očekává věčná slast.
a přece všechny, všechny hasnou
před tím, jak jsem tě spatřil já.
Vím jen, že co jsem spatřil tebe,
už nadosmrti v duši mám.
Novalis
A významný mail Jiřího Jabůrka
V pátek 25. 3. v 17 hodin bude dělat konečně papež František zasvěcení Ukrajiny a Ruska Neposkvrněnému srdci Panny Marie, jak bylo požadováno ve třetím Fatimském proroctví, ale dosud to nikdo neudělal pořádně (Jan Pavel II. to udělal pro celý svět). Bude to dělat ve Vatikánu a současně jeho kardinál ve Fatimě. My se přidáme.
Právě jsem zkoušel se modlit Otčenáš ukrajinsky:
Отче наш,
що еси на небесах,
нехай святиться Ім'я Твоє,
нехай прийде Царство Твоє,
нехай буде воля Твоя, як на небі, так і на землі.
Хліб наш насущний дай нам сьогодні й прости нам провини наші,
як і ми прощаємо винуватцям нашим.
І не введи нас у спокусу,
але визволи нас від лукавого.
Амінь
Výslovnost:
Otče naš,
ščo jesi na něbesach,
něchaj svjatitʹsja Im'ja Tvoje,
něchaj prijde Cárstvo Tvoje,
nechaj bude vólja Tvoja, jak na nebi, tak i na zémli.
Chlib naš nasúščnyj daj nam sʹogodni i prosti nam provýny náši,
jak i my proščájemo vynuvátcsjam nášim.
I ne vvedí nas u spokúsu,
ale výzvoly nas vid lukávogo.
Amínʹ
Z Oděsy:
https://twitter.com/MFA_Ukraine/status/1505224342099173377>
2024 ©