Zachtělo se mi nedávno oběda na milém místě v Písku u řeky. Cestou jsem si vzpomněl na dávný oběd v Čimelicích Na Knížecí, kde mi pod nohama poskakoval žebravý vrabec. Viz článek Psí družení a vrabec žebravý Na Knížecí v Čimelicích; 1. 9. 2021. Dojel jsem si nyní do hospůdky U Kamenného mostu, to je tam co jsme za dne i za noci točili s Petrem Tomaidesem 2., 3. a 4. díl seriálu Cesta duše k harmonii ( https://www.youtube.com/watch?v=uA88iv7fFy0 )
Usadil jsem se k prázdnému stolečku – a vida, i tady je u mne hned vrabec. Koukli jsme se na sebe napřed asi ze dvou metrů, a už mi poskakoval pod nohama. A je to už pokaždé – když se občas hodlám rozšoupnout a zavítám tam na jídlo a dvě piva, sednu si k prvnímu stolečku na kraji a sotva dosednu, už je tu „můj“ vrabec – i když je neznám individuálně, věřím že je to furt ten samý. Děláme to takhle: sedám si ke stolečku na kraji zahrádky, který sousedí s malým parkem s keříky. Můj hladový, možná jen mlsný vrabčák hned poskakuje okolo a v duchu se mu omlouvám - Chviličku strpení, než mi donesou jídlo. Pak mu uždibuju a nenápadně odhazuju na tu vedlejší trávu kousíčky brambor nebo rýže apod. Tedy už se spolu známe osobně a sotva dosednu, už je vedle mne či pode mnou. Ty tři schody z chodníku do zahrádky restaurace bere, na rozdíl ode mne, najednou. Říkám si ale, když vidím jak ty tři schody bez jediného kousku zábradlí či jiné opory, těžce a nejistě zdolávají nahoru, ale zejména směrem dolů někteří starší lidé, že je projevem arogance až buranství a tuposti majitelů restaurace, že nenechají nainstalovat alespoň kousek zahnuté železné trubky pro přidržení se rukou. Podobně tu chybí přes ty tři schody plynulý šikmý sjezd pro kočárky. Maminek či babiček s kočárky tu bývá opravdu dost a skákání kolečky kočárků po schodech s miminem uvnitř nebývá snadné. Možná ani bezpečné.
https://ukamennehomostu.metro.rest/?lang=cs>
Ale i můj milý vrabec je nevychovanec, neumí stolovat. Právě naposledy se mi za podělení se o oběd „odvděčil“ ne snad trusem, ale zobák, zapatlaný z obou stran rýží a omáčkou, si mi otřel o sandál, hezky důkladně z obou stran. Pak se na mne podíval a odfrčel. Nějak mi tyto manýry připomněly - abych zůstal u sebe - mé někdejší podobné chování k bytosti, která mi dávala duchovní potravu. Snadno se pohrdá vrabci, že jsou drzí, ale co my, lidi?
A další synchronicita? Krátce před tím mi vlítnul pootevřeným oknem vrabčák sameček do bytu. Vnesl mi sem kousíček přírodního éteru. Nehýbal jsem se, trochu to tu oblítnul a obhlídnul, poseděl krátce na knihách, ty ho ale nezaujaly a pak škvírou pootevřené ventilačky zas „odešel“. A vida, i tady je podobnost s lidským chováním: mineme moudré knihy a ulítneme za zábavou. Možná jsme ulítlí, možná je ale ulítlé i toto psaní.
Prý vrabci věrně dodržují partnerství s jedním partnerem celý život. Možná by si z nich někteří z nás mohli vzít příklad, není to tedy jen ta křiklavá verbež z křovin a polí. Jak je to, když ovdoví, jsem se nedočetl. No vlastně, verbež ani ne. Pokud prý najde vrabec něco většího k snědku, nezačne sám jíst, ale letí to napřed říct svým soukmenovcům. Dočetl jsem se, že preferuje sedavý způsob života. To já taky.
A propos, slovo verbež mi připomnělo, že Engels (bohatý kapitalista, vydržující méně úspěšného kapitalistu Karla Marxe, trpícího hypochondrií a budícího se každé ráno s jinou domnělou chorobou) napsal, že Chorvaty, Čechy a další slovanskou verbež bude nutno válkou vyhladit.
A zase a propos – zas to souvisí: Když se Václava Havla ptali na dojem z marx-leninismu, řekl že hlavní pocit z toho je jejich vzteklost, nenávist autorů. Psychoanalytik (na kterého si občas hraju) by možná rozpoznal, že nepřijetí ran osudu ateistou Marxem vedlo u něho, při jeho nesporné inteligenci, k transformaci zloby z osobního osudu na nenávist jinou, třídní (o šalebné demagogii pojmu "kapitalistického vykořisťování" jsem kdysi psal v jiném článku).
Vrabec je altruista. A opačný příklad? Nemusíme ani znát Jungovu vzácnou analytickou psychologii, abychom si všimli, jakým lidem a skupinám, i těm kolem sebe, vyhovuje učení o nenávisti. Marxova zloba na osud, kterým byl stíhaný a byl bezmocný, se patrně projikovala do učení o třídní nenávisti a boji. Podobně zamindrákovaným takový postoj vyhovuje, osobní nezdary a zpackané životy mohou svádět na "nespravedlivou" společnost.
Karel Havlíček Borovský napsal o Marxově učení v časopisu Slovan již v roce 1851. „Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“
Naštěstí už mají, alespoň u nás, ve své oficiálně programové nenávisti Konečnou. Teď už bude záležet tím víc na nás, zda pravda a láska zvítězí.
A pravidelný čtenář si možná řekne: Nojo, to je zas celej Funk: ať začne u počasí nebo u vrabčáků, zas skonči u Havla. On nám tu ale opravdu chybí.
2024 ©