Nyní jsme jako lidstvo na nejnižším bodě světových sil, v propasti hmoty a duchovní nevědomosti. Krev, která může být naplněna světelnými silami vyššího Já anebo naopak nízkou astralitou, je touto astralitou u většiny lidí znehodnocena. Vše, co člověk měl od nejsvětějších mocností Slunce, i éterická oblast tvořivých sil, postupně mizí. Ba vše, co měl od vyšších slunečních sil i od pradávných zasvěcenců, už mnohý ztratil. Jedině Kristu může člověk děkovat, že není úplně osamocený a nežije úplně sám v beznadějné hlubině propasti zla. Naše krev se dnes může a má obrodit vědomým přijetím Kristova impulsu. Dobrovolným a svobodným (bez jakékoliv světské autority) spojením s Kristem má znovu nabýt slunečnosti. Následováním Krista, naplňujícího Láskou celý vesmír, z vlastní niterné lásky, bude člověk znovu spojen s vysokými slunečními mocnostmi. Bude se sám vstřebávat do všemilující Kristovy aury. Pak mu bude opět proudit v krvi vědomě přijímaná síla svatého Grálu.
V nynější době rozvinuté duše vědomé, tedy i plné zodpovědnosti, nastává nutnost, aby člověk byl sám sobě strážcem. Každou další epochou odstupují některé duchovní bytosti z pozemského vývoje a vracejí se do duchovních světů, protože vykonaly svůj úkol, svěřený jim Bohem. Naopak přicházejí stále vyšší bytosti zla, protože nastává čas, kdy dozrává dobro i zlo.
Výstup božských bytostí ke Slunci je vždy doprovázen sestupem zlých bytostí k Zemi. V lidské krvi se proto začínají projevovat stále silněji vlivy astrálních démonů nemocí a zla, protože lidstvo bude víc a víc propadat karmě materialismu tím, že sluneční mocnosti přestávají v krvi působit. I kdyby na choroby krve jako AIDS byly vynalezeny a v dostatečném počtu vyrobeny léky, vznikne jiná choroba. Rovněž proces lidského porodu bude stále bolestnější a komplikovanější. Krev je stále více prostupována silami duše vědomé, tedy je stále více výrazem osobnosti. Proto je u většiny lidí krev prostoupena egoismem a tělo vydáno v plen působení ahrimansko-luciferských sil, vyvolávajících choroboplodné zárodky, Proto bude mít krev stále více svízelů s přemáháním zárodků astrálního zla, které postupně nasycuje krev každého, kdo se oddává vášnivému sobectví a egoistickému životu. Zároveň bude vyspělejší části lidstva dána postupně možnost jiných, karmicky (hříchem) nezatížených forem plození a rození. K tomu bude sloužit nové školení části lidstva. Ta bude potřebovat znalosti práce s vyššími božskými silami (lze říci – nejvyšší bílé magie), aby byla uchráněna před zásahy ahrimansko-luciferských bytostí. Nastanou v světové evoluci takové poměry, že lidský život nebude možný bez znalosti těchto vyšších zákonitostí. Království boží Lásky se připravuje jen v tlaku těžkých zevních karmických podmínek, ve kterých lidé trpí násilím, nesvobodou a diktaturami a tím teprve cele pochopí hluboký význam svobody myšlení, cítění, slova a činu, kterou promarnili, ztratili. Když pak nastane nová svoboda, dovedou si jí lépe vážit a plně ji ocení. Podobně jako ocení mnohdy až po smrti národní a světové buditele.
Při snaze o spirituální život je v dnešní době skutečně nutné, abychom dovedli objektivně pozorovat život bez sympatií a antipatií a tím abychom neztráceli objektivnost klidného pozorovatele svých myšlenek, citů, řeči i jednání. Minulost nás měla naučit spirituální rovnováze, jíž dovedeme čelit všem okolnostem života, aniž bychom se dali oklamat či znásilnit cizí mentalitou. I v tom spočívá pojem duchovní svobody. Železná sebekázeň je základem postupu duše vědomé. Klid plynoucí z poznání božích zákonů, důvěra v Prozřetelnost je základem vědomé duše, která svou podstatu a směřování spojila s Kristem. Kristův impuls působí stále v éterické auře Země. Přichází doba, kdy každý člověk, který se plně upře ke Kristu, bude stále víc pociťovat Kristovy živoucí síly. Někdy stačí i jen malé společenství těch, kdo si ujasňují duchovní pravdy, aby platilo ono – Kde dva či tři… Když člověk otevře Kristu svou duši, budou do ní jeho síly vtékat a naplňovat ji. Co se jevilo zprvu nedosažitelným a přísně metafyzickým, stane se, možná zprvu nepozorovaně, realitou života, i kdyby to byly někdy jen denní drobnosti.
Dokud se člověk v dřívějších dobách poddával citovým podvědomým hnutím, setkával se s Kristem pouze v říši odtělených, v měsíční říši. Kristus nepůsobil v éteru, ale tím, že jeho krev vtekla do země, spojil se nejprve s astrální podstatou země. Od 20. století nastává doba, kdy se veškeré spirituálno v zemské auře rozehřívá, protože Kristův impuls, díky dozrávání některých vtělených lidských inteligencí v této době, počíná prostupovat zemskou éterickou oblast. Kristus má zaujmout v lidské krvi onen vliv, který dříve při zrození člověka zastupovaly sluneční mocnosti. Má lidstvu přinášet tvůrčí moc Loga, Slova, aby si člověk zachoval v krvi sluneční sílu, sílu vnitřní svobody, a nepodléhal materialismu a sobectví. Pomáhá člověku odolat mocnostem zla, sestupujícím z výše, protože regiony abnormálních bytostí naplnily astrální sféru země. I proto je pro mnohé tak přitažlivý život i umění, čerpané dnes z kalných astrálních úrovní.
I když se dovedeme třeba modlit, děláme meditace či se duchovně vzděláváme, ale na chvíli zapomeneme úplně na Krista a jednáme ze svých libostí a nelibostí, vedeme s „nepřáteli“ mentální půtky, necháváme se unášet sympatiemi a antipatiemi, zkreslujeme situace podle svého a svými tendencemi podbarvujeme řeč o druhých lidech, pak jsme dosud ve vlivu astrálních sil podvědomí duše cítivé i vědomé.
Dnes mají naše city vycházet z ovládnutého a kontrolovaného etického myšlení. Mají se probouzet svobodně v důsledku poznaných duchovních pravd a zákonitostí. Duchovní člověk se od impulzivního duševního člověka liší tím, že nepodléhá náladám a že má své city v úplné moci. Pak jedná ve všem vědomě. Poměr ke každému člověku pak není závislý na tom, jak s ním dotyčný člověk smýšlí či jedná. V takovém člověku, který se dovede povznést nad osobní cítění a plně odpustit a zapomenout na křivdy, jedná duch svobody, Kristus. Pak nás nezaskočí žádná karma, ba s Kristovou pomocí jdeme karmě vstříc. Pohání nás k tomu nadějné vědomí, že poté nás čeká ideální stav svobodného tvoření bez karmy.
Člověk nemusí být nekritický, ale má zůstávat objektivní a neosobní. Má mít snahu vmyslit se do duše jednajícího člověka a pochopením (to nemusí znamenat souhlas) přemoci své antipatie. Snažíme-li se chápat či vyrovnávat diference láskou a porozuměním, může Kristus námi milovat. Může námi zářit a jednat. Jakmile se ale osobně zahrotíme, slunečno z nás vystupuje. Tou chvílí se otevíráme temným mocnostem astrálního zla a zemským silám ahrimansko-luciferského působení. Když už jsme se jim poddali, je nyní nutné se zastavit, vypořádat se s nimi a vyčistit vše, co nesprávného jsme do duše přijali.
Když chceme zůstat v myšlení a citu svobodnými, nedejme na sebe působit žádné vnější vlivy. Nepřejímejme cizí úsudky. Nezabývejme se pomluvami, intrikářstvím a záštím a nedejme se zviklat ve svobodném úsudku o komkoliv. V neosobním nahlédání k pravé podstatě nedobrého jednání někoho se nenechme ani zviklat účelovým přelakováváním špatností „na růžovo“. Tolerance neznamená zavírání očí před zlem. Nepřejímejme cizí názory, pokud neznáme čistotu jejich zdroje, aby v nás nepovstával myšlenkový chaos.
Ze spojení s Kristem plyne nejčistší filadelfská všeláska. Láska má povstávat z neosobního cítění. Nemáme milovat proto, že se nám někdo líbí, že je hezký a přitažlivý, že nám dává dary či nám lichotí, že je nám oddán a že z něho proto máme osobní prospěch. Máme milovat vždy jen z nejhlubších impulsů všelidského cítění a z vědomí souručenství za své bližní. Máme milovat z touhy po povznesení lidstva k ideálu Krásy a Dobra, Spravedlnosti a Lásky.
Čím je náš náboženský cit probuzenější, tím mohutněji do nás proudí božské tvořivé všeudržující síly a tím více nabýváme jástevního vědomí o své příslušnosti k duchovnímu světu, o svém poměru k nadsmyslovým bytostem, o svém nebeském původu z božského Otce a Matky.
Podle současných astronomických údajů je vzdálenost k nejbližší hvězdě souhvězdí Panny 35 světelných let a k nejvzdálenější několik tisíc světelných let. Z toho je vidět, jak ohromná je rozloha tohoto souhvězdí, které je největší či jedno z největších souhvězdí.
Milovat znamená žít, znamená to tvořit pro toho, koho milujeme, obklopovat ho stále novými výtvory ducha Lásky a Moudrosti, dávat mu stále větší schopnosti k rozvíjení se ohněm Lásky – je to tvůrčí podstata mateřského kosmického ducha.
Božský výdech je původem a tvůrčí podstatou všech bytostí, protože všechny povstaly z tvůrčího dechu Lásky Otcovy, vydechnuté do lůna božské Matky. Tím byl Matce vtělen Otcův tvořivý dech Lásky a Matka jej vrátila Otci jako Slovo. V Matce se proměnil tvůrčí dech ve Slovo Lásky. A ono Slovo, které, jak říká evangelista Jan, bylo u Boha, bylo jeho vlastním Bytím. Čin Otcovy univerzální vůle vklínil do prázdnoty tvořivou moc a takto vznikl mateřský prostor pro Otcovu tvorbu a její zrání. Mateřské vědomí v kosmu září jako univerzální moře životního ducha Lásky. Je mořem životodárných, život probouzejících, život rodících a život udržujících sil božské Matky.
Láska Boha Matky usiluje vytvořit harmonii mezi nebem a zemí. Kosmická Matka, milující a obdivujíc se Otci, vytváří podle Otcova vzoru obraz Syna. Tak vznikla postava Kristova, Praobraz člověka. Je nazýván Beránkem božím proto, že v něm sídlí láska Serafínů, jejichž nebeským znamením je Skopec – Beránek.
Práci ve prospěch okolí či světa vykonáváme s postojem matky: bez pocitu oběti, nefanaticky, ale jen z čisté lásky radostně a s hlubokým nadšením pro duchovní vývoj lidstva.
/V některých částech je využito myšlenek zasvěcenců./
2024 ©