Dostal jsem mail od čtenářky, paní Evy, trochu nejistý a malomyslný, ale asi dnes tak uvažují mnozí. Pak následuje můj pokus o reakci.
Napsala mi mj.: „Připadám si jako na houpačce. Nahoru a dolů. Naděje střídá beznaděj. Při všech činnostech, které mi dříve přinášely radost, mám v mysli, že já mohu a oni ne. Oni a ony. Stateční muži a ženy a děti. Když peču mazanec, vidím ukrajinskou ženu, která nemá v čem si upéci. Když pozoruju svého psa nebo kočku, mám před očima vyděšená zvířata z bombardování. Při procházce kolem Jordánu vidím vduchu rozbitá ukrajinská města. Ta válka je všude se mnou, je ve mně.
Moje kamarádka o letošních velikonocích napsala, že má pocit že Kristus tentokrát vstal jen pro někoho. Je jí smutno. Mně je taky smutno… předvelikonoční čas jsem prožila s tím, že jsem cítila, že můžu začít nenávidět. Byl to boj uvnitř mě samotné.
Ráda bych napsala, že naděje je. Ale je? Já nevím.“
KF: Protože tak uvažuji možná mnozí, pokusím se o širší pohled. Bůh dal lidstvu dvě základní věci: svobodnou vůli a zákon karmy. Jak si s tím umíme poradit, je věcí vývoje a dobré vůle každého. Bývá pohodlné, sobecké a vzpurné házet lidské záležitosti na Boha. Pak samozřejmě chybí vlastní síla k vyrovnávání se s potížemi. Porůznu, i na těchto stránkách, na to lze nalézt odpovědi. Tvrzení, že Kristus je tu jen pro někoho, je drzé a hloupé rouhání. "Neumíš-li sám hořet, aspoň nezhášej svíčky druhých", řekl jakýsi klasik. O naději nelze nikoho přesvědčovat, tu si musí každý najít sám, četby k tomu je dost, třeba i počínaje Masarykovým sub specie aeternitatis, nebo výrokem Václava Havla o naději. Nelze ale pouhou četbou nahradit naši vlastní duchovní niternou pracovitost. Co se dobrého dočteme, musíme se snažit sami udělat, byť s prosbou o Boží pomoc. Mělo by nám k harmonii stačit i vědomí o Kristu, Prozřetelnosti, reinkarnaci, smyslu oběti...
O víře a důvěře toho můžeme číst hodně, a nejen na mých stránkách, ale nikdo to za nás neudělá. Je hezké to Vaše soucítění, Váš altruismus, leckomu chybí i to, ale nelze jen u toho konkrétního citového drásání zůstávat.
A to rouhání té paní o Kristu - těžko co napsat, chybí-li víra a naděje a hodnotí-li se věci bez pokory. Pak se člověk trestá sám takovými chmurami. Navykli jsme si ve své zhýčkanosti nárokovat štěstí (či to, co si pod ním představujeme) jako povinnost osudu či Boha. Asi jako žádáme stát o sociální dávky, nemocenskou či důchod. Morgenstern: „Štěstí? Chtěl bys štěstí? Dostaneš hodnotu.“
Snad žádné LP jsem si nepřehrával víckrát, než Ulrychovo vlastenecké Meč a přeslice, asi ze 70. let. Pořád se mi vrací konec jedné písně, kde umírající kníže dává odkaz: Jen dvě slova naposledy vám – Buďte svorní.
Jak už jsem tu citoval Jiřího Jabůrka, nezáleží na tom kdy umřeme, ale JAK, tedy s jakým obsahem nitra. To si pak poneseme dál. A jak už jsem tu taky připomínal, ještě před sto lety byl průměrný věk poloviční a katastrof mnohem víc, i když z jiných zdrojů (přepadávání pocestných, požáry, smrti hladem, zchudnutí bez naděje, až patnáctiletá vojna, absence medicíny a hygieny, nezajištění pro stáří a nemoc…). Násilnou smrtí jsme zemřeli už bezpočtukrát. No a co? Život je trvalý, jsme tu věčně, buď na tomto či na onom břehu bytí, tedy buď ve hmotném těle nebo bez něho. Furt si jen přelézáme z jedné strany na druhou a zpátky. Nelze fetišizovat jen život tady, to je materialismus a nevíra v Boha. Máme nyní možnost získávat nesobecký výhled do budoucnosti. Jistě, že hrůzy, které Rusové od roku 1917 připravují okolním národům, nelze netečně přehlížet, soucítění s trpícími je plně na místě. Leda že bysme se z toho chtěli pohodlně vylhat ruskými konspiračními teoriemi, kterými je jejich národ krmen a které leckdo šíří i u nás. Soucítění ale nesmí podlamovat energii našeho Já.
A osobně? Sice jsem tu na zemi rád a líbí se mi tu a možná tu ještě něco potřebuju zaplatit, udělat nebo prožít, ale zároveň se těším na druhý břeh (nechci to samozřejmě urychlovat), hlavně do kámaloky, kde konečně pořádně poznám všechna ublížení a špatnosti, kterých jsem se tu vůči někomu dopustil, a nebylo toho málo (snažím se o to zpytování i tady, ale jen polovičatě) a těším se, že tam přijmu rozhodnutí to příště napravovat, třeba i bolestí. (Duševních bolestí se nebojím, ale tělesných ano, v tom jsem ten „křehkej mužskej“ - slušně řečeno.)
A z nedávného mailu Ludmily Z.: „Dnes je smrt každodenní aktuální téma. Ať už se taková myšlenka týká lidí nedaleko od našich hranic nebo bytostně přímo nás, protože to, co se tam děje vnímáme velmi osobně, s výhledem do budoucna mnohdy třeba i fatálně... Najednou je tu přítomná nejistota, příliš dlouho jsme byli kolébáni na peřince míru. Konflikt v tak blízké zemi holt i do nás vkládá myšlenku, jak dlouho se budem ještě budit do klidných rán a kdy i nad námi /nebo na nás/ začnou lítat bomby a naše životy budou též viset na vlásku. Jedinou pomocí v takové atmosféře, která tak snadno sklouzne do strachu a deprese, pocitu beznaděje, je opravdu vědomí jediné naděje. Naděje, která ze své podstaty nikdy nepomine. Ano, jedině s Boží přítomností v srdci se i myšlenka na utrpení, ba i na smrt dá unést. Je to jediná cesta. Sami o sebe se teď už neopřeme, a myslím, že mnohým (pokud se teď neusportují, neuhádají či jinak nezaměstnají časnými zbytečnostmi) to konečně dojde. Naše SOS tiše a pokorně volané k nebi je podle mého opravdu jedinou cestou z trudnomyslnosti. A pak věčné a konkrétní činy, které to doprovází. Křesťanská láska a pomoc.“
2024 ©