/S částečným využitím a doplněním mého staršího článku./ - Předloni jsem psal: Nevím jak jsem k tomu přišel, ale mezi vzácné osmdesátníky, které mi bylo darováno kdysi či nedávno, letmo či lépe poznat, patří kromě například Freda Strejčka či Jiřího Stivína i Marta Kubišová. Často jsem si povídával s její příjemnou maminkou, když v sedmdesátých letech prodávala gramodesky, zprvu v Celetné, pak v Jungmannově ulici. Vyzvídal jsem, jak se má paní Marta. Osudy perzekvované zpěvačky jsem sledoval nejprve aspoň touto cestou. Když jsem se jí jednou přímo zeptal, jak je to se zpěvem její dcery, odpověděla diplomaticky, nevědouce nejsem-li nastrčený fízl: Zlí jazykové tvrdí, že nesmí.
Když mi již v době svobody zprostředkovala Táňa Fischerová na Martu Kubišovou kontakt, abych vyjednal její účinkování v Písku, byl to telefonát zvláštní. Sumíroval jsem si správné formulace, ale paní Marta začala jinak: měla zrovna vystupovat v Ungeltu a zcela spontánně mne poprosila, abych se za ni pomodlil, že bude mít trému. Patrně mne její kamarádka či kolegyně Tána v přehnané úctě vylíčila jako jakéhosi mocného duchovního přímluvce.
Hezkou kolegialitu vůči Martě Kubišové osvědčil i Štěpán Rak. Vyjednával jsem s ním kdysi jeho vystoupení v Písku, s čímž souhlasil, ale pod podmínkou, že bude pozvána k účinkování i paní Marta. Měla tehdy málo koncertů. Mé těšení se na seznámení s ní, a jakou mi dala nevědomky lekci do života, jsem už kdysi popsal přibližně takto:
Za Martou Kubišovou – „A k čemu to?“
Když jsme v roce 2000 pořádali v Písku Evropské dny Diakonie (diakonie – řecky služba), vůbec poprvé v postkomunistickém světě, ušili na mne coby okresního papaláše pro sociální oblast, že mám mít na starosti kulturní náplň. Krom astrálně-mystických obrazů Vaška Švejcara jsem chtěl ještě hru a vyprávění (to umí taky skvěle) Štěpána Raka. Ten tehdy spolupracoval s Martou Kubišovou. Složil pro ni mj. i píseň Modlitba pro Martu II. Navrhl mi, abych paní Kubišovou pozval také. To jsem rád učinil, hezky jsme si po telefonu popovídali. Týden před akcí jsem dostal od kohosi knížku Adama Georgieva o této zpěvačce, bylo to jak na zavolanou a byl jsem tedy rád, že si ji aspoň nechám podepsat. Dozvěděl jsem se tam mnohé zajímavé o svém idolu, zejména podrobnosti událostí jejího života z přelomu šedesátých a sedmdesátých let při vzdorování komunistické zvůli, lžím a intrikám (zveřejnili například pornografickou fotomontáž, že takto se nechává fotit a tím si vydělává na Západě).
Probíhalo to ve mně takto:
Fáze první: Dostal jsem nápad vyjednat po jejich příjezdu společný oběd či večeři a tedy i bližší seznámení - to by byla krása! Když ale nastal vhodný okamžik, nějak se mi ta potřeba rozplynula a řekl jsem si – K čemu by to vlastně bylo? Stejně bych to zvoral. Vše potřebné jsem vyjednal a šel domů.
Fáze druhá: Tedy si od ní alespoň nechám podepsat tu knihu. Připravil jsem si ji na oči, abych ji na poslední chvíli nemusel beznadějně hledat, což se mi stává často, ale před odchodem z domova mne opět přepadlo ono - A proč to? Nejsem přeci už puberťák či adolescent, bylo by to trapné. Knihu jsem s sebou nevzal.
Fáze třetí: Aspoň si ale s paní Kubišovou před představením, raději ale o přestávce popovídám. O přestávce jsem otevřel dveře zákulisí. Byla tam jen paní Kubišová, stála zády ke mně, tedy skvělá příležitost ji pozdravit a vyznat se jí z dávného obdivu… A k čemu to? Nebudu ji rušit. – ozvalo se zase ve mně, tiše jsem vycouval, zavřel za sebou dveře a šel si sednout zpátky do publika. Později jsem pochopil, že při mé konverzační neohrabanosti by z toho stejně nevzešlo nic jiného než trapas. Proto jsem nevyužil ani další příležitosti při natáčení Adventního koncertu v roce 2004. Metodu „K čemu to?“ na sebe vědomě používám s přibývajícími roky stále častěji a jde mi k duhu. - I tak jsem měl jednou později příležitost se jí s těmito peripetiemi svěřit. Zasmáli jsme se tomu.
.oOo.
Bylo zábavné a poučné sledovat i bruslení režimu vůči její popularitě počátkem 70. let, v době, kdy byla pro své jasné morální postoje zakázaná. Časopis Mladý svět tradičně pořádal roční hlasování čtenářů – anketu o Zlatého slavíka. Jenže ouha, nejvíc hlasů dostala právě ona, zakázaná. Podle pozdějších zdrojů po roce 1990 bylo pořadí na příkaz KSČ zfalšováno: namísto obvyklých několika desítek míst uveřejnili jen tři první a Kubišovou vymazali, aby mezi nimi nebyla. V dalším roce znělo zadání ke hlasování tak, že to smí být jen zpěváci, kteří toho roku veřejně zpívali, tedy tím zakázanou Kubišovou vyřadili.
A roky po komunistické perzekuci? Krom jiného – když ji její bývalá zpěvácká kolegyně trapně zažalovala ze své ješitnosti k soudu kvůli nějaké drobnosti, ani pak nereagovala žlučovitě, nevytahovala na ni špínu (ač by byla mohla, a nemalou), prostě zůstala noblesně a neosobně nad věcí.
.oOo.
Bylo nás mnoho, co jsme měli velikou radost a zadostiučinění v rušných dnech Listopadu z jejího prvního vystoupení po zákazu z balkonu Melantrichu. Asi v tu chvíli nikdo z nás u televizí ani na plném Václavském náměstí netušil, že byla Jiřím Černým na balkon dobrácky vystrčena se slovy Chtělo by to malou modlitbičku. Tehdy měla v té situaci i takováto modlitba velikou morální sílu pro národ.
A dnes? Patří mezi hrstku umělců, třeba společně se Štěpánem Rakem, Alfredem Strejčkem, Jitkou Molavcovou,
Jiřím Suchým, zesnulou Evou Pilarovou, Václavem Neckářem aj., kteří si zachovali přirozenou nepředstíranou pokoru. U Kubišové i využití popularity k pomoci zvířatům. Umělci využívají svou popularitu různě, to zde nebudeme rozebírat. Kubišová se za nic stydět nemusí. A zachovala si i svou rozhodnost, stačí si v jednom jejím nedávném rozhovoru přečíst, jak se staví k Putinově zločinnosti.
.oOo.
Z dávného mailu kamarádky: Já teď dokoukala ten dokument. Myslím, že to je od Sommerové velmi kvalitní dokument. Moc se mi líbila ve dvojici s Anetou Langerovou, která vystupuje vkusně, inteligentně a nevtíravě. I hlasově spolu k sobě velmi ladí. Jiří Černý se opět ukázal jako nikým nenahraditelný hudební kritik. On má tak nádhernou slovní výbavu, která na dotyčného sedí až zázračně přesně.
.oOo.
Až přejdeme jednou Tam, asi se nás nebudou ptát, kolik jsme nastudovali duchovní literatury (i když je to jistě důležité), kolik set hodin jsme promeditovali či prodiskutovali o duchovnu, kolik kurzů na nabytí čehosi nebo nabití čímsi jsme projezdili, ale spíš, jak jsme se chovali k okolí, jakou jsme měli etiku, sebekontrolu a sebevládu myšlení, cítění, slov i činů, kolik jsme měli vcítivosti, tedy i ke zvířatům, kolik touhy pozvednout národ, ale taky jak jsme nakládali s darem svého talentu – při zachování slušnosti a charakteru. Až Tam vyjde najevo o každém z nás všeobecně viditelná krutá či krásná pravda a nic nezalžeme, ó to bude studu či radosti, to budou proti zemským poměrům změny „zasedacího pořádku“ či pořadí popularity. Ani lháři či fízláci se už nevykecají. A pravdiví zazáří. A mír dál zůstane s jejich duší a zloba závit zášť je nevyruší.
A pro její další léta tady - hodně dalšího národního porozumění a Božího požehnání.
.oOo.
A co bude dál zůstávat s touto krajinou? Na to si musíme odpovědět sami. Ne "oni", ale my. Každý z nás. Jednající, volící...
.oOo.
Doplnila Maria G.: Přečetla jsem si nový článek na webu. Musela jsem se uculovat, jak jste se chystal na paní Martu Kubišovou. Nakonec jste sám sebe přesvědčil a vycouval. Já jsem se nesmála vám ale sobě. Viděla jsem samu sebe, jak se chystám a promýšlím a pak… neblbni, budeš trapná, že se vnucuješ. Doma jsem si vynadala, ale když přišla podobná situace, zase… nebuď za trapku, nepředváděj se. Konkrétně jsem si vynadala za příležitost, kdy bych za trapku nebyla. Koncem. 80. let jsem dálkově studovala spec. pedagogiku na PF UK v Praze. Kromě jedné moc těžké zkoušky biopatologie (hledala jsem s úzkostí, jestli nemá někdo kolem syndrom něčeho vážného), dělali jsme zkoušku z psychiatrie a neurologie. Zkoušel nás prezident světové dětské neurologie, Ivan Lesný. Byl to tenkrát starý pán, kolem 80 let a zkoušel ve Vinohradské nemocnici ve své ordinaci. On je autor dvou krásných a dost poučných knížek: O nemocech mocných. Psané čtivě a i odborně. Měla jsem je doma a chtěla jsem vzít alespoň jednu k podpisu. Pak jsem se v duchu viděla, jak tam blekotám odpovědi na otázky (zkoušení pro učitele, jako jsem já, je jako nemocný lékař na operaci) a knížku nechala doma. Blbá. Udělala jsem to výborně, šprtala jsem jak divá z respektu k němu. Tak jsem v duchu zajásala nad známkou a říkala si, bude podpis alespoň v indexu. Houbeles. Druhá část zkoušky byla psychiatrie a tak jsem si k Apolináři nesla jen papír se známkou s tím, že to zapíše psychiatr. Doteď si vyčítám tu knížku a navíc tu schválnost, že mě doc. Lesný zkoušel jako první. Kdyby to bylo obráceně, měla bych podpis alespoň v indexu. Že bych si vzala ponaučení? Čím jsem starší, tím je to horší. Když se někdo s uctivostí nechce ztrapnit a dotyčného nechce otravovat, má houby bez octa.
2024 ©