V dětství a raném mládí jsem nezrale a zjednodušeně dělil lidi na tzv. věřící (ty dobré) a ateisty (ty špatné). Později, po dvacítce, na příznivce jógy a budhismu a ty ostatní, zaostalé. Ještě později - na příznivce Drtikola a ten zabedněný zbytek. Po třicítce na příznivce duchovní vědy a ty nezralé chudáky. Bylo to ovšem vždy skoro totéž – byl v tom můj snobismus, vytváření si duchovních kulis o sobě a duchovní pýcha (před kterou jsem ovšem vehementně varoval okolí). A jak jde čas, vracím se stále častěji k pokladu, který mi utvářel názory od čtrnácti: V Čapkových Hovorech s TGM čteme, že nejvyšší ocenění od Masaryka bylo, když o někom řekl – To je slušný člověk. Za tou slušností jsou mnohé ctnosti, které sám měl (jistě třeba víra, charakter, vcítivost, laskavost, cudnost, odvaha k hájení pravdy, etická orientace v dění vlasti i světa, zastávání se utlačených…). A bývá těžké dospět k tomu podstatnému – že člověk musí začít sám u sebe. - Chtěl jsem tento článek nazvat Já to pamatuju. Jenže tento titul už použil ve své pokrytecké písni jeden Putinův přítel, který od něho i hrdě přijal na hruď vyznamenání – bývalý komunistický práskač, který donášel i na Kryla.
.oOo.
A ještě jednou o „obyčejných“ lidech, třeba znovu o přátelích na vozíku z Asociace muskulárních dystrofiků, ale nejen o nich. Dokazují mi, že mohu pookřát právě mezi „obyčejnými“ slušnými lidmi. Jak to? Například: Cokoliv ode mne dostanou (ať už mailem nebo obyčejnou poštou), vždy poděkují či aspoň potvrdí příjem. To je mezi většinou duchovních lidí spíše vzácností (že toho „mají moc“? Adresa a jedna řádka mailu zabere půl minuty). Většinou ani nepotvrdí příjem. Nejde o osobu, ale i princip. Táňa Fischerová tomu říkala duchovní (potažmo antroposofické) buranství. I podle toho lze možná usuzovat, zda či nakolik je to slušná skupina, sbor nebo člověk. A kde není slušnost, není ani duchovnost (leda její kulisy, imitace). (Chápu nereagování, pokud jsou přeposílány všelijaké stupidity, trapné vtípky, různé paranoidní nesmysly a alarmistická varování apod.) Jistě že je to jen část oněch skupin. Jistě, že výjimečně se to může stát každému. A jistě, že toto pravidlo nemusí platit pro nejbližší přátele, kde víme o vzájemné vděčnosti i beze slov. /Pozn.: A jistě, že jsou i inteligentní a slušné vtipy, třeba ty kreslené od Kantorka./
A třeba trocha inspirací či meditací k té práci se sebou:
- Vynasnažím se netříštit bezohledně nitra druhých, nepřenášet na ně své nálady a lépe odhadovat, jak působím na své okolí, a niterně nenásilně harmonizovat lidi, se kterými přicházím do styku.
- Zkoumám si, co vše zakaluje mé nitro a auru temným stínem pýchy, nevraživosti, omlouvání svého zla…
- Prosím – božská Lásko, obklopuj a naplňuj mne, pečuj o mne, inspiruj mne, rozněcuj ve mně duchovní nadšení a naději, pomáhej mi poznávat lépe nitra druhých. Posiluj mne k přijímání všeho tam, kam jsem právě postaven, a snažit se pochopit, proč jsem tam či onam postaven, proč mne stíhá to či ono... Vím, že mne nemůže stihnout nic, co by nebylo v mé karmě či v plánu výuky, který jsem si před zrozením sám určil. Bože, pomoz mi splnit tento úkol bez úhybů a tvoření nových vin.
- Božská Lásko, vyslyš mne a rozněcuj mne svým tvůrčím dechem ke správným myšlenkám a činům.
- Očisti mou astrální atmosféru i mé astrální a éterické tělo ode vší disharmonie, skleslosti, sebelítosti, smutku, vyčítavosti osudu i okolí, abych mohl harmonicky zazářit a vlévat harmonii ve prospěch bližních i světa, těšit zarmoucené a opuštěné.
- Při obdivování krásy hor, lesů, potoků, rostlin, zvířat… obraťme svůj pohled z přijímání k dávání: nejen tím syťme svou duši, ale svou duší syťme ony objekty. Vysílejme jim svou lásku, okouzlení. Příroda potřebuje lásku člověka. Nemusíme, nemůžeme-li, kvůli tomu nákladně cestovat, stačí se i dívat z okna auta, bytu, či si sednout do parku.
- Snažím se poznat a upevnit svůj charakter láskou tvůrčího myšlení.
- Zkoumám si, zda mne u druhých nevadí nejvíc ty rysy, které sám nemám zpracované. „Co člověk v nitru svém chová, do hávu druhého to schová.“
- Vím, že chyby mého okolí mne neopravňují k podobným odvetným reakcím. Vím, že okolí někdy vidí lépe mé chyby než já sám, tak jako já vidím chyby druhých, o kterých oni dosud nevědí.
- Božská Lásko, naplňuj mne a pomoz mi odpouštět provinění na mně i mých blízkých kýmkoliv učiněná a brát to jako dar výchovných lekcí. (Na přiměřenou slušnou sebeobranu a obhajobu máme samozřejmě nárok.)
- Snažím se postupně chápat, že Kristus, náš božský Bratr a Přítel, je vtělená Boží Láska vesmíru. Jím se Bůh sklonil až k nám, hříšným. Jednou jedinkrát v dějinách lidstva se Bůh vtělil do člověka a z Lásky se jím nechal ukřižovat a vlít tak svou Lásku navždy do zemské aury. Prosím Ho, aby mi dal sílu Jeho Láskou milovat.
- Prosím svého Anděla Strážce o jeho stálé vedení, napomínání, inspirace, zklidňování, útěchu, zjasňování vědomí, i o to, aby mne v poslední hodině mého života harmonizoval k průchodu „údolím stínů“ na onen svět při plném vědomí, bez bázně a v Lásce Kristově.
- Bože, děkuji Ti denně za vše dobré i zdánlivě zlé, neboť i utrpení je příležitostí měnit zlo v dobro, a bolest v lásku a trpělivost.
.oOo.
Duchovní „ohleduplnost“: Seděli jsem se skupinkou zájemců o duchovno, která si mne pozvala, v jedné restauraci. Z rádia (je jedno, zda Blaník, Faktor, Frekvence jedna či jiného, jsou stejně toxická) tam řvaly, jak už to často bývá, zvuky zrůdné stupidní až pekelné ne-hudby, frajersky uváděné rozjařenými hlasy hloupoučkých samolibých hlasatelů. Trochu mi to vadilo, jim asi ne. A zčistajasna zaznělo jemné upřímné Imagine s Johnem Lennonem. Je to po mne vzácnost, poprosil jsem o chvilku ztišení k poslechu. Sdílení v poslechu bývá taky cenné a sbližující. Vydrželo jim to jen pár vteřin, pak pokračovalo štěbetání, třeba o ohleduplnosti. Ptám se sám sebe: mám mít chuť se s nimi zase setkat? (Třeba budu pro ně nafoukaný, no a co?)
Když jsem před lety seděl kdesi s „obyčejnými“ lidmi a z rádia zaznělo Jakpak je dnes u nás doma? s Pilarovou, stačilo říct Hele to je hezká písnička, a v tichosti jsme doposlouchali do konce. Pak Pilarovou ocenili. Přestalo mi tehdy být líto, že se mnou neposlouchají Beethovena, Bacha, Skrjabina, Janáčka aj.
.oOo.
A ještě příhoda o reagování Rudolfa Steinera. Týká se rozvodu od Adelheid Petersen.
Zhruba v době 1914-1915 žila v Dornachu mladá žena, která žila v těžkém konfliktu se svým manželem a snažila se s ním rozvést. Rudolf Steiner pohnut soucitem jí pomohl s velkou laskavostí a nekonečnou trpělivostí. Mladá žena postupně dosáhla stavu vnitřní rovnováhy a napsala manželovi prosbu, aby se k sobě vrátili. Muž však její žádost odmítl chladným pohrdavým tónem. Za Rudolfem Steinerem přišla s dopisem manžela, ve stavu zoufalství.
„Ano,“ řekl, „Vidíte, to je jen výsledek všech těch naštvaných a nepřátelských dopisů, které jste mu napsala. “
„Ale pane doktore!”, zvolala: „Nikdy jsem ty dopisy neposlala, ale vždycky je roztrhala! Napsala jsem je jen proto, abych zmírnila svou bolest!“
„Ano,“ řekl Steiner, „ale jeho duše je všechny obdržela...“
Zdroj (německy): Adelheid Petersen – Vzpomínky na Rudolfa Steinera – Kapitola: Dornach v letech 1914 – 1915 /je to strojový překlad, nepatrně upravený/
Malá douška: S tímto faktem si každý z nás může pracovat, ať už jako brzdou k pěstování a tedy i šíření emočně prožívaných špatných myšlenek, nebo povzbuzením k povzbuzování dobrými. Třeba i v dnešní situaci vůči bratrskému devastovanému národu. Myšlení je čin.
Z mailu Martina Dohnala: „Furt nemůžu pochopit, co je na tom tak těžkého pochopit, že se napadená menší země statečně brání. Co je tak těžkého vědět na tom, na čí straně stát? Bohužel nějaká starší příchylnost ke zlu dost masivní u některých je nutí stát na té útočné straně... O to víc se mi zošklivuje to, kolik antroposofů se přiklání fakt na tu ďábelskou stranu. Řada z nich blbě pochopila časové zařazení skutečnosti, že Rusko má být jednou centrem 6. poatlantské kultury, řadí ji již do současnosti. Pak se asi domnívají, že současné dění je bojem dobré slovanské kultury s domnělým zlem západu. To je ovšem vůbec neomlouvá, pokud by to tak bylo, tak možná by bylo pro takové lidi lepší, aby R. Steinera neznali, než aby z toho vyvozovali toto. Krom toho - hloupě a nemorálně usuzují, že válkou by bylo možné docílit slovanské kultury lásky a sbratření. Je to jejich kolosální zvrácenost. No nic, opakovali jsme to stokrát.“
KF: Ano, před statečností Ukrajinců je třeba v duchu pokorně pokleknout, přát jim sílu a vytrvalost, pomodlit se za ně, ty bojující a trpící, i ty pobité. Jak dobře píšete, ta příchylnost ke zlu bohužel svědčí o širší kontaminací duše, jejímž výsledkem je i stanovisko k nynější situaci. A činí to i duší vědomou. I kdyby byli sebevýše postavenými funkcionáři nějaké duchovní společnosti, stále těmito cynickými postoji připomínají fosilie někdejší komunistické prosovětské propagandy… Je to nemoc svědomí, nemoc lidství, nemoc morálky a rozumu, i kdyby jí podléhaly některé lékařky. Nepřiznaná nemoc je neléčitelá.
Rusista Tomáš Glanc napsal: "Cílený kult války, zbraní a násilného boje se v Rusku systematicky pěstuje od počátku 21. století, začíná to v mateřské škole. Tento kult je napojený na propagandistický výklad dějin druhé světové války a jeho výsledkem je rozsáhlá tolerance vůči násilí a zabíjení. Pro představu stačí zajít na dětské hřiště na ruském sídlišti: budete překvapení arzenálem střelných zbraní a vojenské techniky — prozatím v provedení z barevných plastů…"
Je i šokující, že jak ukázal průzkum, většina Slováků si přeje vítězství Ruska. Jen aby „vítězící“ Rusko nešlo se svým „osvobozováním“ dál na výhod. Není to vyloučeno.
.oOo.
Minulý článek jsem končil zmínkou o vtipu. Tedy ty aktuální:
- Putin opět nechává britskou královnu čekat.
- Ruský generál: Tak hoši, do boje za Putina! Na nás ukrajinské bomby nedo
- Ruský velitel: Vojíne, ta šunka, cos přinesl z ukrajinských lednic, je nějaká zelená. Že ty seš příznivcem Zelenského!
- MOBILIZACE ruských vojáků - MOHYLIZACE ruských vojáků. V Moskvě prý dokonce budují centra pro odvod v muzeích...
"S kým budeš bojovat, Ivane?"
"S fašisty"
"A proti komu?"
A ještě Kantorek:
https://g.cz/23-nejlegracnejsich-kreslenych-vtipu-od-pavla-kantorka/>
.oOo.
„Sluch“ některých (nejen) antroposofů k realitě mi připomíná někdejší spíše groteskní situaci. Čekal jsem kdysi coby dobrovolný dárce krve (jímali nám ji do baňky a tu pak do krevní banky) ve frontě na registraci. Přede mnou byl mladík s příjmením Kalbač. S registrující úřednicí byl tento dialog:
- Jméno?
- Kalbač.
- Píšu si, Klabač.
- Kalbač.
- Ano, Klabač.
- Kalbač.
- Jistě, už jste zapsaný, pane Klabač.
- Jmenuji se Kalbač.
- Nejsem hluchá pane Klabač. Vím co je pravda.
Zajímavý tehdejší postřeh: Když se cítí člověk po odběru krve někdy
trochu
oslabený, trochu se motá. Většinou právě ti nejhalasnější suveréni a
hromotluci
pak kolabovali. A už jsem zas u nynější reality: Nejsme svědky něčeho
podobného na mezinárodní scéně? Jednou budou kolabovat i kolaboranti.
.oOo.
2024 ©