DOPLNĚNÉ STARŠÍ ČLÁNKY. Moje setkání bývají občas zvláštní. A nejen ta se čtenáři. Někdy si dva podají ruku i přes „řeku“, která odděluje oba naše světy: svět živých ve hmotě a svět živých bez těla. Úplně neplánovaně jsem byl před lety „narafičen“ k neobyčejnému setkání. Ve slovenských horách kdysi zahynul i se svou sedmnáctiletou dcerou skvělý ekolog, první polistopadový federální ministr životního prostředí. Poté došlo z jeho strany, již z druhého břehu bytí, k vysvětlení příčin této tragédie (nazíráno konvenční optikou). Jak? Moje pražská kamarádka Máša Svobodová měla tehdy z čista jasna velké nutkání přijet ke mně do Písku. Nevěděla proč, ale už několik dní tušila, že jeho duše potřebuje něco nutného sdělit. Když jsme s Mášou a mou partnerkou u nás doma volně povídali, najednou jsme zpozorněli a zmlkli. Cosi se v neviditelnu chystalo, atmosféra v pokoji se změnila. A už to šlo úplně nečekaně a přirozeně, jako by tu byl s námi v těle. Aby měla jeho duše klid na soustředění a mohla s námi chvilku nerušeně setrvat, držel jsem ho, obrazně řečeno, v náručí s tou největší láskou, jaké jsem byl zrovna schopen. Dodával jsem mu i průbojnost, aby mohl své myšlenky Máše co nejzřetelněji sdělit. Takto jsme doplnili své síly a on, „ukotven“ při nás, se mohl s námi sdílet. Tedy sdělení při plném vědomí, nikoliv medijně. Jeho myšlenky byly sice převážně osobního rázu, podstatné však bylo, že takto přes nás vzkázal vysvětlení své zhroucené ženě, proč došlo k úmrtí, kterému se v očích nás smrtelníků říká tragédie. Vysvětlil, že jeho ekologické myšlenky neměly v nynějším stavu celé naší společnosti (morálním i ekonomickém) zatím prostor pro realizaci. Nebyl by zde již moc platný. Tento jeho život byl přípravou na silnější a úspěšnější působení v tomto oboru v inkarnaci příští. Jeho dcera s ním pak bude spolupracovat, proto odešli spolu. Příště budou mít tím větší síly a schopnosti k další práci pro lidstvo.
Dodám ještě milou epizodku: když jsem si před spaním, ještě plný onoho živého prožitku, vzpomněl na svého nového přítele z onoho světa – před tím jsme se totiž neznali – tak už byl u mne a oba jsme se pocitově radovali, jak snadno se nám spojení a sdělení zdařilo. Vřelý, ba přátelský vztah, který jsme k sobě v pár vteřinách takto navázali, by se dal přirovnat v našem světě k fázi potykání si. Vida, potykali jsme si posmrtně s panem ministrem, to se člověku hned tak nepřihodí, ba asi i pro něho to bylo nečekané.
Musím ale dodat, že takováto spojení by nebylo správné navazovat jen ze zvědavosti či senzacechtivosti, a krom toho - neznalým se většinou projeví jen energetická paměťová slupka (astro-éterický dvojník), zatímco skutečné Já zemřelého je třeba již někde daleko. Řada let mých modliteb a jiné pravidelné práce za odtělené, práce v tichosti, která mi dala různé užitečné zkušenosti o možnostech naší práce za odtělené, mohla přinést plody i takto.
A ještě malá asociace na jiného ministra, tentokrát z masa a kostí. Počátkem devadesátých let jsem byl na pracovní poradě a konzultaci s ministrem práce a sociálních věcí a poslancem, Jindřichem Vodičkou. A vida: Nečekaně jsme se domluvili, že on četl knihu Raymonda Moodyho Život po životě. V té době to byla knižní vzácnost. Tedy milé překvapení, obzvláště po komunistické sešněrovanosti: se „svým“ ministrem si popovídat o posmrtnu, to bych si v životě neuměl představit.
.oOo.
RUSKÁ KREMATORIA PROSPERUJÍ; DVĚ DRÁHY DUŠÍ; JAK MNE KOMUNISTI NEZKLAMALI; CO BYLA SPUSA?; ZVĚTRALÁ ČÁST ANTROPOSOFŮ; GENERÁLOVÉ BEZ KALHOT...
Česká republika patřila před ruskou agresí na Ukrajinu k největším vývozcům kremačních pecí do Ruska. Nutno uznat, v Rusku přeci jen něco skvěle prosperuje: krematoria. Někdy se něco děje a teprve později to nabude i někde jinde ještě většího užitku. Třeba toto: Vzhledem k obrovským ztrátám desítek tisíc vojáků není překvapivé, že ruské pohřební služby se nezastaví. Podle webu The Insider mají ohromné množství zakázek. Trocha sarkasmu: třeba si vzpomněli na někdejší lámání pracovních rekordů: „subotniky“, uzavírání socialistických závazků, „Brigády socialistické práce“ či údernické a Stachanovské pracovní hnutí ze sovětské éry. Někde už není ani místo na hroby, jinde rostou nová krematoria. Vida: dnešní podoba jejich někdejšího pyšného budovatelského úsilí, které se ovšem moc nedařilo. Budují své hroby.
Je to cynické? Ne, je to jen popis reality. Jeden z bezpočtu sovětských a postsovětských paradoxů: Odedávna se pyšní, jak jsou velká země, šestina světa (i když jen podle rozlohy), „mnogo v něj lesov, polej i rek“, ale na pohřbení mrtvých místo nemají. Někdy je nechávají zetlít v přírodě, nepohřbené. Další paradox: Chlubí se věčností svého rozlehlého impéria. Nemají ale místo ani pro ty, kdo byli na věčnost posláni. Neměli by mít pro nebožtíky pořadník? (Třeba jako před lety na žigulíky, kdy se na jedno auto skládalo společně několik rodin a čekalo se až deset let, poté si ho půjčovali.)
Zákazníky těch krematorií jsou jak padlí ruští vojáci, kteří šli - ať už s nenávistí v srdci mučit, vraždit a znásilňovat, tak ti, kteří byli do války nahnáni pod hrozbou zastřelení a padli, i ti, kteří odmítli a byli za to zastřeleni. Tedy, symbolicky, z krematoria se táhnou dvě dráhy duší: zářící a čoudící. Každá do jiné úrovně, do jiného světa. Tu čoudící dráhu posiluje od nás třeba i obskurní prokremelské křídlo Anthroposofické společnosti (či jejích zbytků), ale i třetina až polovina naší společnosti… (Na Slovensku je proputinovská více než polovina - jakou budoucnost si národ utvoří, takovou bude muset jednou projít.) A bezbarvá zvětralá část antroposofů? Umně teoretizují a diskutují a diskutují, až se snad udiskutují. Připomínají někdy mlhavé tvrzení o ženě „tak trochu těhotné“. Někteří namísto aktuálních témat raději nabízejí v programu „doporučení ohledně jídla během esoterní práce“. Ó jé, co bych si v životě počal bez takových rad? - Sami si toho moc nemyslí, spíš jen prefabrikují výroky autorit své organizace. Opět podobnost s mentalitou členů KSČ - té dávné i nedávné.
.oOo.
Ukrajina tím utrpením prochází mohutnou vlnou národní sebereflexe a očisty i očisty jednotlivců. Sdílení společných tragických osudů žijících a násilně zemřelých v nich povzbuzuje vědomí sounáležitosti a solidarity. Je to tak i u demokratického světa vůči Ukrajině. Víc než ušlechtilý potlesk Západu by Ukrajině ale pomohlo více skutků - větší materiální a vojenská pomoc.
Násilná smrt s čistým národním svědomím posunuje Ukrajince k tvůrčí práci v další inkarnaci. U Rusů je tomu právě naopak. Přímý přenos z převládající polohy nynější ruské duše trvá už několik let a ještě asi dlouho potrvá. Není to nadějný pohled. Kdo tedy bude skutečným vítězem? Vítězem pro další budoucnost, než jen pár let? Vítězem karmickým? Odpověď je nasnadě.
Tu čoudící dráhu ovšem posílí v ČR i leckteří čeští příznivci putinismu, pohrobci či mentální pokračovatelé někdejšího SČSP – Svazu československo-sovětského přátelství. Malá osobní vzpomínka: V osmdesátých letech byla jako protiváha SČSP odvážně založena v Československu SPUSA - Společnost přátel USA (nezaměnit s pozdější sportovní organizací s toutéž zkratkou). Z pohledu našeho režimu - provokativní čin. Hezky o tom pravidelně referovával Ivan Medek z Hlasu Ameriky, i s uvedením kontaktů atd. Podal jsem přihlášku, byl jsem nadšeným členem a čekal jsem, jak se režim zachová. Pravda, trochu strachu jsem měl. Komunisti ovšem opět zareagovali podle očekávání – zakázali nás. Oficiální registrace této organizace byla na Ministerstvu vnitra zamítnuta. To už se ale poměry u nás uvolňovaly, z velké části díky iniciativě USA (zejména projektu SDI - Strategická obranná iniciativa, jako protiváhy sovětskému harašení zbraněmi), tedy postihu jsem se nedočkal. Bylo to v době posledního, nejdelšího věznění Václava Havla, kdy americký dramatik Arthur Miller řekl z Hlasu Ameriky slova téměř prorocká: „Budoucnost Československa je v Havlově cele.“ Byla.
Týmž mravním principem lze odvodit, že budoucnost Ukrajiny je v těch, kteří trpí nebo odcházejí nevinnou smrtí. Mariupol, Buč, Bachmut a jiná zničená společenství obyvatel jistě povstávají v duchovních světech jako další inspirativní zářiče pro dalekou budoucnost.
A drobný postřeh: Všimněme si, že Rusové nemají smysl pro humor (natož pak pro sebeironii), nebo přinejmenším ho nedovedou sami tvořit. Leda posměch, výsměch, satiru vůči světu. Berou se smrtelně vážně - jako jedinci i jako národ. Jsou tou posedlostí sebedůležitostí až komičtí. Charakteristický je jejich nadutý generál na přehlídce, který si nevšiml, že si zapomněl obléct kalhoty. Nebo přísloví, že čím výš leze opice, tím víc je vidět její holý zadek. Neznají slunečnost, žijí v přítmí křeče národní paranoie. Bylo to tak za Sovětů, je to i teď. Jak svěže naproti tomu působí smysl pro humor Ukrajinců, ba i pro happening, včetně jejich prezidenta. Mimochodem: všimli jste si? Podle nauky o barvách dá vhodná směs barvy žluté a modré barvu zelenou. Obě národní barvy Ukrajiny, žlutá a modrá, „vytvořily“ zeleného Zelenského. Jestlipak o tom ví?
.oOo.
Po doplnění bude tento text zařazen do nového, rozšířeného vydání mé knihy o karmě, které chystáme laskavostí nakladatele Martina Dohnala. Až vyjde, bude zde informace.
2024 ©