Z mailu: Koukal jsem na CS Artu na koncert Johnny Cashe z r. 94, byl už starý, ale vitální. To bylo. Někdy kolem dvacítky jsem s ním slyšel písničky v rádiu, věděl jsem, že chci být niterně pro další život oplodňován tou jeho skromnou ale poctivou až mohutnou mužností. Ten hlas a projev mi šel do nitra, toto jsem moc potřeboval (krom například niterného světa Beethovena, ke kterému zraju ale plně nedozrávám od osmi let dosud, ač jsou tito dva nesrovnatelní), a v naší tehdejší neopravdové plytké pop music nic takového nebylo. Možná ani ve světě. Čekal jsem celý další život až doteď, zda bude příležitost a já se ho jednou nasytím s už trochu zralejším nitrem. Mnohé mé tehdejší idoly vybledly, nebo nad sebou i kroutím zpětně hlavou. On mne i nyní oslovil i s tou jeho angličtinou, plynoucí jak veletok, co se nad nerovnostmi dna jen zvolna až líně nadnáší. Ač jsem byl, krom klasiky a opery, dychtivě u počátků big-beatu, slyšel jsem i desítky nejslavnějších country zpěváků. Leckteří z nich byli jen rutinní, často z nich kapal sladkobolný sentiment (hlavně ze stylu blue grass), nostalgie po něčem, plakátová transparentní póza chlapáctví či k sobě schouleného kamarádství, někteří se hlasově pitvořili, přeslaďovali, dělali piknikovou pohodičku, předváděli retro westernu, podřídili se dokonale stylu, ale nebyli sami sebou. Pokud neměli výrazný hit, byli jeden jako druhý. Cash nenavozoval jiné nálady, nezpíval jiné písně, než jaké má v sobě. To je v country vzácné. (I když zpíval i lecos jiného, rock´n´ roll, folk, gospel...)
U nás se v tomhle dobře držel hlavně asi Bobek, Spálený a „čistokrevný“ country vyznavač Vodička. (Mimochodem, Vodička měl první country hit v rádiu až ve své osmdesátce.) Cash tam stojí monumentálně se svými dvěma metry, menší by být ani nemohl, skoro se ani nehýbe, obyčejně černě oblečený, nedělá grimasy, nemá vedlejší efekty, žádné praktikáble či křoví z polonahých holek... Pozdraví skromně svým „Hello, I'm Johnny Cash...“ a „jede“. Nedává vystoupení žádnou naaranžovanou tvář, stačí tvář jeho nitra.
Něco, například „Jackson“, s ním zpívala jeho půvabná druhá žena v dlouhých bílých šatech (i když americká angličtina bere ženám, mám pocit, kus jemnosti ženství). On je sám sebou a vyplňuje jednolitě vše kolem sebe. Je spíš prostoduchý, lidsky snad až primitivní, ale identický, ucelený, čestný, pravdivý a tím je silný. Cítím z něho pravé tradiční amerikánství - pracovitost, čestnost, opravdovost, solidárnost i určitou zbožnost... (Je to vzdálené, ale připomíná mi svým nitrem Dvořákův Smyčcový kvartet č. 8 F dur – Americký, skládaný v tehdejší českoamerické osadě Spilville. Jsou tam taky názvuky country.) Mluvil a zpíval i o hříchu a vykoupení, řekl že kdyby nevěděl o vykoupení, už by tu nebyl. Předestřel čestně a trochu smutně podstatu svého nitra v pár větách, i s hříchy. A to celé jen tak, obyčejně, ale tím opravdověji. Ta ucelenost je podstata každého umění, u něho je tou největší silou. To je odraženo i v tom hlubokém mužném hlase, který se nepotřebuje zabarvovat, stylizovat. Ba nepotřeboval samoúčelně vybuzovat publikum ke zpívání s ním, žádné everybody now (krom jedné mírné nabídky jeho paní), nebyl tam pro společné jásání a mávání rukama nad hlavou, ale pro předání kusu sebe.
Měl i netradiční koncepci koncertu. Největší hity jako Ring of Fire dal na začátek. Jiní jimi naopak efektně vygradují závěr. On si po odzpívání hitů nechal prostor na sama sebe, své zpovědi. Přitom ale nepatří mezi ty, co se samoúčelně niterně odhalují a patlají se nicotně, hystericky, afektovaně či pateticky v sobě, ve svých ranách, komplikacích a labyrintech, jako například mnozí šansoniéři. Říkal to, co ostatní mohou následovat.
Dvaadevadesátiletá Marta z toho byla tak unešená, že si na to v posteli i sedla.
PS - O tohle napsání si Cash přímo řekl. I když - takováhle hudba oslovuje a osvěžuje duši, zatímco hudba velkých skladatelů ji produchovňuje. Tedy duch jejich hudby oslovuje našeho ducha a ten proniká duši (pokud jsme ovšem k poslechu takové hudby niterně připraveni). Nebo i jinak - lehčí hudba rozechvívá jen naše astrální tělo. Hlubší hudba proniká skrze astrální tělo i do éterického a ideální je, když nad tím vším stojí naše oplodňující se já.
A proč píšu najednou i o Cashovi? Je vůbec zajímavé pozorovat, jak ta volba témat probíhá. Když už mám na něco "spadeno", vyskytne se najednou něco úplně jiného, to původní někdy úplně zanikne, nebo to znovu najdu po delší době. Pak to nacházím o trošku zralejší, anebo od něčeho upustím úplně. To jsou ale výjimky. Většinou se to téma ale naskytne bez předchozího rozvažování, najednou je to ve mně aktuální, či spíš to cítím jako aktuální pro někoho, kdo si to přečte. Mám ale už celý soubor textů či spíš mailů o hudbě, hlavně té klasické, zatím to není způsobilé, aby se z toho dala udělat knížka. Něco málo toho jsem dal do Výletů do duše Čech.
=
2024 ©