Šumavské osudy, kameny a skauti
Ten mohutný jeřáb jistě pamatuje i Baara či Klostermanna. Závidím mu to. Tedy, to znamená, že mu to přeju. Přesto asi nebyl svědkem tolika lidských osudů, kolik jich tito dva popsali. Nechávám si pod ním vždycky na dovolené auto. K jeřábu patří i o mnoho mladší penzionek hned vedle něho. Stará se o něho kamarádka Lída. Jiný strom ji kdysi málem zabil, když spadl tam, kde zrovna byla. Ale vylízala se. Cosi v ní zlomil, cosi snad narovnal. Od té doby bere život jinak.
Do penzionku zve jen své přátele a přátele těch přátel. Tedy samá slušná, ba vybraná společnost. Asi polovinu z nich jsem poznal a též budí ve mně důvěru. Pravidelně ale Lída postrádá tu lžičky, tu skleničky či hezký hrneček..., kdosi cosi zničí a nepřizná se, nevrátí mapu, večer nevypne televizi. Když se mi s tím Lída svěřuje, cítím s ní tu bolest - a najednou ve chvíli své občasné netolerance si říkám – že nevypne někdo televizi? Do háje, tvoje starosti na mou hlavu. Co je mi do televize. Zamýšlím se taky, jak tedy funguje ta spolehlivost při zvaní slušných lidí, když vybraná společnost se mění na přebranou, občas i sebranou. A vida, mám hned příklad. A přímo od lidí mnou vybraných. Někdejší přítel, kterého jsem sem doporučil jako úžasného člověka, si Lídu brzy „podá“ a dotčeně ji sepsuje, že si dovolila po osmi letech zvednout cenu (i tak směšně nízkou) „o celých deset procent“. Stydím se za něj i za sebe, že jsem ho sem doporučil. Uvědomí si to někdy v životě?
V létě se tu na zápraží vyhřívají pejsek s kočičkou, někteří hosté, ponejvíce odložení starci a děti a jejich rozkrájené houby. Navečer přijde z túry třeba pan Dvořák a bude osazenstvu vykládat, kolik desítek kilometrů ušel a po které značce.
Když sem Lída přijíždí v zimě uzoučkou cestou, prohrnutou Vaškem až k domu, povyjde autu někdy v ústrety jejich kocourek. Myslí to dobře. Každý kdo dělá nějakou pohromu, to myslí dobře. Musí pak kvůli němu v kopci zastavit, aby ho nepřejela, ale pak už se na sněhu nerozjede. Tedy scouvá sto metrů, dole kocourka naláká do auta, rozjede se a dojede.
Při jednom houbaření v lese nad chalupou koukám, že skautíci tu hrají hru významnější, než tuší. Snad ji vymyslel Foglar. Pobíhají po okolí a hledají šipky: jednu nenápadnou ze šišek, o kus dál větev olámanou do šipky, jinde šipku z kamenů či vyrytou klacíkem do jehličí. Protože jdu z opačného směru, pochopím úkol: mají dojít k prohlubni v zemi, něco jako kráteru, kde na ně mezi kameny čeká jídlo, pití a další odměny, které sem bratr vedoucí připravil. Připadá mi to jako v životě: učí se hledat a číst znamení u cest. Hravému klukovi ve mně se to líbí. Můj pragmatický dospělák dostane nápad být hodný a prozradit jim, kam mají směřovat. Můj kmet to ale zamítne. Byl by to podraz na vedoucí, na celou hru a hlavně na děti samé. Ti „hodní“ nadělají často víc škody než užitku.
Připomíná mi to princip, jakým nás Prozřetelnost asi vede. Zná naše cesty, ví kam nás mají dovést, miluje nás, ale právě proto nás o toto hledání nemůže připravit. My se můžeme jen snažit modlit o nápovědu, a jednat podle nejlepšího vědomí a svědomí.
Porovnávám si to s dnešní záplavou vědem, kartářek či dalších tajemných „cirkusů a varieté“, kde zvědavému klientovi prozradí, kam má neomylně putovat, koho opustit, s kým se vzít... Ten už pak taky nemusí, třeba v jisté situaci, nic hledat. Má „vyřešeno“. Ve skutečnosti je to vlastně taky podraz – ale na Prozřetelnost. Lidský „klučina“ je připraven o hledání, tříbení, zocelování. Je veden do jakéhosi dezorientujícího padělku, vydávaného za „osud“, kterýžto omyl, ať stresující nebo zpyšňující, s sebou táhne třeba až do smrti.
Ti chlapci a dívky zde bezděčně přinášejí poučení dospělým. Jaké? Leckdo z nás občas chňapne po nějakém náhledu, ale jen proto, aby zkoumal, zda odpovídá jeho vlastním neměnným názorům. Jiného se zmocní skepse a odmítnutí, jakmile zjistí, že některý autor píše něco, co on nikdy nečetl, neslyšel či nepromyslel. Oba tyto typy nepřekračují vlastní stín. Jejich zkostnatělost je činí odolnými vůči paprskům pravdy. A pak jsou ti, kdo se chovají jako malé dítě ve vztahu k okolí a k dospělým. Dítě nedává povýšeně najevo, že vše ví lépe, neskrývá vlastní nevědomost za posměšný úšklebek. Naopak jeho nevědomost je očividná, oproštěná od předsudků a tedy mimořádně vhodná k vedení a poznávání pravdy. Že by i proto byly v Písmu poukazy na to, že máme být jako ti maličcí?
Blízko nad chalupou jsou v lese veliké kameny a ne ledajaké. Jeden je puklý a obě části se během dob od sebe vzdálily na několik metrů. Podobně jako Kámen Sněžné Matky u Rychnova nad Malší, který prý též léčí. Ten jako by připoutával jemné, něžné objetí Mariiny duše, které však v člověku působí o to déle. Zbožní lidé si ho tam zastřešili kaplí a ověsili děkovnými tabulkami a fotografiemi. Uctili ho tím, nebo zajali? Je to ale jen naše otázka, ne toho kamene. Ten jen je.
Postavím-li se mezi takové dvě poloviny, honí se mi hlavou poetické představy, že když byly kdysi před miliony let tyto dvě části vcelku, udržují si dosud celek vzájemným prouděním, jakýmsi ujišťováním se, že ta druhá polovina tu ještě je. Asi jako mezi některými milujícími se dvojicemi lidí. Ale ty kameny na to mají miliony let času.
Na stráni s penzionem je v krajině k zaznamenání jiná „partnerská dvojice“. Stráň je součástí několikakilometrového svahu, naproti kterému se táhne podobný svah z druhé strany. Tvoří tedy široké V. Připadá mi najednou, jako by tyto svahy proti sobě dýchaly svou odvěkou prosluněnou laskavost. Jedna stráň je od sluníčka teplejší dopoledne, druhá odpoledne. Je tu jakési symetrické zrcadlení výdechů krajiny. Snad tento bezděčný pocit přináší harmonizující účinek této oblasti. Pár kilometrů odtud je kostel a kaplička se studánkou ve Strašíně (od slova strážit, nikoli strašit). Když jsem sem byl nasměrován poprvé, hledal jsem tu studánku. Prý blízko kapličky. Hledaje obvyklý zurčící pramínek se studánkou, lemovanou kameny, veškeré houští na prudkém svahu jsem prolezl, ztratil sandál i náladu, ale nic. Tak to dopadá, když se člověk žene s hlučnými myšlenkami cosi hledat a přehlíží jemné drobnosti. Našel jsem, až když mne ti informovanější nasměrovali přímo metr před kapličku. Je tam dírka v zemi, tak na jeden palec nebo dva malíčky (hm, to by asi nešlo, že?), a při troše štěstí se vám v ní prst smočí v troše vody. Pokud ji ovšem před vámi věřící, věřící že po protření očí touto vodou lépe prozřou, zrovna všecku nevyšplouchali. Je to asi nejmenší studánka na světě. Kostel tento je na kopci, který je sevřen v ďolíku mezi ostatními ještě vyššími kopci.
Nedaleko prožívá letní dny v utajení přírody filosof Zdeněk Neubauer. Myslitelé i cítitelé se na Šumavu stahují. Nabyl jsem od dětství dojmu, že na Šumavě zdola nahoru působí jakási zbožná termika pro duši. Termikou nazývají letci na větroních teplé vzestupné proudy, které jim napomáhají držet se dlouho ve vzduchu. Využívají jí například i kondoři v Andách. Někoho nese vlahý vítr, jiného láska.
Lída musí neustále snášet různá zklamání a příkoří. Krom ztracených věcí atd., jak bylo výše zmíněno, třeba i to, že soused si přehradil vstup do lesa ze směru jejího penzionu, či chamtivci zplundrovali jejich louku. Kvetly tu kolem penzionu před pár lety tisíce chráněných orchidejí. Už nekvetou. Vyškubali je i s kořeny a dělají z nich pokoutně jakýsi elixír pro pány, prý na povzbuzení jejich mužnosti. Kdyby si pán utrhnul jeden květ, i když i to je zakázané, a věnoval ho své milé, snad by to o jeho mužnosti svědčilo hodnotněji. A tak bychom mohli v potížích a příkořích pokračovat. Lída i tak není zapšklá. Naopak vlídná, trpělivá, bez nenávisti. Žije ráda. Stačí jí, když to s ní někdo sdílí a má ji kamarádsky rád. Vždyť platí i ono Neste břímě jeden druhého. Popovídání s ní je příjemnější, než s leckterým z nás, lidí takzvaných náboženských, kteří sotva otevřeme ústa, už si ukřivděně stěžujeme na kdeco a kdekoho, od zdraví přes finance, úředníky, politiky, počasí až po zlá pokušení. Chce se říct Lído vydrž a ani nadále se nevztekej, čas pracuje pro tebe. Možná, že zájezd do zámoří, který dostala nečekaně darem a na kterém si například mohla dosytosti pohrát ve vodě s přítulnými bezelstnými delfíny, byl náplastí a předzvěstí dalších darů, snad i nehmotných.
Ve chvíli, kdy dávno usnuly jiřičky nad mým oknem, jen ze spaní občas pípnou, kdy vylétli netopýři a i pár domků na stráni zhaslo ke spánku, to se sebou moc neumím. Namísto usínací modlitby si přemýšlím tu o kráse polibku z lásky, tu o ucházejícím kole u auta, v puse libá vzpomínka na správně očesnekovaný bramborák k večeři, ale snad už usnu. - Ne. Do háje. Zas někdo dole nevypnul tu televizi.
Navázání, jak je sepsal přítel Mirek.
Ze soutěsky na svobodné pláně.
2024 ©