Neovládám astrologii, ale bylo by zajímavé vědět, nemám-li v horoskopu něco se zakopáváním věcí. Nejprve stručně o dvojím starším zakopání, o kterém jsem už někde psal či říkal na video. Pak o třetím zakopání, nedávném a patrně významném.
I. Zakopaná ž I. Zakopaná žulová šipka na vrcholu Kněží hory u Karlštejna
Dnes známá posvátná místa naší země jako Svatá Hora u Příbrami, Zlaté Hory, svatý Hostýn, Velehrad a jiná jsou posvátnými poutními místy v rámci a v režii církevní instituce. Naše hrady byly postaveny k různým světským účelům – od loupeživých přes strážné až po sídelní. A Karlštejn? Vymyká se. Pravda, chodí sem dnes turisti podobně jako na jiné hrady. Měl by však být v jistém smyslu i poutním místem, nikoliv nutně církevním. Původní název hradu byl Karlstein, tedy Karlův Týn. Týn kdysi znamenalo chrámový hrad. Měla by být i pro nás vodítkem formulace ze zakládací listiny, že byl vybudován k chvále a slávě věčné svaté Trojice („ad laudum et gloriam Trinitatis aeternae).
Podobně jako je hrad členěn do duchovní, duševní a zemské úrovně, byly pojaty i stavitelské počiny Karlovy v Praze. Tak jako je na Karlštejně obložena nejduchovnější kaple Kříže drahokamy v mozaice, je obložena i svatováclavská kaple v katedrále svatého Víta v Praze. Tak jako promlouvá symbolika hradu i na duševní a zemské úrovni, založil král Nové Město pražské jako obraz nebeského Jeruzaléma v celém jeho rozvrhu: půdorysu, délkách ulic, rozměru chrámového okrsku, postavením svatyní atd. Kostely, chrámy, kaple, ba často i sochy a kašny byly rozmístěny a zbudovány podle alchymické, astrologické a hermetické symboliky. Někdy „jen“ s citem pro povahu vyzařování místa a začlenění do souvislostí okolí. I toto vše na nás může v Praze podprahově (pod viditelnou Prahou) zapůsobit při procházení těmito místy.
Míval jsem vždy pocit, že sever Čech kolem Ústí je co do niterných národních sil ochablý, studený. Nynější “prosrdečnění” Labe a krajiny kolem lze tak posílit i působením k jejímu většímu zdynamizování či nabití svěžími silami – takovou prací, která začne ještě uprostřed české kotliny. Instalací žulového artefaktu jsme sledovali, aby srdeční síly středu Čech byly uchopeny a postupně po Berounce, Vltavě a Labi (voda je i dobrým vodičem těchto sil) přes Českou bránu (Porta Bohemica) proudily dál k německým přátelům, až k moři.
Tedy: Protože hrad Karlštejn se svou duchovní svatográlskou aurou je nejvyšším obrodným místem Čech, spirituálním zářičem neobyčejné kvality, rozhodl jsem se (po dvou letech vnitřního i vnějšího hledání a vylaďování) pro určitou ozdravnou práci právě odtud. Nechal jsem udělat v Písku asi 70 cm dlouhou hladkou šipku z jihočeské žuly (docela se pronesla), kterou jsme s přáteli zakopali na Kněží hoře vedle Karlštejna, ve výši kaple Kříže. Směřuje k severu, v představě „nabírá“ karlštejnské duchovní proudy a vystřeluje je severně. Na individuální imaginaci a morální fantazii pak už záleží, jak kdo šipku pojme. Může být symbolem uchopení posvěcujících karlštejnských sil a jejich zesílení a “vystřelení” směrem k duchovně dosti odumřelému či ochablému severu Čech a německé oblasti kolem Labe. Můžeme ji pojmout buď jako symbol, rozněcující naši meditační představivost, nebo i jako magický předmět, který svou imaginací nabijeme, upoutáme do něho své nejlepší síly, aby zářil dál samostatně. Můžeme si představovat či myslí uskutečňovat, že šipka “nabere” duchovní síly mystického středu Čech s mysterii Karlštejna, a takto jimi nabita či “obalena” je bude dynamizovat a vystřelovat severně. I tato informace může posloužit každému čtenáři, aby se podle svého gusta na tento symbolicko-imaginační artefakt meditoval a stal se tak pomocníkem či služebníkem dobré věci.
Při této práci jakoby se i okolní lesy dumavě modlily. Smutná moudrost skloněných hlav stromů ve snivé rezignaci při chvilce drobného deště se nám pocitově mísí s rozpínáním větví jako rukou blíž k životu slunce a opětným zasněním do svatého klidu.
II. Zakopání veškerých opisů zakázané resp. duchovní literatury (hlavně antroposofické, ale nejen) v Miroticích na zahradě, když hrozila v 80. letech domovní prohlídka. O tom pojednává video
https://www.youtube.com/watch?v=B-OH846pcTY&feature=youtu.be
Koukám že všechna tato zakopání byla pod zem (jistě, kam jinam), že bych tedy patřil v tomto smyslu do undergroundu? Tím tajným opisováním a bytovými semináři za komunistů asi jo, i když mne nikdo do undergroundu oficiálně nezařadil a tehdy jsem ani nevěděl, co to je (krom underground music ze Západu).
III. Vklad pro budoucnost USA
Dosud jsem ale nikam nenapsal o nedávném zakopání. K tomu, co bylo zakopáno, odkud, kam, proč a kým, se právě dostáváme. I toto zakopání považuji pro duchovní i zemskou úroveň za vzácné, ač zase jinak než ta předešlá. Možná o tom bude pojednáno v nedávno točeném videu pro Paměť národa – Post Bellum.
Mnohdy ani nepozorujeme, že každá generace nachází ve své době nové podněty a nové pohledy na svůj národ a jeho minulost i touhy pro budoucnost. K tomu jí však musí sloužit i znalost duchovního odkazu předků. Vydejme se proto za informacemi o jednom dosud nepublikovaném dění, navenek nepatrném.
Co jsem tedy kutil a páchal v nynější době? Chce to nejprve trochu uvedení do tématu, a to z několika směrů. Na konec se nám to pospojuje. Zkombinujme si výklad do několika myšlenek resp. témat (bude odlišeno číslováním), které se nám na konec vytvoří mohutný niterný obraz – jako mentální účast na tomto počinu.
1. O tomto zahrabání začněme od konce: Paní Šárka Procházková žije v Suwanee v americké Georgii trvale. Nikdy jsme se neviděli (ona mne zná jen z Youtube a knížek), ale hezky si píšeme. Protože pozvání k ní do USA jsem nemohl přijmout, přesto pro mne udělala malou službu velkého významu. Začněme přenesením její SMS: „Minulou sobotu /12. 9. 2020, pozn. KF) jsem zakopala Vase poselstvi na zahrade me kamaradky. Ma za domem terasky s keriky a stromy. Tam nikdo kopat nebude, bude tam v bezpeci. Kdyz jsem ji rekla, o co jde, mela velkou radost, ze muze byt prostrednikem. Myslim, ze za to byla dokonce stastna. Pri zahrabavani jsem si odrikavala modlitbu.“
2. Co bylo zakopáno? Lístky z posvátné lípy a symbolický magický obrazec.
3. Proč právě lístky lípy? I v tom je zvláštní dlouhodobé dění, ba mysterium. Symboly mnohdy mluví jasně. Není asi náhodné, že nemáme ve svém národním symbolu či charakteristice ani draka staré Číny a Japonska, ani nilský kříž nebo oko boha Hora starých Egypťanů, ani svastiku či hexagram, ani hada jako starověký symbol nekonečnosti, ani růži a kříž rosikruciánů či trnovou korunu kolem srdce mučedníků, ani meč svatográlských rytířů (znesvěcený později křižáckými výpravami), ale prosté srdce. Esoterní charakter biblického Anděla filadelfského času je hořící srdce, zanícené láskou k Bohu a k bližnímu. I to by měl být jednou cíl slovanského vývoje - uskutečnění všelidského sbratření v lásce, které by pak mělo prostoupit i okolní svět. Je to esoterním předurčením budoucí slovanské kultury, ku kterému se má nynější mladá slovanská rasa, zatím ještě velmi hašteřivá, postupně dopracovat. Naše nynější srdce - otevřenost, pohostinnost, je ještě tu slabé, tu výbušné, a náchylné k chorobám.
A proč ještě srdce? Mariánský kult si u Slovanů podržel i svůj duchovně kosmický aspekt, který bude v plné hloubce pochopen a niterně rozvinut až v oné příští, šesté tj. Slovansko-filedalfské kultuře (viz Janovo Zjevení). Éra muže - dobyvatele a objevitele již nebude stačit novým duchovním podmínkám. K pronikání do duchovních světů bude otevřenější ženské naladění. Ženství zemské i duchovní má vždy blíže k srdci. Konečně - můžeme, chceme-li, i v listu slovanského stromu, lípy, vidět tvar srdce, podobně jako ve tvaru lípy samé. Duchovní světy mluví často zcela jednoduchou symbolikou.
4. A proč to? Podle duchovní vědy, reprezentované v základu Rudolfem Steinerem, a v nedávné době například i badatelem Sergejem O. Prokofjevem, podle Lessinga, Herdera, ale i podle českého filosofa 19. století – Augustina Smetany, má ve Slovanstvu v daleké budoucnu vzejít impuls všelidského sbratření. Zároveň Steiner a Prokofjev píší, že jeho nositelem bude jednou Amerika.
Beru to tedy jako takový můj symbolický sen-počin: bylo zasazeno symbolické pomyslné semínko Slovanství pro budoucnost Ameriky, která se má jednou stát (podle Steinera, Prokofjeva aj., viz níže) nositelem spirituálního impulsu mezi lidmi. Navázalo to na posvěcení Ameriky před několika lety přítelem Jiřím J. a jeho blízkými, vykonaným přímo na americkém kontinentu (o tom možná někdy později).
5. Odkud lístky pocházejí? Jsou z posvátné lípy u kříže (dříve místo zvané Panina louka) v lesích poblíž Boskovic, přesně ve středu Moravy. Podobný nápad měl nezávisle na mně jeden přítel. O její zasazení na tomto symbolickém místě jsme se před lety zasadili. Bylo to ještě za komunismu a lípu jsem zamýšlel jako symbol a naději budoucí svobody. Lístky z ní byly nedávno odtrženy jemnou, chápající ženskou rukou, a dobře zalaminovány.
6. V dalším zalaminovaném obalu byl do půdy vnořen rituálně vytvořený obrázek (formát A4) resp. soustava sigen, obsahující značky všech 12 zodiakálních a planetárních regionů, tedy našeho makrokosmického okolí, ze kterého vše na Zemi i v nás kdysi vzešlo a kterým je trvale udržováno. Jednou bude lidstvo zralejší k pochopení toho. Je to tedy syntetický symbol univerzální Jednoty, ale i pomůcka, těmito silami nabitá. Vděčně cítím jako smysluplné a krásné, že bylo touto cestou do Amerického světa toto, byť potají, zasazeno, integrováno.
7. U výše zmíněných počinů by bylo možno dovodit, na jaké události z české a slovenské oblasti zde bylo navázáno. Uveďme krátce něco z historie - o dávné misi sedmi slovenských bratří do Ameriky a o budoucí duchovní roli Ameriky: Před několika staletími, jak praví ústní tradice, se odebralo sedm slovenských bratří-kněží do Nové země, Ameriky. Založili zde město Philadelphia (bratra milující). Slovanského srdečného živlu bylo tehdy pragmatickým pionýrům Nové země třeba jako soli.
V českých zemích se před staletími schylovalo k jiné, rovněž nenápadné misi na tentýž kontinent. O její náplň se již dávno před tím nepostaral nikdo jiný než Jan Amos Komenský. Jak? Nebyl jen biskupem Jednoty bratrské, ale propracoval svým duchovním světlem rosikruciánské resp. zednářské učení a předal je v této nové podobě svému žáku, hraběti Zinzendorfovi. Přes něho se později přeneslo do právě se ustavujících "Spojených obcí severoamerických", jak se tehdy nazývaly. Přijali je i američtí presidenti George Washington a Thomas Jefferson - muži stojící u kořenů americké demokracie a kultury ducha. Z těchto dvou počinů, slovenského a českého, které se odehrály v našich dějinách před staletími, lze odvodit předivo souvislostí až k naší současnosti, ba snad dále. Zdá se totiž, že tu je i hlubší, snad až esoterní spojitost příčin a výsledků, počínaje pomocí Ameriky Masarykovi k získání naší samostatnosti, až k rozhodující úloze ve vítězství v První i Druhé světové válce, i ve Studené válce.
Můžeme to brát i jako výzvu, abychom se i dnes či právě dnes pokusili znovu řešit trvalý problém - kdo jako národ jsme, jací jsme a kam a proč se ubíráme a s jakými přáteli, a kdo může být naším národním ochráncem.
8. Kdysi býval slovanským stromem dub. Po staletích byl vystřídán lípou. Dálo se to přibližně v období upevňování křesťanství ve slovanském světě a v době vymaňování se Slovanstva z germánského pohlcení. Skupinová duše lípy, dlící v duchovních světech, bývala od počátků křesťanských dob u nás silněji ve spojitosti s naší národní duší. Odpovídá více naší povaze. V čem? Její dřevo je měkké a poddajné jako slovanská duše. Nechává se snadno opracovat, proto se z něho často vyřezává. Kolik je tu podobností! Tak jako Slované svou srdečností a pohostinností oblažují lidská nitra, i lípa voní do dálky vstříc poutníkovi a zve k odpočinku na cestě. Její měkkost však může souviset i se slovanskou pragmatickou změkčilostí.
Dub je i americkým národním stromem. Proč si ho asi zvolili? Možná proto, že při osídlování nových území potřebovali pevné, trvanlivé dřevo pro stavby svých sídel a kostelů i pro nástroje (násady apod.), možná později i pro vlaky, převážně dřevěné. První generace přistěhovalců, hlavně protestantů z Anglie, musely být ve tvrdých podmínkách taky pevné, tvrdé, odolné. Pevné byly i charaktery. Musely být, jinak to nešlo. Američani dlouho nepotřebovali žádné smlouvy (ani na to zprvu neměli podmínky). Slovo mělo platnost smlouvy. Byli věřící, zbožní a to jim k čestnosti stačilo.
Zatímco lípa přívětivě zve k posezení a nadýchání vůně, dub se "tváří" pro nás spíše netečně, jako by se bez nás obešel. Jeho tvrdé dřevo není přístupné vyřezávání podle momentální nálady a chuti. Vyřezávání vyžaduje větší rozmyslnost, kázeň, dlouhodobý plán a větší vytrvalost. Dub je i vynikajícím stavebním materiálem, který se sice těžko opracuje, ale pak je trvanlivý a spolehlivý. I kvality vycházející z dubu vyžadují dlouhého zrání a jsou, tak jako dubové dřevo, pevným základem do chrámu duchovního člověka. Dubové dřevo vydává v kamnech trvalý stejnoměrný žár.
Američané jako mladší národ mají zatím jako národní strom dub, ale lze odvodit, že i oni po „dubových“ základech směřují k obohacení o hodnoty lípy. Je tedy zakopání oněch lístečků i inspiračním symbolem pro budoucnost.
9. Při poslechu Dvořákovy Novosvětské symfonie se lze domnívat, že se skladateli do této hudby mísí i jeho láskou otevřený pohled do budoucnosti Ameriky. Jistě, dnes vidíme hlavně tu reklamu, touhu po úspěšnosti, bůžka mamonu atd. (a jak rádi to přejímáme). Jenže kdesi v pozadí za tím vším může probleskovat i cosi z budoucnosti, co Dvořák patrně zachytil. I přes nynější situaci je podle R. Steinera Amerika povolána "do této kulminace materialistické vlády vložit podněty spirituálního života". S. Prokofjev k tomu uvádí, že "splnění této pravé úlohy amerického Západu bude však pro něho bezprostředně spojeno s tím, že prodělá zkoušku zážitku smrti. To ale bude k němu přistupovat zvenčí, z celé
konfigurace materialistické civilizace a bude, pozorováno více esotericky, spočívat v tom, že v této říši smrti se dosáhne sil vzkříšení, které potom povedou k založení nové spirituální kultury, pro niž Západ nese v sobě zárodky. Neboť v epoše duše vědomé není možná pravá spirituální kultura, aniž do sebe přijme síly smrti a aniž je vědomě překoná spojením s Kristovým impulsem. Právě tam, kde síly smrti a zničení vystupují nejsilněji, existuje možnost nalézt současně přístup ke zdroji sil vzkříšení, neboť od mysteria Golgoty jsou tyto dva polární zážitky neodlučitelně spojeny navzájem. Proto musí také Amerika projít tím nejkrajnějším materialismem, aby poté, co jím prošla, jaksi "na druhé straně" z oné strany hmoty opět uchopila ducha, který přemáhá smrt a který otvírá oprávněný (a nikoli ahrimanský) přístup k vyšším světům...". Co když Dvořák svým ryzím slovanským srdcem zachytil i cosi z této vzdálené budoucnosti?
10. Při někdejším bouřlivém až hysterickém odporu morálně retardované a komunismem infikované části české veřejnosti proti záměru umístění amerického obranného radaru v Brdech napsal Václav Havel mj.: "Proč má Česká republika pomáhat Americe? Podle mne k tomu má minimálně tři dobré důvody. Za prvé, obrana Ameriky je do značné míry fakticky, ale především morálně a psychologicky zároveň obranou Evropy. Za druhé, Amerika je náš nejvýznamnější spojenec. A za třetí jí to dlužíme. Bez Američanů bychom neměli po první světové válce samostatný stát a po druhé světové válce bychom se bez nich těžko dostali mezi vítězné mocnosti. Bez Američanů bychom nevyhráli tak snadno studenou válku a nebyli bychom v NATO, této dnes nejdůležitější záruce naší bezpečnosti, a tudíž ani v EU." (Václav Havel v rozhovoru pro Právo, 15. září 2007)
A ještě k Václavu Havlovi: Sotva kdo sklidil dlouhý potlesk členů amerického kongresu ve stoje, jako Václav Havel po svém projevu krátce po svém zvolení. Jak srdečné bylo jeho přijetí Amerikou (a jak hrozivé a posléze jen paranoidně podezíravé a rozpačité postoje k němu v Rusku).
11. Určitou analogii vidím i v tomto porovnání: Pražský hrad je unikátní sídlo českých vládců od nepaměti. Nikde ve světě není tak dlouho stálé vladařské sídlo, a tak rozlehlé, vznešené a městu velebně dominující. Je ve světě atributem svobodomyslnosti naší vlasti. A tak jako se ideje demokracie a svobody přenesly z našich zemí do Ameriky (včetně ideí Českých bratří), tak se atributem Ameriky stala monumentální Socha Svobody.
12. Filadelfský zvon svobody pro budoucnost
Pokročme dál v naší esoterice dějin. Naše země je s Amerikou příznivě osudově spjata. Zatímco tedy slovenští kněží a učení J. A. Komenského stálo nepřímo u kolébky americké demokracie, splatila pozdější vlivná Amerika tento dluh malým slovanským zemím tím, že jim napomohla k jejich samostatnosti a k budoucí možnosti demokracie. Jeden kruh se uzavřel. Mužem, který si do Filadelfie přijel (po vytrvalém úsilí několika let) pro stvrzení této dějinné události, byl Tomáš Garrigue Masaryk. Neznamenalo to tam nic menšího, než projednání, stvrzení a pro celý svět první oficiální vyhlášení samostatnosti středoevropských národů a tím jejich uvolnění k rozvoji demokracie a šíření samostatné osvěty, jakož i vymanění se z neslovanských, tj. germánských a uherských vlivů. Za místo tohoto vyhlášení, přelomového a symbolického i pro dalekou budoucnost Slovanů, bylo vyšším řízením zcela zákonitě vybráno město Philadelphia. To koreluje s názvem ze Zjevení sv. Jana, ale též poukazuje doslovným překladem k budoucímu určení Slovanů. Zdá se, že toto město mělo posloužit dějinnému vyplnění Janovy předpovědi pro Slovany, a k tomuto účelu bylo tehdy bezděčně, ale vyšším řízením, Slovany založeno a takto pojmenováno. Bylo založeno v Nové zemi, kdy i toto označení poukazuje na Nový Jeruzalém, ke kterému jednou položí Slované základy. Anděl s přesýpacími hodinami, který Masarykovi opakovaně vstupoval do snu, byl patrně onen Anděl filadelfského času, jehož výzvě TGM porozuměl: - Dělej, dokud je čas. První krok - základ a předpoklad k velkému dílu Slovanstva, byl vykonán. Masarykův státotvorný a duchovně-demokratický odkaz by nás měl provázet ještě hodně dlouho.
Vznešený rod Filadelfi, potomci oněch sedmi bratří, odešel po získání naší samostatnosti a založení ČSR, z USA zpět na Moravu a Slovensko. Snad další symbolika: Jakoby se vrátili po vyplnění tajného úkolu města, které jejich předkové založili. Další kruh se uzavřel. Potomci tohoto rodu dosud žijí a o svých předcích vědí, ba ve Zvolenu jsou ještě uchovány jejich rodové erby (jeden jsem měl kdysi překopírovaný). Ve svém prvním zaměstnání jsem měl to štěstí poznat i jednoho z oněch potomků, pana PhDr. Emila Filadelfiho z Bratislavy (pracoval jako místopředseda SZVD). Malá drobnost: byl velmi hubený, sám sebe přirovnával ke Gándhímu, jehož ideje ctil.
13. Jsme tu, a co dál?
Nemylme se, slovanská kultura ve vnějším světě dosud nenastala. Je však třeba jí vytvářet už teď půdu. Její porodní bolesti budou přetěžké. I zlo se bude stupňovat a útočit, a jen pevné zakotvení v Kristu zde bude účinné. Stačí jen čtení, přednášky, cvičení či praktiky? Není to nic, neosloví-li nás ono "Vezmi kříž svůj a následuj Mne" a „Nejsem živ já, ale Kristus ve mně“. Nesení kříže ze své plné svobody není pouze břímě, ale i radost z vyrovnávání vin. Nesení kříže je i centrálním úkolem lidstva. K zasvěcení se dochází dobrovolnou obětí. Kristus jako nové duchovní centrum vesmíru je pro vesmír totéž, co pro nás duchovní Já. V našem Já můžeme prožít Krista jako světové Já, praobraz našeho Já. Zde nepomohou nejrůznější zkratkovité metody jako výlety ven z těla, hypnóza, nabíjení pochybnými energiemi, tzv. inkarnační regrese, honba za "vyššími vibracemi" ať už z krystalů, guru či tzv."meditační hudby" ani jiná komerční bulvární esoterika. Zlo klade stále větší odpor, a zejména zlo v každém z nás. Bez prohlédání klamů jen imitujeme duchovno. Plná síla člověka přichází, když lidské Já začíná být ze své morální síly tvořivé.
Nejásejme proto předčasně nad slovanskou epochou či věkem Vodnáře, když často ani nevíme, co to je. Náš úkol je jen v poctivé, tiché, trpělivé, dlouhodobé práci na sobě a svém sebepoznání v radosti, víře, naději a lásce nad tím, že se můžeme stávat lepšími lidmi pro druhé, stát se jejich zodpovědnými služebníky, propojovat Ducha a zemi, sjednocovat exoterní s esoterním. Pravdu si musíme vydobýt, nemůže být dána zvnějšku. A tím v nás možná začnou klíčit ty pravé slovanské výhonky a skutečně už dnes můžeme pomáhat slovanské a tedy i americké budoucnosti a pociťovat závany vysoké blankytné kopule Kristova svobodného a otevřeného nebe. Významným stimulem k této práci na sobě může být uvědomění si, že takto pracujeme, jako jedna miliontina, nejen pro svoji vlast současnou a pro současnou Ameriku, jen zvolna se probouzející, ale i pro vytváření nové vlasti v Nové zemi pro mnohé z nás v dalších dobách.
„Nekonečností čekají na nás jiná slavnější jara, věčností hřmící písně vysvobození.“ (Otokar Březina)
2024 ©