Když už jsem tak často u Rusů, pak při mé upovídanosti jednu vzpomínku. Na střední škole jsme měli na ruštinu Rusa. Jak se tady octnul a proč nemusel zpátky, nikdy neřekl. Ale poznal jsem typického poeticko-alkoholického Rusa: znal například celého Evžena Oněgina zpaměti, stačilo říct kapitolu a spustil dokonale. Radost poslouchat. Opravdu to prožíval, tak jako třeba i jedinečného Gogola. Museli jsme se naučit zpaměti rusky Dopis Taťány Oněginu. Zprvu jsme brblali, zpětně jsem tomu rád. Tak ryzí vyznání zamilované čisté dívčí duše je v literatuře ojedinělé. No a pan profesor (když jsem ho oslovil pane profesore, namísto soudruhu, neopravil mne, čehož si cením, jinak ovšem musel být soudruh), byl typický Rus - i v alkoholismu. Občas se přihodilo, že den, dva či tři se do školy nedostavil. Vědělo se – rodina ho hledá někde v příkopu či v nádražním záchodku. Aby ve škole „přebil“ alkoholový odér, používal silné sovětské voňavky. Když chodil mezi lavicemi…, nebudu to raději rozvíjet.
Tehdy jezdili studenti koncem srpna povinně na desetidenní brigádu na chmel. On byl za celý okres hlavním organizátorem. Čekali jsme, jak to dopadne. Při odjezdu domů, kdy byl studentům přistaven z Loun zvláštní vlak, studenti nastoupili a v otevřených okýnkách čekajícího vlaku očekávali soudruha profesora, v jakém stavu se dostaví z nádražní hospůdky, kterou svým neomylným čichem ihned vyčenichal. Když se vlak dal do pohybu, soudruh profesor se vypotácel z hospůdky a na veselé studentské mávání z okýnek taky vděčně zamával, zjevně nechápaje situaci. Líbilo se mu, že na něho mávají. Prostě mu ujel vlak, kde měl být vedoucím výpravy.
Krom alkoholismu měl i dobré vlastnosti: Když sem v srpnu 68 vtrhly sovětské tanky, vylezl na jeden z nich, bušil do něho pěstí a křičel rusky, ať odtáhnou. Jako reakci na invazi se začátkem září 68 ve všech třídách nechal slavnostně slyšet, že nikomu nedá z ruštiny horší známku, než trojku. Nedodržel to. Inu, ruská povaha. I tak – v jeho prosté hříšnosti, nevykalkulované, neprospěchářské, jsem měl Voloďu rád. V dnešní Putinovské diktatuře by se svou přímostí asi dlouho na svobodě nepobyl.
A malé přiznání: On nás ani ve třeťáku neznal příjmením, proto dával na vysvědčení každému trojku. Tedy průměr. Jenže kvůli žádosti na vysokou jsem potřeboval mít vyznamenání. Tedy otec zapracoval: Donesl mu domů tašku flašek s různými alkoholy. A vida: Druhý den soudruh profesor při ruštině pravil, že pozoruje, že někteří se opravdu snaží si známku vylepšit a v poslední době přidali, třeba, podívejte se, takový Funk. Na jedné straně jsem byl rád, na druhé straně, ten podezíravý údiv spolužáků…
2024 ©