U nás lká umíráček, na druhé straně vítá (některou) duši zvonů vyzvánění.

LAHODNÉ  UMÍRÁČKU  LKANÍ

DOBRÉ  UMÍRÁNÍ  V  PLZNI

Zatímco nám lká umíráček, zemřelého možná vítá radostné zvonů vyzvánění. Po článcích a knihách o provázení, umírání a o tom, co bude potom, jsem byl kamarádem na jednom semináři nazván "umíracím expertem". A skutečně - od někdejšího strachu ze smrti se na tento přechod coby "vylétnutí motýla z kukly" docela těším. Vděčím za to seznámení se s tématem. Ale zatím jsem rád tady, jsem spokojený i s tou tělesnou "kuklou", ač poněkud haprující, a jsem tu rád skoro jen proto, že bych se s vámi, milí čtenáři, ještě chtěl podělit o nějaké knížky a články, a taky s vámi sem tam někdy někde osobně pobýt.

Jak je krásné si uvědomovat či meditovat o tom, že jsme tu od věčnosti (či téměř věčnosti) minulé do věčnosti budoucí. Každý jsme tu znovu a znovu v různých podobách svým věčným Já, jen se nám ta návaznost v paměti zastře. Když se však chystáme tamodtud k další inkarnaci, spatřujeme ty minulé životy, ze kterých máme cosi hezkého či těžkého vyrovnávat, a podle toho si volíme předsevzetí, která si sem přineseme jako tajemný a jemný hlas svědomí.

Po našem cyklu na toto téma v roce 2013 se ještě podívejme na možnosti lehkého umírání a na zvyklosti při nakládání s tělem, které duše již opustila. Není bez zajímavosti posun vědomí naší společnosti, kdy se o posledních věcech člověka začíná otevřeně mluvit i psát. V televizi, na internetu, ba jsou i velice zajímavé výstavy na toto téma, například před časem v Prachaticích či nedávno v Plzni. Dobře se dá umírat kdekoliv, ale plzeňská výstava měla "Dobré umírání" v názvu. Paní Záhrobská z redakce Phoenixu mi tuto výstavu doporučila a dobře učinila. Z různých pramenů, zkušeností, i z těchto výstav si poskládejme alespoň malý obrázek o vnímání odchodu člověka v různých dobách až po dnešek.

Osvětleme si některé pojmy a zvyky, které přetrvaly, nebo které jsme slýchali už jen od našich babiček. Řeklo-li se, že někdo měl "dobrou smrt", znamenalo to, že se mu dostalo možnosti smíření, rozloučení, posledního pomazání, požehnání dětem, vyjádření své vůle pro potomky apod. "Špatná smrt" byla většinou náhlá, nečekaná, tedy bez těchto rituálů a zvyků. Smrt byla ulehčována vykuřováním například jalovcem či durmanem ("andělské trumpety"). K pečlivému oblékání nebožtíka vedla víra, že duše je ještě nějaký čas nablízku a vidí tělo. Druhá věc je ovšem, jak šetrně je oblékání činěno, a také, zda zemřelému ještě záleží na tom, aby byl vzorně společensky "nastrojen". Ale budiž, je to důstojné. Tomu někdy předchází omytí, česání, u někoho i oholení. Voda po omytí mrtvého těla se nazývala mrtvá voda, oproti živé vodě, kterou se označovala voda po umytí novorozence. Co je to rubáš? Ještě počátkem 19. století oblékali mrtvého do dlouhé bílé lněné košile. Asi do konce 19. století panoval zvyk "bdění nad mrtvým" či "hlídání mrtvého", kdy se příbuzní či sousedé střídali u těla nebožtíka, aby ani na okamžik neosamělo. Říká se, že je někdo už "na prkně". Bývalo to doslovně. Na Plzeňsku se před vložením do rakve mrtvé tělo pokládalo na širší prkno, patrně aby zůstalo narovnané. Po pohřbu byly na umrlčí prkno vyřezány tři křížky nebo bylo jinak vyzdobeno malbou nebo řezem, případně byly doplněny údaje o nebožtíkovi. S prknem se pak nakládalo různě. Bylo pietně zabudováno do štítu chalupy, uloženo na půdě, postaveno do hlav hrobu namísto pomníku, nebonaopak prakticky položeno coby můstek přes potok či strouhu. Ti, kdož po něm přecházeli, se měli za zemřelého pomodlit. Někdy pokládali tělo zemřelého jen pod bílou plachetku.

Leckteré zvyky nejsou tak staré, jak by se zdálo. S výzdobou hrobů a uváděním jmen na nich se začalo až kolem poloviny 18. století. Kamenné, železné či dřevěné kříže se u nás umísťovaly na hroby až po polovině 19. století. Jedny z nejstarších náhrobků nalezneme za kostelem v šumavském Strašíně. Ve středověké slovanské tradici se na hrobech zažíhaly mohutné ohně, které sloužily pozůstalým jako - moderně řečeno - meditační pomůcka k vysílání světla a tepla lásky duši zemřelého. Postupně se "katolickou normalizací" zmenšovaly, až zbyly jen svíce za zemřelé. I ty nám však mohou posloužit ke stejnému účelu - vysílání tepla a lásky. Světlo svíce symbolizuje bdělost lásky, naši modlitbu zemřelému, aby dosáhl věčného Světla a rajské blaženosti a aby veden Strážným Andělem neupadl do temnoty. Jak vidno, i ty nejbanálnější "zvyky a obyčeje" mají hluboký význam, a pokud jej známe, teprve pak je jejich vykonávání smysluplné. Zvuk zvonu čistil vzduch pro chvíli pohřebního soustředění od zlých mocností. Samozřejmě že vyzvánění dávalo také informaci celé vesnici o něčím úmrtí. Vyzvánění po úmrtí se nazývalo "hodinkou", na rozdíl od "hrany", která se vyzváněla v poledne po úmrtí. Krom toho se zvonilo před pohřbem (svolávání) a během pohřbu. Není snad bez zajímavosti zastavit se u specifického znění umíráčku. Pamatujeme ho mnozí. Jak se liší od ostatních zvonů? Podle P. R. Manouška, posledního ze slavného zvonařského rodu, asi takto: Funkci umíráčku plnívá nejmenší zvon ve věži. Jeho specifické znění je dáno ale i způsobem zvonění. Buďto se zvoní tzv. hrana, což jsou jednotlivé údery, anebo jde o podtrhování, kdy je zvon provazem nakloněn, podržen ve výkyvu a jenom poškubnutím se udeří třikrát a potom přestávka a zase třikrát a přestávka. Toto je způsob zvonění již dost zapomenutý. Co se týče akustiky, umíráček by měl znít melancholicky, jistě by neměl být jásavý. Aby se toho dosáhlo, musí mít v obrazci mollovou tercii. Všechny další alikvotní tóny, které jeho znění dávají mollové zabarvení, by měly být vytaženy do popředí tak, aby proznívaly výrazněji než u jiných zvonů. Při odlívání takového zvonu se postupuje jinak, než když vzniká zvon, který bude součástí například zvonkohry. Volí se taková technologie a postupy, které podpoří jeho delší dozvuk při zvonění a dokonalou rezonanci. V jeho případě je vítáno typické přeznívání jednotlivých tónů – toto ho nejvíc od jiných zvonů odlišuje.

Při pohřbu, zejména dětí, se tančívalo a hodovalo. Tanec byl symbolem radosti a blaha nevinné duše, jež se ve stavu „milosti“ vrátila do duchovna a je účastna nebeské hostiny. I proto se podávaly vždy sladké pokrmy, cukroví a ovoce a ovocné nápoje. Nikdy se nepodával alkohol a maso, protože to je zemská, zabíjením zvířat poskvrněná potrava, která nemůže symbolizovat „nebeskou hostinu“. Tou se vyjadřoval symbolicky stav duchovního naplnění blahem a štěstím, jež nasycuje duši, která může žít ve Světle duchovního světa, dýchat vůni serafínské Lásky a přijímat plody duchovní Moudrosti.

Zemřelým se dávají květiny do rakve či na hrob. Máme je pokládat s přáním, aby duše zemřelých byla duchovně nasycena vlivy skupinové duše květiny, která má obrodné duchovní účinky. Květy jsou pak symbolem ctností a uvity ve věnec označují věčné ctnosti. Na váze věčnosti jsou ceněny jen naše ctnosti a dobré skutky. Věnec má tvar kruhu. Kruh je symbolem věčnosti. Proto věnec z květů je symbolem věčných ctností, jež mají zdobit duši, aby obstála před soudem svého Anděla Strážce. Některé národy viděly v kruhu věnce poukaz ke znovuzrození duše. Dáváme-li věnec na hrob zemřelému, má jen tehdy duchovní význam, provázíme-li tento projev piety modlitbou a přáním, aby naše modlitba přispěla zemřelému k povznesení a uvědomění si duchovní lásky (nikoli aby se pozůstalí trumfovali, kdo dal větší a dražší věnec).

Kdysi se do rakve přidávaly nebožtíkovi různé předměty (od růžence přes fajfku až po žehličku), jako symbol přání, aby mrtvý neměl potřebu se sem vracet (i to byl před tisíciletími důvod bohatých výbav egyptským faraonům do jejich hrobek).

Pohřeb žehem se ve střední Evropě praktikoval již půldruhého tisíciletí před Kristem. V novější době byl církví potlačen, obnovován začal být až od roku 1849. První krematorium u nás bylo liberecké z roku 1919.

Postup pohřebního průvodu neměl sloužit pozůstalým k hysterickému hořekování, nýbrž zemřelému. Pro případ, že si neuvědomoval, že zemřel, mělo mu to být takto nápadně naznačeno. Kdysi byla moudrost vyrovnaného odchodu známa i prostým lidem. V některých částech Moravy, například na Hané, vyvolával takzvaný uvaděč jména celého okruhu známých a příbuzných zemřelého s prosbou, aby jim odpustil, pokud mu někdy ublížili, tak jako i oni nyní odpouštějí jemu. Dálo se to obyčejně při cestě na hřbitov, zastavením u svatého obrázku, sošky či božích muk.

Práh domu míval svoji důležitost a vážnost při svatbách, křtinách i pohřbech. Bylo to místo přechodu mezi dvěma stavy a proto se o něj pečovalo.

Panna Maria bývala patronem zemřelých (též těhotných a matek). Její ženský mateřský princip byl pociťován jako člověku nejbližší a nejchápavější pro přímluvné modlitby. Patrony umírajících a za dobrou poslední hodinku byli svatá Barbora a svatý Josef.

Při každém pohřbu, ať již žehem nebo do země, se máme snažit zachovat klid a neplakat. Máme posilovat harmonii zemřelého modlitbou nebo vysíláním klidu a bezpečí. Pláč ho tíží a bere mu nutný klid k prožívání výstupu do dalších říší. Obzvláště příliš vášnivý pláč a rozháranost jej probouzí často v době, kdy by měl v klidu spánku projít dobou bolavého třídění astrálního těla do sedmi planetárních regionů. Nikdy nemáme volat zemřelé, aby se k nám vrátili, protože se nám po nich stýská. To je sobecké osobní cítění. Máme jim přát posmrtný klid a provázet je jen vzpomínkou lásky, vděčností, že jsme mohli s nimi tady pobýt, a modlitbou za ně.      

Smuteční barva: Dospělý člověk se ocitá po smrti často v temnotě. Žil-li sobecky, materialisticky a nevěřil-li v posmrtný život, bude muset duchovní Světlo teprve hledat. Proto se dnes nosí temné smuteční šaty, i když si málokdo uvědomuje souvislost šatu se stavem odcházející lidské duše a myslí jen na stav svého smutku. Až do konce 19. století bývala zejména na venkově barvou smutku barva bílá, měla inspirovat k nevinnosti. Bývala barvou přechodu mezi dvěma stavy - života do smrti a vzkříšení. Modrá byla nejprve barvou smrti a strachu, až se vlivem křesťanství stala barvou naděje a bytosti Panny Marie. Černá byla barvou temných sil. Ta k nám pronikala od 16. století jako barva smutku, na venkově definitivně vytlačila bílou až počátkem 20. století. Některé národy považují také barvu modrou za barvu smutku. Nosí modrý šat, který má upomínat na to, že jejich zemřelí dlí za blankytem v duchovních světech.

V době baroka se pohřby stávaly událostí nákladnou a honosnou, ba prestižní. Jenže, jako u baroka vůbec - čím více vnější nádhery, tím méně niterného cítění. Osobní vztah k zemřelým se rozšiřoval až v 18. století. Sousedství hřbitovů u kostela nemělo sloužit jen k tomu, aby to stařičký pan farář neměl daleko, ale původně chtěli lidé být po smrti pochováni co nejblíže ostatkům světců, které bývaly v kostele uloženy (ať už pravé, nebo častěji spíš jej domnělé). Lidé chtěli po smrti spočívat co nejblíže svatosti, majetní se nechávali pohřbívat přímo v bazilikách nebo katedrálách.

Jedním z původních účelů pohřbu je, aby odpadnuvší posmrtný energetický obal - éterický dvojník byl připoután k místu odpočinku a nebyl vydán libovolnému unášení světovým éterem nebo astrálními vlivy zemské aury. To je na pohřbu pozitivní, ale už jsme na to zapomněli. Rovněž idea společného tichého doprovodění zemřelého a rozloučení se s ním je krásná. Dnešní pohřeb mívá však i jinou náplň. Smuteční síně s pohřby jak na běžícím pásu jsou denně naplňovány sžíravým smutkem stovek či tisíců lidí, jejichž mentální stopy zde zůstávají. Jsou to jakési moderní "mega-truchlírny". Společné utvrzování se v tom nejdrásavějším, nejmaterialističtějším pojetí smrti, velmi silné aurické vlny vygradovaného truchlení až hysterie, které je proti Božímu Řádu, nás mohou zasáhnout až do hlubinného podvědomí. Sobecky drásavé aurické výšlehy druhých mají tendenci nás stahovat silněji právě do onoho falešného, zmaterializovaného obrazu smrti, jak jej ve světě rozšířil Ahriman (Satan hmotařství). Nahlédněme do prostředí krematoria. Přichází se sem jako do prazvláštního prostoru, kde si pozůstalí své drásání v náležitě kulturním a důstojném prostředí "užijí". Rozesadí a rozestoupí se v hledišti a důmyslná režie jim s dokonalou technikou zinscenuje na jevišti show. Jsou diváky důmyslně ztechnizovaného divadla, vygradovaného odplouváním rakve a uzavíráním černé opony. Lidský činitel tu není, žádné hození hlíny do hrobu ani nic podobného. Spíše jako ze sci-fi hororu.

Ale ano, i když si říkáme, že bolest při úmrtí blízkého člověka je zbytečná, přesto je to lidské, nejsme dokonalí, ale stačí si to prožít v tichu o samotě a pokorně se s tím pokusit vyrovnat. Pohřeb to někdy naopak násobí, graduje. (Vím, může být i tichý venkovský pohřeb, kde se nikdo svým truchlením nepředvádí a kde převažuje klid, svornost a láska k zemřelému, a znám faráře, kteří umějí dobře promluvit.) Pro leckoho by však bylo lépe účast v krematoriích a na pohřbech omezit, nebo, jde-li to, na ně nejít. A když už musíme, pak být jen nezúčastněným pozorovatelem, uvědomovat si s odstupem veškerou tu absurditu, jak hluboko lidstvo kleslo v pohledu na přechod na druhý břeh bytí, kdy se duše ve skutečnosti jen uvolní z těla jako motýl z kukly. A už vůbec neposuzovat, kdo zrovna neplakal nebo naopak plakal moc. Je to individuální. Někdy se kvalita řečníka (kněze) odvozuje od toho, kolik lidí dokázal rozvzlykat. Existuje řada zkušeností, kdy se někomu nedávno z něčeho vyléčenému, po účasti na pohřbu choroba vrátila. Obzvláště to platí o recidivě onkologických případů. Při pohřbech, pokud jsou s početnější účastí intenzivně truchlících, je celé prostředí hluboce zatemněno sléváním výronů sobeckého žalu, takže touto neviditelnou emoční infikací může docházet k menší či větší mentální destrukci mnohého, co jen "chabě drží", ať je to vyléčení se z depresí nebo z rakoviny. Aura morfických rezonancí (energetického pole) hysterických výronů sobectví zde působí tím silněji, že jeden truchlící padá do náruče druhého (psychicky nebo i doslova), čímž se míra vzájemného vysávání i přenosu znásobuje a zafixovává do hlubších struktur. Funguje to takto tím silněji, protože se to odehrává většinou mezi příbuznými, kteří mají více či méně vzájemně spjaté psychiky. Utvrzují se i pro další chvíle nikoliv ve vysílání lásky k zemřelému, ale stahují a hroutí se navzájem po spirále sobeckého nihilismu. Většinou totiž nemyslí na zemřelého, nýbrž na sebe. Předvádějí téměř smyslně své city před druhými i před sebou v domnění, že je to znakem lásky k zemřelému. V mysli však spíš kalkulují, co po zemřelém dostanou.

Ve skutečnosti je smrt pouhou proměnou ve způsobu prožívání. Jen z nepochopení života pramení nepochopení smrti. Protivení se vyššímu Řádu v životě vede k protivení se smrti. Na odchod vlastní i našich blízkých je dobré se připravovat včas a brát život vděčně jako dar, který jsme dostali a zase vrátíme.