Přibližně podle knihy Provázení.
Průnik obou světů
Také jste si všimli, jak se snad už po celé století někteří okultní autoři předhánějí ve sbírání příběhů, které cosi mlhavě napovídají o tom, že ti na druhém břehu bytí se nám nějak projevují? Je to prospěšné jako určitý důkaz o posmrtnu. Jenže - pro koho? Je lepší k vědomí o těchto věcech dojít niterně, tedy bez důkazů. Příhod je bezpočet. Jednomu se v čas úmrtí blízkého zastavily hodiny, druhý viděl někoho umírat ve snu a skutečnost to potvrdila... Mohlo se něco takového přihodit i nám nebo našim známým. Je to jistě zajímavé, lechtá to naši touhu po záhadách, ale co s tím dál? Zůstat jen u mlhavého konstatování, že asi „existuje něco mezi nebem a zemí“, to je dost málo. Dávno už existují v různých pramenech pro tyto jevy vysvětlení. Pak se nám tajemno rozplyne a nahradí ho zcela logické poznání věci. Podívejme se proto na tyto jevy podle esoterních pramenů hlouběji, protože mnohé z nás nejen teoreticky zajímají, ale mohou se nás tak či onak kdykoli týkat.
Zejména v prvních fázích kámaloky (očistce) ubližuje naše přitahování duší do zemské sféry jejich vývoji. V té době (měřeno pozemským časem roky až dvě či tři desetiletí) se jako zemřelí vžíváme již objektivním, probuzeným svědomí do toho, jak druzí pociťovali naše jednání. Už nemůžeme uhnout do falešných výmluv a lhostejnosti, vše je objektivní. Může to být velmi bolestné a dlouhé, dokud v sobě nevzbudíme skutečné pochopení a soucit s těmi, kterým jsme ublížili. Trýzní nás každé naše zlé či nechápající slovo i čin, každé ponížení, ukřivdění nebo nepochopení vůči někomu. Jako zaseknutá gramodeska se nám přehrávají situace, kdy jsme ublížili či chybili, dokud vše správně nepochopíme. Už nežijeme se svými blízkými, kteří nás přišli přivítat. Jsme sami v mrazu svého materialismu či lakoty nebo v žáru svých vášní a nenávisti. Jsme hluší, neuměli-li jsme naslouchat druhým lidem i vyšším pravdám, a slepí, zavírali-li jsme oči před odpovědností i skutečnými krásami. Ony pověstné pekelné plameny si sami pod sebou zažehujeme, neexistují objektivně. Veškeré peklo je jen to naše vlastní, námi zde připravené. Už brzy po smrti si „tam“ leháme tak, jak jsme si zde ustlali. V těchto stavech může duše zapomínat, třeba i na mnoho let (měřeno pozemským časem) na své pozůstalé. Protože prožívá jiná období svého uplynulého života, vyrušuje ji, když ji voláme zpět a nutíme, aby se zabývala posledním obdobím života zde. (Něco jiného je předčítání jim, viz další kapitola.) Naopak v pozdějších obdobích kámaloky se dostanou třeba i k rekapitulaci dob kdy žili s námi. Pak se nalézají neviditelné v naší blízkosti, v astrální atmosféře Země, a jsme-li citliví, můžeme je vnitřním pátráním vytušit či nalézt. Období, která s námi prožili třeba v pocitech zloby, záští a podobně, si rekapitulují a proto se vsunou na tento čas do našich akašických obrazů (v tzv. knize života, která se dá přirovnat k filmovému záznamu našich životů), a tím je jim umožněno, ba jsou nuceni, chápat a zpětně prožívat city, které v nás vyvolali. V těchto obdobích je můžeme silněji pociťovat v naší blízkosti, neboť se námi ve svých vzpomínkách obírají. Toto je pak přirozený ač nenápadný kontakt. A takto to bude jednou i s námi vůči našim pozůstalým. Psávalo se, že kámaloka většinou trvá přibližně třetinu délky uplynulého života (tedy zemřel-li někdo například v devadesáti letech, trvala by jeho kámaloka kolem třiceti let). V nynější době se však očistná fáze u mnohých patrně často zkracuje, není plně prokonána.
V kámaloce se zemřelí pozůstalým vzdalují a až po jejím opuštění se přibližují pozůstalým a mohou se snad i začít víc sami připomínat. Teprve po této očistě totiž nastane zákonitě období, kdy jsou zemřelí odvedeni příslušnými pomocnými bytostmi do kosmických proudů, aby z nich načerpali další mystickou sílu proudící z kosmu, mohou se setkat se svými blízkými jak na zemi tak i tam mezi sebou. Vztahy lásky pak přivádějí k sobě milující se duše, jež na sebe jemnou, nenásilnou formou vzpomínají. Jasnozřivý Edouard Schuré popisuje, jak zde postavy světelných žen a mužů obklopují duši jako posvátné sdružení, aby ji zasvětily do mysterií a posilnily do zkoušek nového života. Zde je tělo a obličej jen průzračným symbolem duše a ta se zjevuje v pravé podobě a září za bílého dne svou čistou pravdou. Psyché nalézá znovu svou vlast. Tajemné světlo, v němž se koupe a které vyzařuje i z ní samé a které se k ní vrací i z milých úsměvů mužů a žen, je světlo blaženství, je duší světa, v níž cítí boží přítomnost. Ti, kteří se na zemi nemilovali, se po projití kámalokou vzdálili, a shledávají se tu nyní jen ti, kteří si rozumí. Mohou slavit svá božská mysteria v chrámech daleko krásnějších a ve sjednocení daleko úplnějším, než na zemi. To vše ale jen za předpokladu, že k tomu na zemi položili základy lásky a touhy. Osvobozena od nečistot, pocítí nyní duše své vědomí jako navrácené v plném jasu. Znovu zde rozkvetou zbořené naděje v jitřence božského života, a jejich esenci si duše odnese s sebou. Kdyby byl člověk na zemi žil jen jednu hodinu skutečného nadšení nebo odříkání, tato jediná čistá nota vytažena z pozemského chaosu by se na onom světě opakovala v zázračném zveličení. Opakuje a průzračně se naplňuje i láska dvou milujících se bytostí. Nic jim nebrání v plném prolínání.
Takto přitahovány láskou se duše mohou nalézt bez obtíží, a to buď v době spánku pozemských lidí, nebo při jejich pravé modlitbě, kdy umlčeli bouřlivé myšlenky a city a ve vyprázdněném nitru je mohou proniknout myšlenkové a citové výrony zesnulých. To ovšem nelze zkoušet jen ze zvědavého experimentování.
Kdysi se vědělo, že existují vzácná období pro společenství živých a tzv. mrtvých. Jsou svátek (slavnost) Všech svatých a Dušiček, vánoční svátky, svátek Neposkvrněného Početí a Velikonoce. V tyto dny se hranice mezi světem zemřelých a světem „pozemšťanů“ ztenčuje. Kosmem vanou zvláštní proudy, v nichž se odtělení přibližují ke vtěleným. Ti zemřelí, kteří již vystupují z kámaloky, mají umožněno přiblížit se k zemi a vyhledat zde na chvíli své milé. Pokud mají tito vtělení správně vyvinuté jemné niterné postřehování, mohou v době těchto svátků lehce a bez námahy zachytit jejich různá sdělení. Pokud odtělení již prošli kámalokou, nejsou tím vyrušeni z posmrtného klidu ani odvráceni od svých úkolů, poněvadž doba, v níž mohou styky odtělených s vtělenými být zákonitě navázány, se právě naplnila.
O Štědrém dnu se kdysi věřilo i ve společné stolování s předky. Kult zemřelých, směrovaný k zimnímu slunovratu resp. Vánocím pochází z dědictví pradávné bohyně Larantie, pramáti lárů, ochránců duchů předků, ale i rodiny a ohně.
Zemřelí mohou někdy vidět události, které sestupují k zemi jako zralé k uskutečnění. Tyto události jsou v neviditelném světě předem zobrazeny. A tady mohou odtělení upozornit vtělené napomenutím (vnuknutím) nebo je varovat před různým hromadným neštěstím. Některé tragédii ovšem nelze ani varováním odtělených uniknout, pokud je již zralá. Je ji však možné včasným zásahem někdy přece aspoň zmírnit. Není-li dovoleno událost zjevit, nemůže ani odtělený prozradit tajemství tohoto poznání.
Zesnulí také často inspirují vtělené a mohou jim odpovídat na jejich otázky, kladené jim v době těsně před usnutím. To, nač se jich tážeme těsně před usnutím, bude nám niterným hlasem podle možnosti zodpovězeno při probuzení. Člověk si ráno v nitru přináší odpověď odtělených, kterou nemusí slyšet slovně, ale cítí ji v nitru jako poznání, získané během pobytu v říších spánku (viz další kapitolu).
Napojení může mít trojí formu: nejdokonalejší je intuiční, kdy jsme niterně sjednoceni se zemřelým a vnímáme jeho bezhlasé slovo ve své mysli a srdci. Můžeme pak prožít jeho cit, jako bychom se stali jím a on námi. Je to vědomé spoluprožívání, nikoliv mediumita (při ní ztrácí médium kontrolu svého vědomého Já, které je paralyzováno, a neví, kdo a jak se jím projevuje. Mohou to být i velmi nečisté bytosti, astrální larvy či podvědomí právě spících zemských lidí).
Při druhé, méně dokonalé formě - inspiračním spojení, již nejsme zemřelým tak plně proniknuti, ani on námi, ale vypadá to spíše jako rozmluva dvou lidí, jejichž hlas však přichází rovněž z nitra, nikoliv zvenčí. Zesnulí nám předávají spíše své mentální útvary.
Při imaginačním napojení se nám zemřelí sice objeví, ale nemohou se nijak projevit. Jsou pro nás jakoby němí. Někdy se i snaží též cosi říci, ale jejich slovo do našeho nitra nepronikne. Vidíme je pouze, jak jsou třeba radostní, nebo smutní, či jsou zaujati nějakým úkolem. Tento méně zřetelný způsob napojení bývá nejčastější.
Ve spojení se zemřelými nám může pomoci i strážný anděl, například věšteckým snem, kde nám předloží přání nebo informaci zesnulého. Pak s ním mluvíme jako s normálním člověkem, jeho řeč přichází zvenčí. Andělé nás mohou takto přivádět k nahlédnutí do života na druhém břehu.
Prožití bolavého období kámaloky může být velmi usnadněno a urychleno častým posilováním duše odtěleného naší modlitbou, která přináší úlevu a duchovní světlo. Skutečnou modlitbou člověk nejen prosí o přijetí a následné předání sil někomu, ale zároveň to aktivně uskutečňuje. Modlitbou se uskutečňuje duchovní čin, je to věcná bdělá kvalitní činnost. Je třeba ji pojmout bez sentimentu, tajemného trnutí či škemrání, ale se světlem jistoty a jednoduchosti, že naše vnitřní světlo, radost či lásku náš blízký zachytí. Je možné též vysílat modlitbu lásky s prosbou strážnému andělu dotyčné bytosti, aby ji „přebral“, oddělil z ní vše nízké či strhující a sám ji posvětil a zesílil svou silou.
NAŠE POMOC ZEMŘELÝM
Ve vyzařování, v dávání nabýváme jistoty sjednocení s Bohem. Vyzařovaná síla neubývá, je stejná, neb prýští z nekonečného Zdroje Božství. Takový dárce poznává, že splývá v naprostou jednotu s darem a obdarovaným.
Vysíláme-li duchovní proudy, síly (lásku, moudrost, poznání, radost, zdraví atd., zkrátka dobro), někam nebo někomu, nesmíme o tom pochybovat, zda tam ta síla působí, když nevidíme těmahle lidskýma očima nebo tímhle lidským rozumem, že by se něco stalo nebo že by to mělo nějaký účinek. Zrovna tak jako síla tělesná, působí i síla duchovní a o mnoho silněji. To by bylo podlamování té síly. Naopak, věřit tomu a vírou to ještě zesílit. Nestarat se o takzvané viditelné účinky. Jak působí ta síla, to přenechme Bohu.
(František Drtikol)
Odtělení od nás potřebují duchovně-duševní potravu. Podobně jako jsou pro nás na zemi zdrojem fyzické potravy osetá pole, jsou pro mrtvé takovými poli duše spících lidí. Duše na onom světě doslova pospíchají ke spícím lidským duším a pátrají po myšlenkách a ideách, které v těchto spících duších jsou, neboť potřebují tuto potravu, živí se jí. Jakmile totiž usneme, pak ve chvílích kdy ztrácíme vědomí a nemáme ani sny, začínají žít i vyšší ideje a myšlenky, pokud ovšem prošly naším vědomím za našeho bdělého stavu. Pro duše na onom světě se tyto ideje stávají téměř živými bytostmi, jejichž bytí se účastní, cítí se jimi být živeny. "Tam" žádnou duchovní potravu zatím nenacházejí. Podle jasnovidných popisů je otřesné pozorovat zemřelé, kteří každou noc přicházejí ke spícím pozůstalým - to se týká přátel a příbuzných - a chtěli by se osvěžovat jejich živými duchovními myšlenkami a idejemi, které s sebou vzali do spánku, a přitom u nich mnohdy nenacházejí nic, co by pro ně bylo výživné.
Proč? Pokud se po celý den zabýváme jen materiálními stránkami života, žijeme-li sebestředně, zajímáme-li se jen o to, co ve fyzickém světě může být k našemu prospěchu výhodně vykonáno nebo čemu zabráněno, a jestliže ani před usnutím nemáme žádné myšlenky na duchovní pravdy či světy, pak zemřelým neposkytujeme žádnou potravu. Přenášíme-li do spánku jen myšlenky, které tam žít nemohou, shledávají zemřelí „pole pustá“ a jsou na tom tak, jako když ve fyzickém těle měli hlad. Neužiteční jsme pro naše zesnulé i v případě, že bychom byli podle zevních lidských měřítek slušní, dobráčtí lidé, pokud se však opravdově a do hloubky nezabýváme vyššími ideami či nežijeme alespoň chvíli denně skutečnou živou meditací. Naše sobecké a hmotařské celodenní naladění na zemi způsobuje těm na onom světě duševní hladomor. Proto pro nás bude jednou dobré, pokud zde při přechodu na druhý břeh bytí zanecháváme spojení s lidmi, kteří nám mohou po naší smrti poskytovat tuto potravu.
I když dvojice uzavřely sebekrásnější přátelský, manželský či jiný vztah, pak ten, kdo zemřel dříve, nemůže svým duchovním okem nalézt onu na zemi zůstavší duši, pokud v sobě nepěstovala myšlenky, které mohou být z onoho světa vnímány. Má pocit jako by pro něho zhasla. Potřebuje myšlenky, oživené duchem, tedy duchovně prohřáté a prozářené. Pokud pozůstalý člověk, byť byl sebelepší, věnoval svůj čas a pozornost jen materialistickým obsahům svého nitra (a sem patří i vnějškové účasti na zmrtvělém náboženství či sobecky pojímaném duchovnu), pak je pro svého zemřelého partnera jako němý. Neprojevuje se "řečí", po které zemřelý možná touží, je pro něho nenalezitelný, nepostřehnutelný.
A naopak: ten, kdo v sobě na zemi chová byť jen tu a tam nějakou skutečně duchovní myšlenku a nechává ji živě proudit svou duší, je "viditelný", nalezitelný, zavnímatelný pro svého blízkého, který pohlíží sem na zemi. Je pro něho nadále duší reálnou a jeho živé duchovní myšlenky jsou pro odtěleného srozumitelné, ba mohou jej prohřát, prozářit. A tak lze uskutečnit to, co může být důležité pro obě strany, totiž předčítání zemřelým. Někdy i ti zemřelí, kteří se zde o nic spirituálního nestarali, mohou po něčem takovém zatoužit, chtějí to slyšet. Prahnou po nějakém posilnění, a to jim mohou poskytnout jen ti, se kterými se znali - jinak nikdo z naší, ani z "jejich" úrovně.
Příliš ztěžklé duše se připravily o schopnost se niterně povznést, vzlétnout. Proto zůstávají i ve spánku v blízkosti „brány“. Zemřelým nejsou ničím a samy se ráno vrhnou do všednodenního mátožení nebo šílení (není v tom velký rozdíl) neprojasněny a neposíleny. Jistě, že dnes žijeme a musíme žít ponořeni v zevním světě. Tím více nám chybí síla vyrovnávající, opačná, která by dala duši křídla a propůjčila jí vnitřní vzlet. Opravdová modlitba vede duši ke hranici věčnosti, probouzí a vzdělává smysl pro prvek věčnosti ve světě, ale též povzbuzuje její vzlet. Zde pak nastává možnost nočního sdílení idejí.
Duše odtělených mají naprosto jasné pociťování o našem vztahu k nim. Vnímají jak naši lásku, tak nenávist. Naše výčitky či antipatie jsou pro ně těžkou překážkou v dobrých úmyslech pro jejich duchovní vývoj. Je to srovnatelné s překážkami životními. Některý zemřelý se potýká po smrti s velkou zátěží pro své nejlepší úmysly právě působením myšlenek nenávisti pozůstalých, které jej pronásledují. Nedostává se mu útěchy v láskyplných myšlenkách těch, kteří jej na zemi měli rádi, pokud je nemůže vnímat pro jejich materialismus. Naopak láska, která k němu ze země proudí od duchovně probuzenějších pozůstalých, mu přináší ulehčení.
Avšak i když zemřelým neposkytujeme noční niternou obživu, přece zde může nadále existovat vztahové tkaní, a to i z jejich strany. Jejich vědomé spolužití s dušemi, které tu zůstaly, může být dokonce intenzivnější, vřelejší, než tomu mohlo být ve fyzickém těle. Těm, kteří se zde na pozemské úrovni setkali a vytvořili si určitý vztah, se vytvořilo pod prahem vědomí jisté zájmové pole sounáležitosti. Kdyby zde ve fyzickém těle byli spolu ještě delší dobu, pak by se možná vztah nemohl za poměrů tohoto života dost intenzivně prohloubit. Proto ten, kdo přešel na druhý břeh bytí, může pracovat na dalším prohloubení a vyladění vztahu s blízkými lidmi zde na zemi. Takovéto vyladění by často nebylo možné při poměrech, jež by život jinak přinesl. Vztah tedy může být dovršen, naplněn i prací toho, kdo nás předešel. My tady snad cítíme bolest osamění, ale na druhé straně nastává intenzivnější spolubytí s našimi myšlenkami. Shledání poté, co opustíme fyzickou pláň, může být proto tím hlubší a krásnější. Co jsme zde prožili byť jen na vteřinu, a nejen vztahově, třeba i v umění či meditaci, lze tam protáhnout do libovolného naplnění a prostoupení. Ale i naopak, co jsme tady neprožili, nemůžeme prožít ani tam a tedy na tom ani pracovat.
Vzájemné prolínání s blízkou odtělenou duší se během času mění. Zejména v první době po smrti můžeme být my oporou zemřelému. Čím více se však zesnulý spojuje se sférami duchovního světa (pokud si k tomu na zemi vytvořil předpoklady), tím spíše může být on sám pro nás dárcem světla a inspirace. Můžeme tuto posilu a inspiraci nevědomky dostávat pro různé životní situace, umělci někdy i přímo pro svoji tvorbu. Je například znám údiv Puškina, když při psaní Evžena Oněgina překvapeně sděloval příteli: Představte si, Taťána si Oněgina nevezme. Bedřich Smetana uvádí, že celé jeho dílo bylo spoluinspirováno jeho zemřelou první ženou Kateřinou. Ve skutečné lásce, bez sobeckých přání, ve zbožné oddanosti je možné udržet styk s lidmi, kteří přešli přes práh smrti.
Hloubka a kvalita vztahu s odtělenými souvisí i s naší životní duchovní hloubkou a kvalitou. Proto to, co z duchovních představ a idejí přijmeme ve zdejším životě (myšleno do celé bytosti, nikoliv mrtvé nastudované vědomosti), se stane schopnostmi po naší smrti. Pokud si již zde správně a s touhou osvojujeme představy a pravdy o duchovním světě, pak se nám jednou otevřou z duchovního světa „okna“ sem do světa fyzického na cokoliv, co zde je. Pronášíme tedy branou smrti výsledky svého zdejšího zrání. Nezralé duše pak mohou mít jen vzpomínky na minulost v pozemském světě, ale nemohou do něho průběžně nahlížet.
Pokud nás tedy předešel někdo blízký, s námi harmonický, pak je v našich myšlenkách, hledí na ně. Máme-li duchovně moudré myšlenkové pochody, jestliže mu tedy v myšlenkách něco vyprávíme, co víme nebo myslíme o duchovních světech nebo mu myšlenkově aktivně předčítáme, pak je s těmito myšlenkami spojen. Pak přispíváme k zesílení pouta mezi touto a onou stranou. Pěstujeme-li tedy živé duchovní myšlenky, uschopňujeme se tím vysílat vzhůru obrozující sílu, která může dát živý pokrm zemřelému, který je takto s námi.
Odejde-li tedy někdo, kdo nás miloval a my se zabýváme jen plytkými vnějškovými myšlenkami, pak jeho duše nemůže nahlédnout do naší. Po smrti může mít tento bolestivý zážitek: Hledá nás, avšak jiným "zrakem". Hledá naše duchovní oživení, tedy to, co jsme z duchovních pravd a kvalit skutečně živě vstřebali a čím žijeme. Jeho duše se vrací zpátky do doby, kdy tady byla s námi spojena. Obzvláště v čase po přechodu na onen svět obrací pozornost na milovaného pozůstalého. Nenachází-li nás pro naše rozrušení, sebestředné uvažování atd., zmírá mu jeho pohled. Nemůže s námi vejít ve spojení, nemůže nalézt nás - pozůstalého, i když ví, že by tu mohl být, jen kdyby v jeho duši byly spirituální myšlenky.
Jestliže jsme pro něho viditelní, může nám náš blízký z onoho světa pomáhat tím, že nám sesílá inspirace a náhledy k něčemu, na čem právě pracujeme nebo co řešíme. Naše přiblížení či napojení s ním usnadní, když se soustředíme na jeho rukopis nebo podobenku (samozřejmě bychom neměli zkoušet používat tento způsob paušálně ze zvědavosti nebo z lenivosti cosi samostatně rozhodnout a vykonat).
Albert Steffen připomíná nutnost citu vděčnosti jako předpoklad přiblížení se světu duší našich blízkých na druhém břehu: nejsme-li schopni děkovat světu za to, že nás nechává žít, že náš život neustále obohacuje novými dojmy, nejsme-li schopni prohloubit svoji duši tím, že si často a často uvědomíme, že vlastně celý život je skrz naskrz darem, tu nenajdou mrtví s námi společné ovzduší. Máme pak málo citu vděčnosti i za to, že nám v životě něčím byli. Oni se k nám totiž mohou přiblížit jen prostřednictvím citu vděčnosti - jinak je mezi námi a jimi stěna. A tento dík se musí vztahovat především na zemřelé samé. Když jsme někoho ztratili a přejeme si jej zase nazpět a nemůžeme-li se vzchopit k vděčnosti za to, že jsme jej měli, pak nás nenajde, nebo alespoň nemůže k nám vyslat svou myšlenku. Právě sobecké a lítostivé city, které lidé často chovají k jejich blízkým mrtvým, jsou překážkou toho, aby se mrtví k nim mohli přiblížit.
Nemáme lpět na představě, že je nyní nemáme, neboť to je pocit nevděčnosti, vzato v širším smyslu života. - Dejme tomu, že jsme ztratili dítě. Pocit pospolitosti, který je nutný, uplatníme například tím, že si představíme, jak sedíme s dítětem pospolu, jak si s ním hrajeme tak, že nás hra právě tak zajímá jako dítě samo. A můžeme-li takto na dítě myslet, že nás hra zajímá jako dítě samo, pak máme náležitý pocit pospolitosti, - jako má vůbec smysl hrát si s dítětem, jen když jsme sami hračičkové jako dítě. To poskytuje ovzduší, jaké je nutné pro pocit pospolitosti.
2024 ©