SPOLUPATRONSTVÍ SOLUNSKÝCH BRATRÍ; SVATOST A JEJÍ ATRAPA; MNOZÍ SVATÍ NEMOHOU ZA TO, ŽE JIMI BYLI PROHLÁŠENI.
Svátky svatých pripomínají, že svet nespocívá jen v tom, co máme bezprostredne pri ruce, ale že jej presahuje neco, z ceho je nutné cerpat. Na této ideji stojí i duchovní Evropa. Polský katolický knez a filosof Maxmilián Maria Kolbe byl prohlášen za svatého, protože v nacistickém koncentráku nabídl svuj život výmenou za život spoluvezne, který mel rodinu. Krom toho schoval v kláštere pred nacisty dva až tri tisíce tech, kterí by jinak prišli o život. Tady byla ta svatost, jednající ve svete podle potreb pravdy. Mohl mít své lidské nedostatky, ale co na tom? Meli je i Shakespeare, Goethe, Beethoven i jiní velikáni. To už je vecí jejich budoucího vývoje. Obycejne si jako svatost predstavujeme jakousi bezkrevnost, neprakticnost, vznášení se kdesi v nedohledných výšinách, neporozumení našemu svetu a našim starostem a chybám. Chyba. To by nebyla svatost, ale jen její pokrivená póza, vzniklá predevším v plakátovém pojetí tradicního náboženství ci sebestredného mysticismu. Nekdy se za svatost dá oznacit i "obycejná" svatost každodennosti, bez zázraku, bez velkých cinu. Treba pomoci obetem živlu (vybraná cástka je ohromující), zastat se šikanovaného, pomlouvaného v neprítomnosti, napravit falšování dejin a podobne.
"Materská školka" velkých cinu je i poctivost a duslednost v nenápadných vecech denního života. Bez ní nikdo velké ciny nevykoná. Podobne jako bez pokory a trpelivosti. To nám nekdy hapruje. Již Komenský ríkal o Ceších, že chceme všechno hned a všeho co nejvíc. Jen to jediné nejduležitejší že opomíjíme: smerování ke Kristu.
(A propos: Mohli jsme si napríklad všimnout pred lety ve zprávách: Švýcari v referendech odmítli dve veci: odmítli prodloužení své dovolené o týden, a odmítli zvýšení státního príspevku na stavební sporení. Americtí milionári si zase navrhli zvýšení daní. To je státotvorné myšlení klidných, plnohodnotných obcanu.)
Svatost se rodí ne z osobní touhy po jakési duchovní kariére ci vlichocení se do boží prízne, ale z niterné potreby a inteligence reagovat a chovat se správne v bežných vecech. Zdá se, že katolická církev leckterým úctyhodným osobnostem uškodila na verejnosti tím, že je s velkou pompou prohlásila za svaté. Tím je uložila jako voskové figurky do své vlastní muzejní vitríny ci do antikvárního seznamu tech, které je nutno držet z jejího narízení v povinné úcte. Takovýmto zmrtvením byli postiženi mnozí, mj. i Konstantin (pozdeji prijal jméno Cyril) a Metodej. A pritom - vdecíme jim dosud za mnohé. Bez nich
by naše kultura nerozkvetla tak rychle ke slovanské svébytnosti a bohatosti jazyka, poezie i filosofie. Pro rozvoj mladé slovanské civilizace totiž bylo rozhodující událostí vytvorení nových liter, které by odpovídaly mluvené reci. Cyril a Metodej byli presvedceni, že k plnému prijetí krestanské zvesti ji národy musí slyšet ve své materštine (staroslovenštine) a císt psanou vlastní abecedou. Možná bezdecne vytušili, že éterické telo príslušníku daného národa reaguje nejvíce práve na rec, kterou mluvili predkové. Vedeli ci tušili, že Slovo, Logos, je tvurcí silou Boží, Jeho emanací, a že jeho viditelným nositelem byl Kristus.
Proto Cyril vytvoril novou abecedu. Písmo, které zvolili, bylo rychlopísmo, aby bylo možné psát preklady Písma co nejrychleji. Nove se šírící krestanské ucení tak bylo shrnuto do spisu ve slovanském jazyce. (Otcenáš, Krédo aj. byly preloženy již pred nimi, ale pres nemcinu.) Prinesli pocátek vedomé, reflektované víry, predstupen k budoucímu vývoji duše vedomé, jak ji ztelesnil Hus. Své dílo uvádejí oba misionári touto slavnostní invokací: „Proto slyšte Slované: Slovo od Boha prišlo, Slovo, jež krmí lidské duše, Slovo, jež sílí srdce i rozum, Slovo to, jež vede k poznání Boha." I když na naše území prinesla krestanskou zvest iro-skotská mise mnichu ješte pred Cyrilem a Metodejem (ti proto nebyli první, jak se tradicne tvrdívá) a vnesli sem proto i zralejší západní prvek, sotva by pro její šírení dokázal udelat nekdo více, než Solunští bratri.
Snad je i dobre, že si alespon našeho Husa ci Komenského katolická církev nezaradila do své galerie oficiálních svatých, na které si osobuje pouze ona "autorská práva" a které casto prezentuje jako nedostižné nebeštany. Mimochodem - k datu svátku Solunských bratrí se neváže, krom údajného príchodu na Moravu, žádná významná událost z jejich života (narození, úmrtí, mezník cinnosti apod.). Bylo roku 1864 katolickou církví takticky zvoleno hned do sousedství Husova svátku, aby pokud možno zastínilo vrelé lidové oslavy našeho mucedníka, donedávna církvi tak nepohodlného. (Nyní je do jisté míry ocenován už i Vatikánem.)
Profesor Petr Pitha kdysi zduraznil, že Cyrilometodejská misie dala základ k legitimite našeho státu. Oba verozvesti respektovali jak východní, byzantské krestanství, tak západní, rímské. Chteli slovanský svet upevnit mezi nimi. Né most, ten je vratký, ale amalgám, svébytnou slovanskou ríši. Stát Velké Moravy, který založili, to stvrdil, i když trval jen nekolik let. Kultura, kterou tu založili, se vysemenila mj. i na Balkán a do Ruska a Polska. Pomohli sjednocení Slovanu i ruzných církví, které se na ne shodne odvolávaly. Ruznými režimy byla pak jejich mise dezinterpretována ci zúžena - jednou ve smyslu panslovanství, jindy (ucili jsme se ve škole), pouze na to, že prinesli nové písmo a šírení vzdelání. Komunisti je nemohli plne vytesnit z národního povedomí, tedy si vynašli alespon tuto neutrální oblast jejich zásluh. Podobne tomu bylo i s redukcí odkazu Husa.
Oslavy Cyrila a Metodeje bývaly tradicne postaveny vždy zdola, od lidu. I ohen se zažíhá zdola. Proto je i zde predstava, že vše nám dá a zarídí nejaké ministerstvo, nesmyslná, pohodlná. Naše oslavy nám nikdo nezorganizuje, na to jsme tu my. Náš národ má zobáckové predstavy: nastavujeme jen zobácky, že jednou nám nekdo prinese svobodu a demokracii (a pak jsme ji reklamovali u Havla, že nám ji neprinesl natrvalo a nezajistil ješte dokonalejší), jednou spravedlnost, jednou blahobyt. Cinnost politiku je však casto druhoradá, jde v závesu za celkovou kulturností a iniciativou národa.
Pamatuji, jak o oslavách Cyrila a Metodeje v roce 1985 referoval podrobne Ivan Medek z Hlasu Ameriky: Ke stvrzení a doplnení odvahy, statecnosti a cinnosti disidentu – kterých bylo jen nekolik stovek a mohli je šikanovat a stíhat, se totalitní režim setkal s otevreným mnohatisícovým odporem poprvé v roce 1985 na Velehrade. Pred chystanými oslavami výrocí obou svetcu se na to komunistická moc pripravila: Vydali pro CSAD i podniky zákaz pujcovat autobusy, už daleko kolem Velehradu dali objíždky (nekde navádely na bloudení porád dokola), nekde zákazy vjezdu, VB odstavovala rady aut k prohlídkám technického stavu apod. Nepomohlo to, lidi došli pešky. Slavnost na Velehrade zahájil predseda místního JZD (též clen místního výboru komunistické strany), který - jak bývalo zvykem - halasil o úspeších budování socialismu, že pocet prasat za posledních deset let zdvojnásobili atd. - a byl vypískán. To tu ješte nebylo. Bylo to historicky první politické vypískání od války. A co víc – ministr kultury Klusák byl nekolikrát prekricen, když rekl, že tu jsou lidé na výlete – kriceli Na pouti; pri slovech Cyril a Metodej kriceli svatý Cyril a Metodej... Nakonec ho vypískali taky a skandovali Chceme svobodu, Chceme papeže (byl jím tehdy Wojtyla, zasazující se o náboženskou svobodu v zemích východního bloku). Tím komunistická moc pochopila, že má proti sobe nejen pár set disidentu, ale davy, které není schopna pozavírat.
Kdekdo ríká - Náš Cyril a Metodej. Cí tedy jsou…? Zúcastnili se, spíše proti své vuli, nekterých geopolitických tahanic, prošli skrz mnohé zeme, jednou z nich bylo Slovensko, a usadili se na Morave. Patrí tedy Moravanum? Slovanum? Patrí tem, kde po nich pojmenovali více kostelu, postavili jim více sousoší a dávají k nim nejvíce kvetin? Je to jinak. Patrí tem, kdo svým duchem pronikli k touze být svým životem krestanským požehnáním pro druhé, tak jak oni se tomu zasvetili. (I když – i ty sošky a kaplicky u cest jsou puvabné, patrí k naší krajine a svedcí o oddanosti našich predku.) Proto je dobre, že byli roku 1880 svatoreceni a roku 1981 je první slovanský papež Jan Pavel II. (civilne - Karol Wojtyla) prohlásil spolupatrony Evropy. To je velký posun. Halasí se dnes casto o sjednocování Evropy. Ale jak prohlašoval již Václav Havel, Evropa se muže úspešne sjednotit a celit neprátelum pouze na duchovních idejích, které stály u jejího zrodu. Spolupatronství Solunských bratrí nad Evropou tedy muže být významnejší, než jak se na ne dosud hledí.
A jaký muže mít jejich pravzor nezištného a nenásilného šírení krestanství další význam? Naplnování tohoto jejich ideálu muže mírnit karmu institucionalizovaného krestanství. I to má velikou karmu z minulosti - za násilné šírení, zlociny, inkvizice, deformace víry atd. Projevy sklízení této karmy jsou hlavne stíhání a vysmívání krestanu (v ruzných dobách a ruznými prostredky). Tedy - první vina byla v krestanství (presneji - v jeho nekterých predstavitelích). Další karmu si nadále vytvárí. Od nekdejšího zkostnatení vede k pravému opaku – bezostyšné profanaci. Zacala chybným výkladem záveru II. vatikánského koncilu – agiornamento, zesvetštení… Rock, rap ci punk v kostelích (nic proti rocku, ale vše má mít své prostredí a náladu…), profánní kázání bez úcty, ztráta rituálního prednesu, second hand v kostelích... Takové spražení pravoslaví a státní moci (napríklad nekdejší ruský patriarcha byl dustojník
KGB) je mnohonásobne težší zneuctení krestanství než napríklad trapné rozjecené ruské raperky, které se kdysi drze rouhaly pred oltárem Bohorodicky (poznaly v živote ovšem jen onu proputinovskou atrapu náboženství). Kdyby se ovšem drze nerouhali sami jejich kneží, ac jiným zpusobem, bylo by rozhorcení církevních cinitelu presvedcivejší. A další, horší karma? Necinnost církevních hodnostáru všech stupnu až po všechny papeže, krom nynejšího, vuci pedofilii kneží.
I kardinál Duka oznacil toto nynejší odhalování kneží-pedofilu cynicky za hysterii. Je to trvalý ututlávaný a vetšinou nestíhaný zlocin masového charakteru, který nicí detskou duši a mnohdy i doživotne deformuje náhled na sexualitu a tím poškozuje harmonické partnerství ci manželství. Proto je mnohem vetším prohreškem, než promiskuitní chování rady kneží a biskupu mezi sebou.
Samozrejme že zde už pojednáváme o onom vnejškovém, exoterním krestanství, mnohdy už jen podle jména, nikoliv o pravé podstate Kristova impulsu a obeti na Golgote, snímající objektivní dusledky lidské karmy.
Pozn.: V kratší verzi otisknuto pred lety v casopisu Nový Fénix a v knize KF - Výlety do duše Cech - Naše národní koreny a krídla.
2024 ©