Byly doby, kdy i umelecké znázorování smutku bylo církví považováno za hríšné. V nekterých orientálních kulturách nebyl smutek vyjadrován nikdy. Máme mu propadat? Asi záleží, ceho se týká. Patrne nejvíce se každého z nás dotkne smutek z úmrtí nekoho blízkého nebo vzácného. Je to lidsky pochopitelné, ale presto: kdyby nebyl nebo byl co nejdríve rozpušten, bylo by v nitru víc místa pro jas lásky a pro pokorné prijetí behu vecí. Smysluplné prehodnocení tohoto postoje nás naplní a dostane z nejhoršího. Muže nám k tomu pomoci uvedomení si následujících skutecností.
Práve ztrátami nejbližších nás mnohdy Prozretelnost vede k vetší pokore a odevzdanosti, ale i zamyšlení. Nejsou to ovšem skutecné ztráty, vždyt oni jen prešli na druhý breh bytí, jejich duše vylétly z tela jako motýl z kukly. Nemeli kam zmizet, kam odejít, neprestali existovat. Svet je pouze jeden a v nem nelze prestat být. Má však dvojí formu – hmotnou a nehmotnou, viditelnou a neviditelnou. Jsme s nimi tedy ve spolecném svete. Oddeleni jsme od nich pouze stavem svého bežného vedomí.
Uvedomme si: žádné úhony jsme nedoznali ani my ani náš drahý clovek. Žije dál, jen bez hmotného tela. Je to tak v rádu sveta a mužeme jej posilovat možná lépe, než když jsme byli spolu zde, protože ted je vnímavejší. Možná práve ted ceká na naši tichou lásku ješte víc než drív. Tak proc truchlit? To jen naše nižší, zvykové já je smýkáno, aby se bolestí rozpouštelo. Jiste, je to težké, nekdy pretežké. Každého z nás muže postihnout podobná situace, treba i zaskocit, ale vezme také, že toto je jediný pravdivý a úlevný smer úvah, jediné rešení.
Je prirozené a lidské, že se po odchodu blízkého cloveka cítíme raneni a ochuzeni, ba možná i ukrivdeni. Je to ale i zkouška naší odevzdanosti do vyšší vule, našeho nelpení. Nejlepším lékem na smutek, krome casu, bývá podekování odešlému cloveku i Prozretelnosti, že nám bylo dáno spolu cást života pobýt, putovat kousíckem vecnosti, vzájemne se poucit, oblažit, dát si kus lásky nebo vypestovat nejakou vlastnost, napríklad rozhodnost, toleranci, trpelivost ci odpouštení. A jakmile se kohokoliv s podekováním za krásný spolecný cas vzdáme, pak se tím zbavíme ostnu bolesti. Stává se to soucástí naší osobnosti, naší moudrosti a poznání. Berme i odchod milých jako zkoušku naší trpelivosti a pokory. Jiste není lehká, ale proto je to zkouška. Vždyt ten, kdo takzvane zemrel, o nic neprišel, nic špatného se mu tím nestalo, jen vstoupil na druhý breh života. Správne cítící clovek respektuje boží vuli, jež urcuje dny cloveka na zemi, a nestaví se proti ní.
Pred puldruhým stoletím napsal Gustav Theodor Fechner v Knížce o živote po smrti: "Milá prišla o milého, manželka o muže, matka o díte. Marne hledají ve vzdáleném nebi cást svého života, která jim byla vyrvána, darmo obracejí zrak a vztahují ruku do prázdna k tomu, co jim vpravde vubec odnato nebylo; toliko nit vnejšího porozumení se pretrhla, nebot styk, jehož prostredníky byly vnejší smysly a v nemž si obe strany rozumely, zmenil se v bezprostrední vnitrní setkávání zajištované smyslem vnitrním; a tím se dosud nenaucily rozumet.
Videl jsem kdysi matku, jež po dome a v zahrade plna úzkosti hledala své živé díte, jež pritom držela v nárucí. Oc vetší je omyl té, jež zemrelé dítko hledá v dalekém prázdnu, když by jí stacilo pohlédnout do nitra, aby je našla u sebe! A nenajde-li je tam zcela, zdaž je kdy vubec cele mela, i když je navenek nosila ve své náruci? Výhody vnejšího styku - vnejší slovo, vnejší pohled, vnejší péci - už mít ani dávat nemuže; muže ted mít a dávat výhody styku vnitrního, stací jí vedet, že nejaký vnitrní styk je a že má své prednosti. S tím, o cem se clovek domnívá, že neexistuje, ani nerozmlouvá a nepodává tomu ruku. Máte-li však správné vedení o tom všem, pocne se tu nový život živých s mrtvými. A spolu s živými tím získají i mrtví."
Po úmrtí blízkého cloveka nemáme uplatnovat své chtení, aniž bychom uvažovali o moudrém rízení Prozretelnosti. Navodíme-li v sobe klid, nicnechtení, smírení se s novou situací, pak snáze mužeme druhého oblévat láskou, svetlem svého nitra, tichým vysíláním harmonie. Nemusí to být jen správne prožitými slovy, ale i meditacne, postojem, stací si jej predstavit (nikoli ho urputne privolávat) a zahalovat ho tím nejkrásnejším, co v sobe nalezneme. Máme si uvedomit radost a štestí duše, obývající pred tím casto již bolavé a unavené telo, jež se jeho odložením zbavila pout fyzické hmotnosti. Pak nebudeme naríkat nad smrtí a pochopíme její Majestát. Porozumíme úcelu odtelení s dustojným klidem a prijmeme boží vuli.
V prípade úmrtí rodicu je jak pro nás, žijící potomky, tak pro zemrelé rodice dobré, když u sebe pátráme, objevujeme a postupne prepracováváme vše negativní, co jsme po nich zdedili, cím jsme byli poškozeni. I oni totiž pak vidí v kámaloce, co nedobrého nám dali do vínku. Když tyto následky alespon cástecne prepracujeme, zbavujeme rodice cásti této tíhy.
Kvalita a zamerení našich vzpomínek na zemrelého záleží i na tom, v jakém stavu zanechal své pozemské záležitosti. Duležitá je proto vcas sepsaná, srozumitelná a právne cistá závet. Jsou-li tyto veci v porádku, pak to pro pozustalé není jen vnejší ulehcení. V opacném prípade se pres láskyplné vzpomínání rozprostre nadlouho kalný závoj.
Jaká je podstata a opravdovost našeho soucitu?
Soucit je dvojí. Kamarád mi k tomu kdysi napsal: „Soucit, kterého je clovek prirozene schopen, je emocionální sebeprožitek, jímž deláme dobre predevším sami sobe. Je to jedna ze silných emocí, které nám umožnují se v sobe narcisticky prožít. Jednak proto, že soucitnost je v našem kulturním úzu považována za kladnou vlastnost, a clovek, který je soucitu schopen, za cloveka príkladného, tudíž naše prožití se jako „dobrý clovek“ je príjemné. A pak - naše ego je vubec po emocích hladové, protože nám umožnují se sami v sobe prožít (funkce psyché: „prožívám se, tedy jsem“) a skrze prožitek soucitu je této sobecké libosti dosaženo hojnou merou. Pro cloveka je rozkoš se uchopovat v pocitech svého ega, proto je v dnešní dobe povrchních hodnot tak rozšírená tzv. „zážitkovost“ at už treba v turistice, v sobecky požitkársky vedené meditaci nebo v terapii. Libost sebeprožitku je novým, postmoderním bohem, který po nás požaduje sebestrednost a dostredivost…
Motivace takového soucitu je v podstate primitivní a pudová, takže pouze clovek, který své ledví nezná, muže ho považovat za vznešený druh citu. Jestliže prožijeme promenu vedomí…, jako obrácení, osvícení ci probuzení, charakteristickou zapomenutím na sebe, a neptáme se, co mužu udelat pro sebe, ale cím mužu prispet k správnému vývoji lidství, pak se pred námi otevírá i možnost mnohem vyššího soucitu… Je to soucit pricházející ze skutecné lásky, tedy ze sebezapomnení. Není v nem slast sebeprožitku, ale poznatek-prožitek potreby bytosti, k níž je smerován. Ona potrebná bytost ve mne nevyvolává bežný soucit, který by me poutal k sobe samému, ale soucit, jímž se sám otvírám a osvobozuji tím, že vycházím ze sebe ven (je to tedy opacná – odstredivá síla) a jednám z poznání dobra pro onu bytost nikoli ze sebecitu, ale z lásky – tedy z touhy po dobru. Pricemž poznané dobro pro onu bytost se vubec nemusí krýt s tím, co bychom jako dobro predpokládali…
„Odstredivý“ soucit nefunguje automaticky tak, jako „dostredivý“, protože nám není daný instinktem. Je to soucit, který vyverá ze zdroje skutecné sebezapomínající lásky (ten se v nás otevre vnitrním probuzením – odhlédnutím od stínového divadla sveta ke skutecnému bytí), jež pro sebe nepožaduje nic, a nikoli z maskované sebelásky, kdy se clovek skrze skutek soucitu sám chce prožít jako dobrý…“
Venoval-li dávný krestan za své zemrelé blízké citovou vzpomínku modlitbou, mela vetší sílu proniknout k jejich duším, než dnes. Protože jsme sestoupili hloubeji do hmoty, je zde velký rozdíl. Tehdy se duše zemrelého mohla cítit snáze proniknuta „teplým dechem lásky“ tech, kterí na ni v modlitbách mysleli nebo k ní vzhlíželi vzhuru. Dnes jsou zemrelí více odríznuti od žijících, než tomu bylo ve stredoveku i ješte pred pomerne krátkou dobou. Je pro ne dnes obtížnejší spatrit to, co se žive deje v duších pozustalých.
A rovnež z našeho brehu: Kdysi mohli žijící hlubší citlivostí vzhlížet vzhuru k zemrelým a sledovat jejich život. „Živý styk“ duší byl prirozený. I dnes však mužeme osvojením si ideje o vyšších duchovních svetech opet najít sílu k jeho obnovení. Necháváme-li v sobe ožívat pravé duchovní myšlenky, mohou je v nás odtelení nacházet v dobe našeho hlubokého spánku.Tak si k nám mohou chodit pro obcerstvení, oblažení vyššími ideami. Mohou se však živit myšlenkami a idejemi jen tech lidí, s nimiž byli za života nejak spojeni. Kde žádné spojení nebylo, tam se není možno živit. Ti, kterí se k takovýmto poznatkum ješte nedostali, se mnohdy jen bezradne a bezmocne topí ve svém smutku. Pokud jsme schopni tyto pravdy prijmout a osvojit si jako realitu, pak se po pocátecním vyplakání naplníme užitecnými myšlenkami i cinností pro své zemrelé. Vymeníme pasívní smutnení za aktivní klidné vysílání lásky. Netrýzníme se, ale úcinne pomáháme - a to potrebujeme všichni - cinností smerovanou dál ke svému drahému. Najednou si mužeme uvedomit, že jsme dál duležití a užitecní a prestaneme bezmocne sedet s rukama v klíne. Ono obalováni druhého láskou vyžaduje plný klid, nepochybování a nenásilnost. Lepší, než to „ládovat“ do druhého, je prosit Andela Strážce nebo kosmického Krista – vtelenou Lásku, aby od nás tuto lásku prejal a predal ji oné duši.
/Volne podle knihy K. Funka – Provázení stárím a umíráním, vydal Malvern 2014/
2024 ©