My Češi neumíme přijmout, že za získání svobody je třeba bojovat, a i za její udržení. Často nevíme, co si s ní počít. Na Slovensku to platí dvojnásob. A že základem je sebezušlechťování každého z nás, a smysl pro celek. Masaryk to vystihl: Demokracii bychom měli. Ale nemáme demokratů. Martin Dohnal mi poslal hodnotný rozhovor se vzácným myslitelem Pavlem Kosatíkem.
Napsal mi: Ten Kosatík jako vždy velmi moudrý - a dospívá občas samostatně i k tomu, co i říká duchovní věda. Vyjímám:
Naše oba národy spojuje geopolitický kontext, punc spojenectví nám potvrzuje podobný jazyk i kulturně-historické zkušenosti, ale kdybychom to vše odmysleli – nemají naše národy přece jen etnicky, naturelem, možná i kulturně blíž k jiným národům?
Podobným paušalizacím se většinou bráním, neumím v nich moc chodit. Ale zkusím to. Na Slovensku určitě existuje blízký vztah podstatné části společnosti k Maďarům. Zdaleka s nimi neměli v minulosti jen ty špatné zkušenosti, koneckonců žili s nimi – na rozdíl od nás – v jednom státě skoro tisíc let. Dnešní Bratislava byla například po staletí korunovačním městem uherských panovníků apod. Nebýt toho šíleného maďarizačního tlaku, který začal v roce 1867 se sílící rovnoprávností Uher v rámci rakousko-uherské říše, dokázali by spolu vycházet.
Češi zase měli po staletí blíž k Němcům.
Ano, podobně jsme na tom byli my s Němci, než naši předkové někdy okolo roku 1848 zjistili, že jsme taky vlastně nepřátelé. Východnější národy nás dodnes často nazývají „slovanskými Němci“ nebo „německými Slovany“. Je to trochu klišé, ale je mu rozumět: nejsme tolik romantičtí jako Poláci nebo i Slováci a já bych rád doufal, že ke společným vlastnostem s Němci patří i naše schopnost spolehlivě pracovat.
V čem jsou mezi našimi národy zásadní rozdíly?
Řekl bych, že my Češi jsme přece jenom v nějakém smyslu trochu starším národem. Ne o moc – měřeno věčností a řečeno obrazně asi tak o deset minut. Ale napadá mě to vždycky, když vidím slovenské politiky dohadovat se mezi sebou. Opravdu to velmi často nemá úroveň a mně to připomíná, jak jsme se hádávali jako malí kluci: každý na každého všechno věděl, a tak mu to v hádce pověděl, a co nevěděl, to si navíc vymyslel. Naštěstí jsme při tom aspoň nemívali televizní kamery. Je tak nějak znát, že slovenská politická kultura je pořád ve stavu zrodu. Ještě si nesedla. My jsme přece jenom začali o těch zhruba deset minut dřív, takže jsme měli navíc Karla Havlíčka Borovského, Františka Palackého, Františka Riegra nebo Tomáše Garrigua Masaryka, kteří nás – každý po svém – naučili nějaké věci dělat a jiné nedělat. I když i pohled na český parlament je často k pláči.
Jak pevný je vztah mezi našimi zeměmi dnes?
Politici rádi opakují tu floskuli, že naše vztahy jsou nekonfliktní, proti čemuž určitě nic nemám, jen se mi zdá, že by to mohlo být ještě lepší. Mnohem víc Slováků se například zajímá o Čechy než naopak, což však není žádná naše zvláštní zásluha. I v době internetu, kdy lze brát odkudkoliv cokoliv, to základní proudění myšlenkové, kulturní a podobně jde od západu na východ. Takže my Slovákům zprostředkováváme nejenom to, co jsme sami vymysleli, ale i to, co skrze nás proniká ze západnějšího západu.
Zdroj: https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/pavel-kosatik-cesi-slovaci-ceskoslovensko-narod-historie.A231031_085430_xman-rozhovory_albe?zdroj=top
V čem je směřování obou zemí rozdílné a v čem shodné?
Rozdílnost, nad kterou žasnu a která se projevuje v opakovaných průzkumech veřejného mínění i v rétorice politiků, spočívá v tom, že zhruba třetina Slováků dlouhodobě cítí sympatie k Rusku, dnes včetně toho Putinova, odmítá solidaritu k Ukrajině atd. Z některých projevů se mi zdá, že ve skutečnosti ani tak nejde o lásku k Rusku, ale hlavně o strach z Ameriky. Ve výsledku to ovšem vychází nastejno. Zdá se mi, že na Slovensku je ještě víc než u nás lidí, kteří by byli nejradši, kdyby všechna důležitá rozhodnutí dělal někdo za ně. Klidně i ataman, jenom když budou mít někde v koutku klid a teplo. Hlavně když nebudou muset nic řešit. Je možné, že se v tomto na Slovensku projevuje mentalita zděděná po předcích. Za vlády uherských grófů, ale koneckonců ani za Hitlera a Tisa se možná nedalo dělat o moc víc než přikrčit se k zemi a čekat, až se bouřka přežene. Nedá se to však vydávat za recept pro normální doby.
Zdroj: https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/pavel-kosatik-cesi-slovaci-ceskoslovensko-narod-historie.A231031_085430_xman-rozhovory_albe?zdroj=top>
Pozn. KF – I ta fobie z Ameriky je jednak relikt komunistické propagandy, kdysi přijímanější víc na Slovensku než u nás, jednak zastřená obava z demokracie, kde je každý odpovědný sám za sebe a kde se nelze skrýt či vyžívat své pokřivení v žádném eticky nekontrolovaném spolku či straně. U nás je i na Okamurovce a jim podobné víc vidět a nemají nekontrolovaný mocenský vliv na veřejné mínění. Nynější velká podpora nacionálně-fašizujícího Smeru je cestou do ještě větších temnot a slepé uličky. Stačí si přečíst statistiky, kolik procent Slováků sympatizuje s Rusy a kolik s Ukrajinou, viz výš. Podle některých průzkumů je to ještě horší.
Vztah k NATO a EU, podobně jako v menší míře u nás, je dvojaký: Brát, ale nadávat na ně. Jenže je tu i anglické úsloví – Koláč nelze sníst a zároveň ho mít.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxx
2024 ©