Čáp zaklapal zobákem ze svého přehledu na vysokém komíně toto: Vláda věcí Čechů se do jejich rukou vrátila. Ale závidí. Já si žiju na vysoké noze, žena si žije na vysoké noze, děti si žijou na vysoké noze, závidí nám, odlétáme. A co vy? Zůstáváte tu? Dejte hlavy dohromady.
Zvířata tedy dala hlavy dohromady:
Veverka: Umím dobře šplhat, do Čech se hodím, kam bych chodila.
Lasička: Já umím podlézat, taky tu zůstanu.
Liška: Jsem lstivá, i Češi umí přelstít kdekterý zákon i sami sebe, jsou mi sympatičtí.
Vrabčák: Jsme drzí, hašteřit se umíme, jsme tu doma.
Jezevec: Naučil jsem většinu Čechů zalézat a o nic se nestarat, jsem tu doma.
Zmije: Říká se o mně, že jsem slizká, líbí se mi tu proto mnozí politici. Přes hranice mé vlasti i mé mentality se ale neodplazím. Budu tady.
Šváb-rus: K rusům se hlásím, je nás tu víc, budu tady.
Kohout: Vítám východ, kokrhám to denně do světa, nesnáším západ, proto chodím spát se slepicema. Když kokrhám, oči mhouřím. Rozumím si s Oka-můrou, zůstanu tady.
Slepice: Milujeme svého vůdce ať kokrhá co kokrhá, s Čechy to máme společné.
Ovce: Náš Ovčáček, osamostatněný od svého bači, si sice vzal, čtveráček, Ukrajinku, ale zůstanou tady, tak my se taky usalašíme. Škoda že nepije naši žinčicu, ale potácí se nějak opilecky. Ba spíše - ležel zpitý na ulici na zemi, nevěděl kde je, inu vítěz českých politických opilců.
Kočka: Sice mne tu děti tahají za ocas, ale když dají do misky mléko, volají česky číčí, kdo ví jak by to bylo v cizích řečech, budu tady. I psi na mne štěkají česky haf haf.
Kanec: Vše jen rozreju a nechám tak. ANO – mám tu své četné blízké. V Čechách se mi proto líbí.
Tchoř: Jsem tu vyhledávaný. Zadlužený demonstrant Vrábel, když ho jdou urgovat věřitelé, mne vystrčí před práh a já všechny odpudím. Kdysi mne k odpuzování věřitelů používal i M. Sládek.
Kozel: Umím jen mektat, budu kandidovat na prezidenta, zůstanu v Čechách a pozorovat na květech motýle. Čau lidi.
Dospělo se ke společnému stanovisku: V Čechách zůstaneme, je tu Babiš. Je v něm kousíček většiny z nás, hlavně chameleona. Třeba se ještě naučí česky.
Chameleon: Jděte se všichni vycpat, to moje styky jsou ty nejvyšší: Hlava státu si mne jako svého inspirátora hýčká v lánské oboře.
A kdo tu nezůstane? Zvířata řekla jednohlasně: Medvěde, zloději hloupý a líný, kradoucí po celém okolí med - poctivou práci pilných včel, táhni si do Ruska, své domoviny, budeš mezi svými, Rusové jsou podobní zloději.
A kůň? I já bývám urážen. Lidé říkají, že se někdo chová jako zvíře. Nebo si nadávají zvířecími druhy - Ty vole, ty kozo, ty koni... Taková urážka nás, zvířat!
Orel: Jak to tak z výše pozoruju, jsem rád že sem ze severu zavítám jen nakrátko.
.oOo.
A z milé reakce Alfreda Strejčka na tato zvířátka: … vtipné a / bohužel / pravdivé. Úsměv přechází s domýšlením metafory do zvážnění...
Pouze drobná zoologická zkušenost získaná při natáčení pohádky - had není slizký. Je suchý a překvapivě chladný. Přitom rčení - slizký jako had je užíváno od pradávna...
Umělecký zoolog
Fred
PS – Obvykle musím mít poslední slovo. Tedy k onomu „uměleckému zoologovi“: Fred má smysl pro přijímání, ale i tvorbu různých tváří humoru (vždy však slušného). Na důstojnosti jeho trvale zářící osobnosti to nic neubírá (nejsou všichni herci takoví), ba právě naopak. Je příkladem toho, jak je humor sbližující. A asociace převážně z opačného pólu: sami si můžeme vybavit, zda a jaký humor mají někteří naši politici. Je to vypovídající i o jejich charakteru. A pokud byste narazili v antikvariátu na knížečku Úsměvy Jana Masaryka, doporučuju. Osobnosti od Jana Masaryka přes Wericha, Buriana, Suchého, Horníčka či Svěráka až po Shonerta, Molavcovou či Strejčka mají krom osobitého humoru ještě něco společného: lidskou laskavost, přívětivost i rovnou páteř. Nejsou to šoumeni a pokleslí přisprostlí baviči, jak je dnes v módě, ale zralé osobnosti. Člověku je s nimi hezky, ať už u obrazovky, v divadle či jinak.
.oOo.
PPS: To výše napsané tahání kočky za ocas mi připomnělo tuto situaci: V nedávném článku zmiňuji osmdesátiny Marty Kubišové a Alfreda Strejčka. Zapomněl jsem na Jiřího Stivína. Poznal jsem ho kdysi při zahájení výstavy fotografií Františka Drtikola v Umělecko-průmyslovém muzeu. Krom jiného programu, včetně mého krátkého povídání, zahrál na flétnu i jazzman Jiří Stivín. Anička Soukupová, nejbližší žákyně Drtikola, se kterou jsem tam stál, odchovaná v dětství ve Vídni klasikou, můj obdiv zchladila, když hru označila „jako když tahá kočku za ocas“. Bylo aspoň cenné, že se neřadila mezi nás snoby, kterým se to taky moc nelíbilo, ale předstírali jsme obdiv ke hře slavného muzikanta. Kousíčky jeho nynějšího povídání, které jsem si pustil, se mi líbí.
https://www.stream.cz/prostor-x/stivin-pro-estebaky-jsem-byl-moc-cvokly-za-totality-jsme-hrali-i-kryla-a-komunisti-to-nepoznali-64496339#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=sznhp.vidpbox&dop_req_id=5ByxtOcjiDW-202211142118&dop_id=64496339&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest205_redesign_feedu_varAA&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
2024 ©