Od pubertálního věku, kdy jsem začal číst časopis Melodie, jsem zatoužil psát hudební recenze. V duchu jsem se co do vkusu a náhledů ztotožňoval s články Jiřího Černého a Jaromíra Tůmy. Jenže byly dva důvody, proč jsem od toho upustil: Pochopil jsem, že tak dobrý, jako ti dva, schopní i velmi barvitých odboček a aktuálního sledování oblasti, nikdy nebudu (později k nim přistoupil i Jan Rejžek). A taky bych byl potřeboval zajistit příjem a zpracování západního tisku, hlavně Melody Makeru a New Musical Expressu. To v mých možnostech tehdy za socialismu nebylo. Napsal jsem v letech 1969 a 1970 jen pár článků a recenzí do Lidové demokracie a někdejšího Pop Music Expressu, graficky napodobujícího slavný New Musical Express, než nám komunisti v roce 1971 prostřednictvím nového Úřadu pro tisk a informace, tedy cenzury, vydávání „dočasně pozastavili“. Ona ta dočasnost nabyla od srpnové invaze 68 poněkud jiného rozměru. V Pop Music Expressu jsme jako první v socialistickém světě zveřejňovali i fotky západních vlasatých muzikantů, tolik tehdy provokující – nastojte – jak komunisty, tak lidi z církví, naše rodiče, učitele… Tedy jsem se hudebním publicistou nestal. Jaromíru Tůmovi jsem se takto po letech svěřil, když jsme byli v Příbrami coby porota na festivalu beatových skupin. Jiřímu Černému, když přijel do Písku uvádět svoji Anti-diskotéku. S oběma jsme se tomu pak zasmáli. Tedy asi „shora“ bylo dáno, abych psal o jiných tématech. I tak ale cítím své knihy a články hudebně (kolik čisté energie dodává třeba Beethovenova Sedmá A dur, nebo meditačního zjemnění jeho Appasionata), ba některým dávám, aniž by si čtenář všiml, sonátovou formu. Je to vzácný dávný archetyp stavby díla, hlavně - ale nejen - hudebního. Působí do vnímání pozorných a souladných posluchačů či čtenářů podprahově. Za rozšíření sonátové formy vděčíme hlavně vídeňským klasikům. Její příkladné použití je třeba v první větě Beethovenovy Osudové. (Víc o tom mám tady někde na webu.) Chce-li se nám, můžeme si pohrávat i s uvědomováním, zda i náš život se v této formě neodehrává, nebo i některé naše vztahy.
Existuje pojem stínová realizace. Něco nesplněného, pokud je s touhou niterně prožito, se časem vrátí v podobě inspirace k něčemu podobnému, co je třeba dosažitelnější. Může to pak být i zralejší. Anebo se nám to objeví jako zbytečnost. Platí v mnoha oblastech, skoro univerzálně. Mnohdy i v životním směřování a událostech. Toužíme třeba poznat nějaké vychvalované město, horstvo či zemi, a když se tam ke stáru dostaneme, podivíme se té všednosti a obyčejnosti. Stačil nám někdejší niterný sonátový prožitek. A jedna z těch osobních stínových realizací? Nyní, kolem sedmdesátky, mě napadlo udělat knížečku, kterou jsem nazval O hudbě a umění od laika pro laiky. Mám ji v počítači, i vydanou vlastním malonákladem, tedy jsem vděčný osudu i vydavateli Martinu Dohnalovi, že mi to umožnili.
Tůma kolem roku 1970 v časopisu Áčko (příloha Aktuality Melodie) vystihl Černého přibližně takto: Chce vždy nemožné, a ono se mu to podaří. Černý je nejen vynikající recenzent v oblasti jak rocku, popu i klasiky, tak vzácný charakter, jak nejvýrazněji prokázal i v Listopadu 89. Nezapomenutelná vystoupení na balkoně Melantrichu, kdy se tvořily dějiny, inicioval i Václav Havel. A kdo inicioval zazpívání Modlitby Martou Kubišovou, tehdy po letité odmlce velmi nejistou? Černý jí vzkázal: Marto, chtělo by to malou modlitbičku. Uměl ale i dobře slovně šermovat – od kritiky dýdžeje Pavla Černockého po polemiku na stránkách Melodie s mluvčím country music Mirkem Thakahoy Černým. Jiří Černý patří k těm, kteří bývají, snad řízením osudu, v pravý čas na pravém místě. Hezky o tom nyní pojednal Martin Fendrych, též vzácný věřící člověk (s jeho paní Alenkou jsem měl před lety to štěstí se scházet v redakční radě evangelického časopísku Modré z nebe).
Tedy, vzácný obnovovateli svědomí a kultury národa, pane Jiří Černý, budiž Vám přáno Boží požehnání pro blízkou i dalekou budoucnost, ať žijete ve fyzickém těle nebo později bez něho.
2024 ©