ZŘÍZENÝ FACEBOOK; MÁME SE DĚSIT NEBO TĚŠIT?; NAŠI ANDĚLÉ A „STUDIJNÍ POBYT NA ZEMĚKOULI“; „PROČ STRKÁTE MI TY SVÍČKY K POSTELI…“; OHŇOVÝ OBŘAD; BALÓNOVÉ LÉTÁNÍ

Zapomněl jsem sem napsat, že kamarád mi v lednu zřídil Facebook (já to neumím). Dostaly se tam nedávno fotky (to taky neumím) mé maličkosti, právě pořízené v Příbrami – ze hřbitova od hrobu Drtikola a ze Svaté Hory se „symbolikou“. Komentář k tomu mohu dát i sem, odkaz na facebook je:

https://www.facebook.com/KARELFUNKoficialni

K fotce před sochou ve výloze: V ochraně Matky Boží nejsme jen na Svaté Hoře u Příbrami, ale neustále, pokud se sami nevysmekáváme. Je krásné to vědět.

Sochy andělů za zemřelým, které jsou někdy hřbitovech, jsou velmi výstižné a krásné, protože připomínají, jak nás náš anděl láskyplně provází. Je neustále při nás, tady i Tam. I proto je dobré o něm za života nejen vědět, ale prosit ho s klidem a důvěrou o ochranu, vedení, smysl pro dobro a krásu, napomínání, inspirace, pomoc, posilu, jas vědomí, porozumění světu, orientaci v situacích a v nitru, čistotu a logiku úsudku atd. To nám náš anděl poskytuje jako jemný hlas svědomí, který buď přehlušíme nebo se snažíme mu naslouchat. Každého z nás věrně provází náš anděl od počátku věků po všechny inkarnace. Kdysi, než jsme sestoupili na Zem, jsme se vyvíjeli v lůně onoho anděla. Jsme tedy jeho svěřenci, ale nemůže za nás řešit všechno, to bychom se nevyvíjeli.

K fotografii na příbramském hřbitově, vedle hrobu Fráni Drtikola: Hřbitovy připodobňuju k porodnici - rodíme se tam pro bytí na onom světě. Vracíme se přes hřbitov ze "zkušebního a studijního" pobytu na hmotné zeměkouli, s různým vysvědčením, do svého domova. Tam teprve poznáme, co jsme se tady naučili, vyplnili, vylepšili nebo zvorali. Pro zemřelé bývá podle jasnovidců vzpomínka na pozemskou smrt velice krásná (často ta krása pak na dlouho končí).  Taky se dá říct že hřbitov je „odpalovací rampa“ pro cesty do nebe či do pekla. Obojí si ovšem děláme sami ve svém nitru. Smažíme se ve výčitkách svědomí, v prožívání toho, čím jsme komu ublížili, nebo se blaženě koupeme v nebeských devachanských řekách a mořích, pokud jsme tady poznali krásu, lásku a dobro.  Ono to tvrdé odmítání posmrtného života u ateistů je odsouvání či nepřipuštění si, že ze všeho se budeme zpovídat. Znamenalo by to větší sebekontrolu a zodpovědnost. Výstižné bylo vyjádření našich předků - "je na Pravdě Boží".  Přirovnání hřbitova k porodnici mě kdysi napadlo, když jsem u Steinera četl, jak svěží a živé síly vnímá jasnovidec na hřbitovech, když se tam duše odpoutávají od mnohdy zbídačelého, nemocného a nemohoucího těla. Rodí se do života Tam. Zároveň ale musí být pro ateisty hrozné pozorovat to hnití těla, pokud se s ním ztotožňovali ve svém já a nevědí, že zemřeli. Někteří se tam ve vnitřním chaosu potulují, nevědí co s nimi je. To je to „strašení“ na hřbitově, které bývalo kdysi vnímané. Potřebují naši modlitbu a jas. Asi i proto je pro duši zemřelého lepší spálení těla v krematoriu. Byl krásný starý zvyk zapalovat na hrobech ohně. Přáli při nich zemřelému spálení všeho nižšího a světlo a teplo lásky. Byl to vlastně posmrtný obřad. Pak to církev odmítala (byl to zvyk nezávislý na její činnosti), uzmula si „agendu umírání“ do své režie, až nám z toho zbyly jen svíčky. I ty ale mohou dobře posloužit jako meditační pomůcka k vysílání tepla a lásky zemřelému. Oni Tam už jsou závislí jen na naší práci odtud. Někdy i poslední chvíle života, pokud okolí umírajícího nevyrušuje nářky a hysterčením, mohou být využity k rekapitulaci a myšlence na nápravu. Moc hezky to kdysi vystihnul text Zdeňka Rytíře pro Václava Neckáře (tuším z alba Cirkus svět): „Proč strkáte mi ty svíčky k posteli, teď když jsem v nejlepším byl, proč strkáte mi ty svíčky k posteli, teď zrovna když jsem všecko pochopil.“ S jakou myšlenkou člověk odchází, do takového prostředí pak nastupuje.

A propos: Pro řešení těžkostí života je někdy moc užitečné navodit si odstup. Třeba se na ně podívat jako z balónu. V některé etapě posmrtného života, až si je zpracujeme, se na ně na závěr s úlevou podíváme. Malá asociace: Kamarádka Libuška, waldorfská učitelka, dostala od žáků jako dárek ke konci školního roku let balónem. Zde je její prožitek (a zase osmičky):

18.8 2018 v 18 hodin středoevropského (zimního) času,jsem letěla balonem nad Krumlovem. Myslela jsem na všechny,kteří mi tohle štěstí umožnili a draly se mi  do očí slzy. Bylo to tak krásné. Balon se nijak netřese,jen tak lehounce pluje vzduchem. Ani stín strachu. Kdyby občas nehlučel hořák, rozprostřela by se moje duše v naprosté svobodě do celého kraje. Bylo to promne takové pohlazení a zároveň sebeuvědomění,že jsem opravdu vzdušné znamení. Bylo tedy ideální počasí a také přistání se náramně povedlo. Až budu řešit nějaké "složitosti života", musím si na ten pocit pohledu z výšky vzpomenout. S uzavřeným letadlem se to nedá vůbec srovnat. Ani s žádnou rozhlednou. Cítila jsem se jako pták. Ta křídla už mi v duši zůstanou. L.V.