Interpelovat za odchod Sovetu se každý bál. Já se nebál, protože jsem byl rocker
18. 08. 2021 1989, odchod vojsk
Michael Kocáb v cele parlamentní komise pro dohled na odsun sovetských vojsk z Ceskoslovenska, jejíž vznik inicioval. Foto: Dana Kyndrová
Michael Kocáb se vždy považoval za hudebníka. Politikem se stal neplánovane. V listopadu 1989 zprostredkoval klícová jednání mezi komunisty a opozicí. Hned poté se ujal možná nejzásadnejšího úkolu té doby: co nejrychleji vyprovodit sovetské okupanty.
Byl v první skupine nekomunistických poslancu kooptovaných ješte v prosinci 1989 do Federálního shromáždení. Záhy dostal na starost agendu odsunu okupacních vojsk – zpocátku se ji sice snažil predat do „povolanejších rukou”, ale kdekoliv zaklepal na dvere a predložil možnost poslaneckých interpelací na toto téma, byl odmítnut.
S ožehavým tématem tedy vystoupil sám: v interpelacích navrhl zneplatnit smlouvu, která o dvaadvacet let dríve legalizovala pobyt sovetských vojsk na našem území. Souhlas s okupací poslanci anulovali 28. brezna 1990. A protože tou dobou již také ministri zahranicí CSSR a SSSR podepsali mezivládní dohodu o odchodu sovetských vojsk z našeho území, nic nebránilo realizaci odsunu.
Vznikla Komise Federálního shromáždení pro dohled nad stažením vojsk z Ceskoslovenska a Michael Kocáb se stal jejím místopredsedou a hlavní tvárí. První cesta komise vedla na vojenskou základnu v Milovicích, kde sídlilo velitelství sovetské Strední skupiny vojsk. „Bylo to silné kafe,” popsal Michael Kocáb okamžik, kdy v cele delegace tvorené bývalými disidenty i vojáky ceskoslovenské armády vstoupil do samého centra okupacní moci – tehdy ani našim státním orgánum nebylo jasné, jakou silou tato moc vlastne disponuje.
Nádraží v Milovicích 1991. Foto Dana Kyndrová
„První jednání bylo takové otukávací, velmi rezervované. Generál Vorobjov, sám sympatického vzhledu, byl obklopen takovými temi nabrurenými, typicky sovetskými generály. To cloveku klidu dvakrát nepridá. Musel jsem se rozkoukávat.” S vrchním velitelem Sovetu generálem Eduardem Vorobjovem jednal Kocáb od té doby mnohokrát. Podarilo se jim vybudovat vzájemnou duveru. Jejich vztah se postupne posunul témer až do prátelské roviny. Ukázalo se, že na generála je spoleh a že oba mají stejný cíl – aby okupacní vojáci odešli v míru, sporádane a co nejrychleji.
Odvaha jít proti proudu, i když to bude neco stát
V dobe, kdy s komisí pro dohled nad odsunem objíždel sovetské posádky a kontroloval dodržování p?esného harmonogramu stahování, byl už Michael Kocáb zkušeným vyjednavacem. A mel za sebou i úspešnou umeleckou dráhu – jeho Pražský výber patril pocátkem 80. let mezi nejvýrazn?jší kapely ceské nové vlny.
Narodil se v roce 1954 v Praze. Jeho otec Alfréd Kocáb byl farárem Ceskobratrské církve evangelické a predstavitel tzv. Nové orientace, teologického hnutí uvnitr této církve, které se kriticky vymezovalo vuci spolecenským pomerum. Maminka Darja byla psycholožkou.
U obou rodicu obdivoval odvahu jít proti proudu i ochotu za to prípadne zaplatit. „Videl jsem, že žijí chude, ale že jsou slušní. Že když clovek necemu verí, musí za tím jít, at to stojí, co to stojí. A to stací! Ví, že to nebude zadarmo, ale je ochoten do svého snu investovat. Když si tohle clovek uvedomí, je pro nej veškeré rozhodování snadnejší.”
Okupacní rok 1968 byl pro Michaela Kocába rokem, kdy si uvedomil, že je „vnitrne muzikant“, prítomnost vojsk Varšavské smlouvy ho nedojímala. V roce 1969 se jeho rodina presunula z otcova predchozího pusobište v Chodove u Karlových Varu do Mladé Boleslavi. Teprve ve meste s velkou sovetskou posádkou si Michael vytvoril svuj politický názor.
Michael Kocáb, 2017. Zdroj: Post Bellum
Otec s matkou zde v normaliza?ních letech po?ádali pravidelná víkendová setkání zvaná Velké (prípadne Malé) Boleslavi. Inspirativní osobnosti se na nich scházely k diskuzím nad náboženskými, politickými a cím dál tím více „disidentskými” tématy. „Jejich program mel klasické demokratické rysy, jak jsme na ne dnes zvyklí, ale bolševici na ne tehdy zvyklí opravdu nebyli. Vždy tam byla chvílka pro cást církevního obradu a pak už se šlo na témata. Casto jsme se rozdelovali i do skupinek. Skupinky probraly téma a následovala debata, kdy se všechny ty názory dávaly dohromady.”
Michael Kocáb v té dobe nastoupil na gymnázium, ale zásadní roli v jeho živote už hrála hudba – vystupoval pri otcových disidentských setkáních a postupne se od klavíru priklánel k bubnum. Zjevením pro neho bylo vystoupení skupiny Collegium Musicum „démonického“ Mariána Vargy. Tehdy se definitivne rozhodl, že jeho nástrojem budou varhany, a podal si prihlášku ke studiu na konzervatori v Praze.
Tatrmaniády Pražského výberu
P?ijali ho v roce 1974. Cvicit chodil do p?ízemí Rudolfina, hrával každý den osm hodin, kvuli hraní se byl schopen do Rudolfina i vloupat. Od vážné hudby prešel k té populární. Lákal ho kontakt s publikem, ale melo to i politické duvody. Pro provozování vážné hudby clovek „musel být ve strane“, populární scéna naopak nabízela možnost odporu vuci establishmentu. V roce 1976, krátce pred tím, než oba jeho rodice podepsali Chartu 77 a museli profesne zacínat od píky, založil kapelu Pražský výber.
„Mne šlo o výbušnou, motorickou hudbu. Rock vyjadroval moji obcanskou pozici,“ vzpomíná Michael Kocáb na pocátky kapely, jejíž hvezda svítila nejjasneji pocátkem 80. let. Pri jejich koncertech v pražském klubu Lucerna bylo vždy plno. Charakteristické byly „tatrmaniády”, „treskutá protisocialistická show”, provokace. Scénická bombasticnost spolu s kvalitní hudbou a hladem publika po jakékoliv podobe anglo-americké jazzrockové hudby udelaly z Pražského výberu fenomén ceské nové vlny.
Behem turné v Madarsku vyprodali dvacetitisícovou halu, podobne se jim darilo v Polsku, dostali pozvání do NDR. Pro komunisty se stávali reálným ohrožením.
„Ztratili jsme ostražitost, cítili jsme se nesmrtelní, nezranitelní.“
Státní bezpe?nost už ale chystala zátah proti nové vlne. Pri koncertu v Hradci Králové v roce 1983 jim do hotelového pokoje nainstalovali odposlouchávací zarízení a po koncertu muzikanty odvezli k výslechu. Byli domluveni na „neudávání“, takže je StB propustila s neporízenou. Zákaz cinnosti však Pražský výber na další tri roky zcela ochromil, na scénu se postupne zacali vracet až ve druhé polovine 80. let – v nekompletní sestave a s cenzurními zásahy.
„Byly to argumenty jako v blázinci, nutili nás treba, abychom nezpívali ‚protrhla se hráz u rybníka‘,“ vzpomíná Kocáb. Návrat Pražského výberu roku 1987, ackoliv s tímto typem ústupku, znamenal opetovný vstup na výsluní. Už dva roky poté kapela sklízela jednu hudební cenu za druhou. V cervnu 1989 Kocábem nazpívaná skladba Stárí zvítezila na festivalu populární hudby Decínská kotva, který žive prenášela Ceskoslovenská televize. V rozhovoru s moderátorem Michael Kocáb pronesl památnou vetu, že „každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží” a vyzval k duchovní obnove.
Zacít rozhovor mezi vládou a disentem
Tento okamžik pro neho znamenal prelom, pak už se události valily. Cítil, že se komunistum moc vymyká z rukou a lidé se radikalizují. „Samozrejme jsem chodil na to povestné ‚Štepánovo stríkání’ – to byly porád nejaké protesty po Praze. Štepán (Miroslav Štepán, vedoucí tajemník Mestského výboru KSC v Praze – pozn. red.) tam vždycky nasadil stríkacky. Ale uprímne receno me to skoro bavilo. Videl jsem, že Štepán nemá šanci a že jen zvyšuje míru odporu proti sobe.”
Protirežimní demonstrace vnímal v kontextu sovetské perestrojky: lidé žádali zmeny, hrozilo ale, že se spokojí s dílcími ústupky. „Stacilo vymenit Štepána, utlumit jeho agresivní projevy, které byly provokativní, ríct pár dobrých slov, že tedy dobre, tady máte perestrojku – k tomu mel sloužit Adamec. A obyvatelstvo by se uklidnilo.”
Kocáb ale chtel úplnou zmenu režimu a po Decínské kotve se podle svých slov plne soust?edil na to, jak využít nespokojenost lidí, aby vedla ke zmene systému. Zrodila se iniciativa Most. V ní se Michael Kocáb spojil s Michalem Horáckem, mimo jiné autorem textu vítezné skladby Stárí z Decínské kotvy.
Dohodnutý plán znel jasne: pokusit se zrealizovat po polském vzoru „kulaté stoly” – jednání, pri kterých by se setkávali zástupci vlády a disentu. Jako vhodné zástupce establishmentu si vytipovali práve reformám nakloneného premiéra Ladislava Adamce a jeho poradce Oskara Krejcího (tehdy nevedeli, že Krejcí dríve byl rezidentem, tj. vysoce duverným spolupracovníkem Stb). V zá?í 1989 Adamcovi napsali dopis a nabídli mu zprostredkování rozhovoru se zástupci „nejruznjších myšlenkových proudu”.
Nekolikrát se sešli s Krejcím, pres neho se dozvídali o Adamcove ochote jednat s opozicí – ovšem s výjimkou Václava Havla, jehož jméno na komunisty pusobilo jako cervený hadr na býka. Tím spíš Kocáb s Horáckem potrebovali práve Havluv souhlas, a tak se za ním vypravili na Hrádecek.
„Bylo velké riziko, že se neco zmotá a disent se do urcité míry zprofanuje. Bylo potreba, aby to melo jasné rysy. Komunisti si mezi námi nesmeli vybírat, kdo smí, a kdo nesmí. Šlo o to, aby to bylo vyjednávání mezi dvema zneprátelenými tábory, a ne nejaký budoucí kamarádšoft. Ten totiž smrdel kolaborací.”
Havel je sice varoval, že ze strany Adamce a Krejcího muže jít o lécku, ale doporucil, at to risknou a zkusí jednání zahájit.
„Celý podzim se to hnetlo,” popisuje Kocáb opakovaná setkání s Krejcim, na kterých stále šlo zejména o Havla – jeho prítomnost byla pro Kocába naprosto zásadní. Už jen proto, aby prípadne získané pozice bylo „komu predat”. Doba už nazrávala ke zmenám – a prišel 17. listopad 1989.
Vrazit klín mezi bolševiky
Michael Kocáb práve poskytoval rozhovor štábu japonské televize, když zazvonil telefon a Michal Horácek ho informoval o zásahu Verejné bezpecnosti na Národní tríde. Rychle se tam vypravili, ale prímo na Národní se už nedostali. Dení sledovali z patra Nové scény Národního divadla.
Hned 18. listopadu pripravili pátý dokument iniciativy Most, tentokrát požadovali ustavení komise k vyšetrování událostí 17. listopadu, zajištní dustojného pohrbu obetí (byt ty se nakonec nepotvrdily), ale také svobodu shromaždování ci „distanc od sovetské invaze 1968“. S tímto dokumentem se následujícího dne, tedy v nedeli 19. listopadu, Horácek s Kocábem dostavili k premiérovi Adamcovi domu – poprvé jednali prímo s ním, a ne jen s jeho poradcem Krejcím.
Revolucní události probíhaly velmi rychle. V Cinoherním klubu bylo ustaveno Obcanské fórum. Michael Kocáb zde mezi ostatními recníky predstavil zámery iniciativy Most a popsal setkání s Adamcem. V pondelí se mu na schuzi opozice v Realistickém divadle podarilo prosadit, že OF si jako svého partnera pro jednání zvolí práve Adamce.
„Bolševici porád nekam chteli ‚vrážet klín’. Tak jsem si ríkal, co kdybychom ten jejich klín zkusili ted vrazit mezi ne? My jsme vrazili klín mezi ÚV KSC a predsedu vlády. A to tak, že s ÚV KSC jsme zásadne o nicem nejednali – jako by nebyl.“
„Veškerá jednání jsme soustredovali na Adamce, címž jsme je dostali do varu, protože oni chteli taky jednat,” ríká Kocáb, který za mimorádne duležitý považoval fakt, že se podarilo vyloucit ze hry další bolševiky, kterí se k jednání nabízeli, treba Rudolfa Hegenbarta nebo Lubomíra Štrougala. „Protože pak by do toho byli všichni ti bolševici zataženi. A jakmile by do toho byli zataženi, mohli by zacít získávat prevahu. Takhle jsme to soustredili na jednu jedinou personu, která ani nemela podporu své vlastní vlády.”
Jak se brzy ukázalo, byla to úspešná strategie. Bezpocet jednání, postupné prolamování ledu, odmítnutí Adamce vlastní stranou, to všechno byly kroky, kterými Michael Kocáb prošel behem nekolika prvních revolucních dní. Mostu se podarilo to, o co od pocátku usiloval – otev?ít dialog s opozicí vcetne chartistu. Chartisté byli už u pocátecních jednání s mocí a to melo klícový význam pro prezidentství Václava Havla i celý další politický vývoj.
Ochránit revoluci pred KGB i CSLA
Michael Kocáb se etabloval jako prostredník mezi zneprátelenými stranami a to mu prineslo i nekolik skutecne dramatických momentu. V nedeli 26. listopadu, už po první velké demonstraci na Letné, ho telefonátem na ústredí OF pozvali na Úrad vlády. Dostavil se, uvedli ho do Adamcovy kanceláre, Adamec nikde. Místo neho do místnosti vstoupili dva Soveti.
Michael Kocáb
„Jeden se predstavil jako clen nejvyššího sovetu, druhý jako šéf moskevského okruhu KGB. To mi prejel mráz po zádech! Zacali úplne jednoznacne nepokryte a natvrdo vyhrožovat. Ríkali: ‚My žádáme, abyste nám umožnil setkání s Václavem Havlem.’ Dle mého soudu chteli i jemu vyhrožovat. Chteli ho donutit sundat nohu z plynu, eventuelne šlápnout na brzdu. Bylo to celkem strašidelné.“
„Ríkali: ‚Vy nevíte, do jaké katastrofy se rítíte. Nedovedete si predstavit, jak jste na nás závislí. Z naší strany samozrejme hrozí prerušení dodávek energií. Nepujde elektrika, nepujde voda, mesto bude zaplavené odpadky. Zacne rabování, lync a vešení na kandelábry.’ Tuhle informaci chteli sdelit i Havlovi.”
Schuzku s Havlem prislíbil na další den, zároven ale vedel, že slovo nedodrží. Havlovi ani nikomu z Obcanského fóra nic nerekl a sám si na druhý den radeji ani nenarídil budíka, aby celou záležitost pokud možno zaspal. „Protože i já jsem musel bránit své nervy, musel jsem se chránit sám pred sebou, abych to na poslední chvíli nevyžvanil,” popsal vypjaté chvíle.
Další adrenalinový moment nastal v úterý 28. listopadu, kdy ho „dispecer sametové revoluce“ Jan Urban varoval, že z jižních Cech opakovane pricházejí informace o výjezdu obrnených vozidel smerem na Prahu. Prozatím se vozidla po chvíli vždy vrátila na základnu, bylo však jasné, že situaci je treba rešit. Jak se pozdeji ukázalo, obavy byly oprávnené: dnes víme, že armáda pod krycím jménem Zásah pripravovala útok proti demonstrantum.
O den pozdeji se Kocáb spolu s Václavem Klausem, kterého tehdy tímto úkolem poveril Václav Havel, rozjel do Tábora. Tam sídlilo velitelství Západního vojenského okruhu v cele s generálem Mojmírem Zachariášem, velitelem vetšiny pozemního vojska Ceskoslovenské lidové armády. Se Zachariášem Kocáb jednal podle svých slov „témer klukovsky“ – v podstate ho prý jen „premlouval”, aby armáda nezasáhla. A nakonec na nem skutecne vynutil slib, že vojáky proti vlastním lidem nepovede.
Vylomil zámek FAB a našel sklad jaderných zbraní
Na konci roku 1989 byl Michael Kocáb kooptován do Federálního shromážd?ní. Mel už zkušenosti s vyjednáváním, pri kterém se osvedcovala tvrdost, ale i jistý osobní šarm a sebevedomí frontmana populární kapely. A tak se ujal i „horké brambory“, ukoncení okupace a odsunu okupacního vojska. S generálem Eduardem Vorobjovem, velitelem sovetské Strední skupiny vojsk, peclive kontrolovali harmonogram odsunu. Zajištovali, aby nedošlo ani k drobnému zpoždení oproti plánu.
Soucástí práce komise pro dohled nad odsunem byly také namátkové kontroly municních skladu – a v nekterých prípadech i objevování tech tajných. Michael Kocáb vzpomíná, jak byl informován, že kdesi na Morave je „jezdící les“, který má skrývat utajený sklad. Po príjezdu na místo se zdálo vše v porádku, ale neco mu prece jen nehrálo – proc obycejný bunkr, ve kterém údajne nic není, hlídá sovetský voják?
„Vyndal jsem svuj tehdejší první notebook – vypadal jako zarízení, kterým mužete odpálit bombu. Já tam mel jen neco napsaného ve Wordu, ale on mel pocit, že tím neco ovládám.”
Obas šlo o blafování a hru nervu – jako v tomto prípade, kdy pomocí nejnovejšího výkriku techniky presvedcil vojáka, aby mu ukázal skrytý vstup do nejvetšího sovetského municního skladu.
Nahrávání rozhovoru s Michaelem Kocábem, 2016. Zdroj: Post Bellum
Ten nejprekvapivejší objev mel ale teprve prijít. Stejne jako v prípade municního skladu i zde zafungovaly informace od novináre Vladislava Kvasnicky – ten v léte 1990 prišel s podezrením, že v Belé pod Bezdezem Soveti ukrývali nukleární zbrane. Našim armádním predstavitelum se do proverování této skutecnosti nechtelo, pozdeji na míste také sovetští dustojníci Kocábovi do poslední chvíle tvrdili, že jde o bežný bunkr. Musel nechat vylomit obycejný visací zámek FAB; když se otev?ely dvere, videli jen cernocernou tmu. „Byli schopni i tu tmu vydávat za dukaz, že tam nic není.“ Teprve když u vchodu objevil fungující vypínac, svetlo skutecne odhalilo sklad jaderných hlavic. Byl už prázdný. Jak se pozdeji dozvedel, Soveti údajne jaderné hlavice odvezli v b?eznu 1990.
S Frankem Zappou zahráli Vorobjovovi na rozloucenou
Pres všechny logistické a obcas i politické problémy se nakonec podarilo harmonogram odsunu dodržet. Dne 27. cervna 1991 Ceskoslovensko opustil poslední sovetský voják. Byl jím generál Vorobjov. Ten se o tri dny dríve zúcastnil velkého koncertu na oslavu ukoncení okupace, pri nemž jako hlavní kapela vystoupil Pražský výber v cele s Michaelem Kocábem a na pódiu se objevil i Frank Zappa. Podle puvodního plánu mel na konci koncertu Vorobjov v souladu se „scénickou bombasticností” Pražského výberu odletet v pristaveném vrtulníku. Protože ale Moskva byla proti, odletel nakonec jen nafukovací voják. Skutecný Vorobjov odcestoval z letište v Kbelích o tri dny pozdeji.
Michael Kocáb pak opustil svuj poslanecký post ve Federálním shromáždení – jeho úkol skoncil. I nadále ale pusobil jako externí poradce prezidenta Václava Havla, a to až do konce jeho mandátu v roce 2003. Poté se opet vrátil na hudební scénu: prišel comeback Pražského výberu. Ten ale dlouho nevydržel, a tak o tri roky pozdeji predstavil nové složení skupiny pod názvem Pražský výber II.
I do politiky se však vrátil – roku 2008 kandidoval za Stranu zelených do Senátu, skoncil na tretím míste. O rok pozdeji byl jmenován ministrem pro oblast lidských práv a národnostních menšin, v roce 2010 podal demisi.
Dodnes se venuje skládání hudby a má na svém konte více než stovku hudebních doprovodu filmu. „Hudba pro me zustává absolutní alfou a omegou mého života,“ ríká Michael Kocáb, jehož neplánované politické pusobení se jedinecným zpusobem zapsalo do zrychlených dejin prevratové éry.
Zdroj:
2024 ©