Samozřejmě, že si za těch asi třiatřicet let legálního veřejného psaní vážím těch desetitisíců svých čtenářů a tisíců posluchačů či diváků videí. Při životě mne dnes, po sedmdesátce, už drží jen ta tvorba a milé kontakty. Pořád si ještě užívám té svobody oproti tísni někdejší komunistické doby, že se mohu kontaktovat jen s těmi, které si vyberu, a ne s tupými mozky nadřízených všemocných komunistických aparátčíků, rozhodujících o osudech lidí. Někteří působí, byť modifikovaně a fikaně, dodnes. - A snad trochu osobně? Napsal mi známý, že prý mám sledovatelů několikanásobně víc, než současná česká skomírající Anthroposofická společnost. Nevím, nesleduju to. I tak bych jí přál procitnutí z nynější agonie. Domnívám se, že někteří její nynější představitelé některými postoji a malou tvořivostí tomu moc nepomáhají. Třeba je to běžným jevem v každé duchovně usilující skupině či hnutí. Ale je to, byť v jiných souvislostech, i věcí každého z nás, každého na svém místě.
U sebe pozoruju dnes, že se mi nějak sumarizuje do vyjadřovací esence vše to, co jsem kdy psal. Zajímavý proces. I pro mne. Jsem za to Bohu vděčný. Možná odtud i ta krátká videa na mém FB. Ale abych se zas moc nevytahoval: Když jsem v 90. letech absolvoval na okresním úřadě psychotesty, nutné pro ty, kdo jsme přicházeli do styku s utajovanými skutečnostmi, žasnul jsem nad důmyslností a vypovídající hodnotou oněch testů. A ještě víc jsem žasnul při hodnotícím rozhovoru s policejním psychologem, kolik toho z vyplněných testů dokáže vyhodnotit. A nejvíc jsem nakonec žasnul, že jsem vůbec prošel. Holt asi byla tehdy nouze o ty nezatížené minulostí komunistickou. (Já leda tou mystickou, ale o té se nevědělo a nehodnotila by se.)
Při různosti lidí je logické, že i moje dnešní - módně řečeno - výstupy nemusí být blízké každému, a že je tu občas i reakce nesouhlasná, každý podle toho, jak je disponován. Někdy i rád provokuju. Občas se dotknu i majestátu některého zavedeného antroposofa, třeba když se mne pokouší učeně poučit o tom, o čem jsem dělal besedy či psal už před desetiletími. Když jsem zmínil besedy (platí to i o psaní a videích): Bylo a je pro mne občas překvapující, kolik je tu zájemců o duchovní vědu, ale podávanou neagitačně a bez nálepky funkcionáře Anthroposofické společnosti. Někdy je mi to až trochu líto, protože i tam byla či možná je i hrstka takových, které bych doporučil. Krom těch s oním (jistě nepřiznaným) ahrimanským zbytněním.
Někdo se občas cítí dotčený, nepřistoupím-li na diskutování či pravidelné dopisování, nemohu ale vždy na vše individuálně reagovat (krom vzácné hrstky nejbližších spolupracovníků a přátel), to bych pak nemohl dělat skoro nic jiného. Mé odpovědi na mnohé si zájemci mohou ale odvodit i z toho, co je z mé tvorby veřejně k nalezení.
A tak vděčně a pokorně považuji za své přátele, ač se třeba osobně neznáme, i souladně nasměrované duše. Věřím, že kdesi v neviditelnu tvoříme jakousi občasnou žákovskou komunitu – otevřenou každému souznějícímu.
A - snad lze říci - primární vděčnost patří těm, kteří se dobrovolně nabízejí ke zprostředkovávání funkovin - psaných i povídaných - dalším zájemcům. Bez nich by se mi tady na zemi už nelíbilo resp. žilo nadarmo. Ale zároveň - nelze běhat za nikým se sklenicí vody, ani se vnucovat, pouze nabízet. Proto jsem vděčný i za seriozní neješitné odezvy. Nyní jsem vděčný třeba Danielu Drdovi (jinak též skvělý fyzioterapeut) za zorganizování další besedy v Plané n. L., a režiséru Petru Tomaidesovi za další erudované natáčení – nejen té besedy, ale pak i dalšího dílu ze série, pořízené v Písku na břehu Otavy na zahrádce hospody U Kamenného mostu. Natočili jsme toho u piva (taky točeného) zas docela dost, i když jsem s tím nepočítal a neměl jsem k tomu k nakukování všechna svá lejstra. Od točení jsem ovšem odbíhal k házení kousíčků jídla místním vrabčákům, někteří hladoví (asi už se coby štamgasti známe) se mi motali i pod nohama a házel jsem jim, protože se slítali další, až se mne přítel, vypnuvší kameru oprávněně zeptal, zda mi víc záleží na přízni diváků či vrabčáků.
Ale nakonec - kdo řekl „a přece se točí“? No přece po Galileovi i přítel Petr Tomaides (natáčející), Funk (natáčený), a servírka nosící nám točený Budvar. Petr mne svou režisérskou erudicí, včetně odhadu dopadu na publikum, vychovává, tedy odnaučuje mne mé hypertrofované upovídanosti (alespoň té ústní; v té písemné jsem asi doživotně beznadějný případ). Poslední pořad z Plané zpracovává a připravuje na fb. Přijela tam zdaleka i vzácná zpěvačka a pedagožka Jana Chaloupková, a po navázání na dávnou spolupráci v Diakonii kujem pikle na nějaký společný pořad, třeba o Vánocích.
A samozřejmě, daleko „nejaktuálnější“, a aktuální trvale, je vděčnost Pánu za všechny tyto i jiné milosti. Bez Boha nejsme nic, a vše, co takzvaně „máme“, On nám dal. My jsme jen nastavili misku, každý tu, kterou si vlastnoniterně vyrobil. Mělkou či hlubokou, děravou či pevnou...
2025 ©