Několik myšlenek a citátů k Václavu Havlovi.
Když jsem ráno 18. 12. (v 9.21 h) dával na web Havlovo Slovo o slovu, bylo to ve chvíli jeho úmrtí. To jsem ovšem ještě nevěděl, že Václav Havel zemřel (lepší je výraz – přešel na druhý břeh bytí). Bylo to oznámeno před polednem.
Všimli jste si? V těchto dnech se většina národa dostává do blízkosti národní duše. Jsme blíž ideálu, jakým bysme jako národ měli žít. I v tomto smyslu jsou to vzácné chvíle. V nedávném rozhovoru s Dominikem Dukou Václav Havel řekl, že přibližně po dvaceti letech přicházejí nějaké změny a že věří, že to bude změna k lepšímu. Asi byl touho změnou opět on. I když zas je to jen nabídka, podobně jako 17. listopad. Co s tím uděláme, je zas jen na nás. Odpoutaný duch Václava Havla se dnes stává něčím jako Strážným duchem národa (podobně jako svatý Václav, Karel IV. nebo T. G. Masaryk).
"Dokud Václav Havel žil, cítil jsem se ve světě bezpečnější. Byl pro mne jistou zárukou morálního běhu světa, a to ať byl ve funkci presidenta nebo poté, kdy z Hradu odešel. S přáteli jsme si vždycky pochvalovali, že, je-li Václav Havel prezidentem, máme ve srovnání s jinými zeměmi jistou výhodu. A máme-li takového prezidenta, nejsme na tom možná tak špatně, jak si myslíme. Dnes na jeho byť i symbolickou pomoc musíme přestat spoléhat. Havlova osobnost nás už před světem nezaštítí, jeho závazek vůči světu přechází na nás.
Měli bychom toho využít. Ač jsme se s jeho slovy často ztotožňovali a čekali na ně, spolu s nimi jsme často věci považovali za vyřízené. Havlovo zesměšňované volání po občanské společnosti by však jako součást jeho odkazu mělo právě nyní nabrat na síle. Pojďme si dokázat, že dokážeme zatočit s korupcí, která tak rozkládá morální a politické základy naší společnosti. Vzepřít se aroganci moci a peněz, zastat se bližního, když se mu děje křivda, udělat správný krok, i když se to právě nevyplatí, vystavit obecnému opovržení darebáky, kteří zaplavují veřejný prostor.
Havel je symbolem možností, které se nám otevíraly. A nejlepší způsob, jak mu vzdát hold, je tyto možnosti naplnit. " (Jan Štern)
Z mailu čtenářky M. G.: Ta jeho mravnost byla mnohým Čecháčkům k smíchu. Hned zpočátku si mnozí politici i lidi Havla brali na paškál kvůli jeho výrokům, že vedení státu a politika musí stát na mravnosti. Dnes tentýž národ žehrá, že "všude" vládne nemorálnost. Tak co vůbec chceme? Morálce jsme se vysmáli, opět tedy máme, co si zasloužíme. Jsme strůjci svých poměrů.
Je charakteristické pro náš národ, že nejlepší duše zadupeme do země. Antonín Dvořák měl štěstí, že ho objevili v Americe. Je mi hanba za všechny Čechy, jen minimum vědělo, co Havel znamenal.
Čím mi také imponoval, že konečně našel odvahu nesoudit!!! Hlavně neuplatňovat prastarý zákon oko za oko. A proti aroganci mocných (nejen před revolucí) šel slušně, apeloval na dobro v lidech. To bylo trnem v oku lidem, kteří dosud se dovolávají práva vendety. Pamatuji, že kdysi, snad opravdu před těmi dvaceti lety o sobě řekl, že nepatří k žádné církvi, že se nemůže s žádnou ztotožnit. Že se snaží být dobrý křesťan. Tenkrát jsem to moc nechápala, nyní vidím, jak ten člověk byl duchem daleko.
Nám zbývá se modlit za jeho duši a hlavně za to, abychom ho jednou, alespoň někdy, byli hodni.
Bůh s jeho duší!!! Modlím se za něho podle Steinera, který má v té knížce modlitby za zesnulé.
KF: Ano, Češi se pyšní svými velikány až poté, co zemřou. Zejména za jeho prezidentování byl ostře sledován a byly mu přičítány a vyčítány různé poklesky, kdekdo měl k němu „výhrady“ (jak je to slastné, když se malá duše může „výhradami“ srovnat s velikánem), zejména proto, že on byl morální po celou dobu totality, kdy my jsme jako národ selhávali. To mu mnozí neodpouštěli. Už svou existencí dokazoval a připomínal, že morálně žít bylo možné. Bylo třeba ho tedy nějak znehodnotit, nivelizovat s námi ostatními. Pamatuju kupříkladu drobnost, jak ho novináři a televizáci s gustem napadali a honili k odpovědnosti, když se bezelstně prořek, že když mu ukazovali novou Oktávii a nechali ho řídit, tak že to rozjel na stošedesát. Vyčítali mu přestupek, že překročil rychlost stotřicet, a kde kdo s nimi jásal, že Havla někdo nachytal.
Jiní chytří zas vyčítali, že nezamet s komunisty. Opět lenost domýšlet věci. Jich přeci bylo tolik a byli nalezlí všude, že je prostě neměl kdo nahradit. Vše muselo fungovat. V řadě oborů, úřadů a institucí měli jako jediní kvalifikaci a nebylo možné jen tak hned sehnat odborníka nestraníka za straníka. Řada úřadů a institucí by byla paralyzována, a lidi by zas řvali, co je to za pořádek, že nám vládnou nekompetentní úředníci. Ostatně, kdo je měl vyměňovat, když byli všude? Drželi a drží pospolu a pomáhají si navzájem. Kdo to komu měl na pracovištích přikázat, když tam byli zas oni sami? Ono se udělalo dost už v tom, že byly zrušeny KNV, které byly největší baštou komunistů. Krom toho – v presidentských pravomocech to nebylo, to byla záležitost parlamentu. Náš lustrační zákon byl asi nejlepší a nedůslednější z celého ostbloku.
Líbil se mi na Internetu mj. tento úryvek:
Havel byl vlastně něco jako český Gándhí. Osvobodil pro Čechy slovo. Popsal „moc bezmocných". Probudil v nich sebeúctu a mírumilovnou cestou je vedl k vítězství nad mocným utlačovatelským aparátem…
…Před šesti lety Václav Havel v Prosím stručně popsal svůj stav, který nazval čekáním na poslední soud. Jako by před něčím utíkal, věnoval se činnostem bez viditelného smyslu, udržoval dům v perfektním pořádku, znovu kontroloval, jestli je všechno na svých místech. Předpokládám zřejmě, že nejvyšší soudce je pedant jako já, dodal.
Proč mi ale tak záleží na konečném hodnocení? Vždyť by mi to už mohlo být jedno. Není mi to jedno, protože jsem přesvědčen, že má existence - tak jako všechno, co se kdy stalo - rozčeřila hladinu bytí, které po té mé vlnce, byť by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy z principu bude jiné než před ní… A tedy i moje maličkost - buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel - tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.
Když psával o zelinářově normalizačním pokrytectví v Moci bezmocných, ale i mockrát dřív nebo později, dokázal Václav Havel jednu podstatnou věc: vyslovit TO, co ostatní cítí, na co myslí, s čím by se třeba chtěli sami svěřit. Byl skvělým zapisovatelem sdílených lidských zkušeností, to je jeho nejcennější odkaz.
Tabu smrti, jak je vidět, nebylo výjimkou.
Za svými myšlenkami a ideály stál VH celým svým životem. To je ten obrovský rozdíl od většiny ostatních myslitelů, filosofů atd. Tyto ideály vzářil do národního povědomí a zde budou dál působit. Byl nejen Čech, milující svou vlast, ale skutečný světoobčan, kterému šlo o osudy Evropy i světa.
Není dobré, když dnes kde kdo cosi kritizuje či tvrdí, že to či ono by se Václavu Havlovi líbilo či nelíbilo. Brát si ho jako zaštiťovadlo pro své zájmy není v pořádku.
Jeden z posledních projevů končil: Přeju lidem trpělivost.
(Malý osobní dodatek: Jsem rád, že Václav Havel přečetl přinejmenším jednu moji knihu - Od křiku v sobě k šepotu v chrámu - a krásně na ni reagoval - prý mu pomohla překlenout těžké období po nemoci, kdy se dostal do blízkosti smrti).
Rudolf Steiner:
Jasná lidská hvězda
zhasla v pozemském zření.
Nyní bude v duchovním lesku
zářit duševním očím...
Kdy cítila Tvá tichá
dobrotou zářící velikost
nejkrásnější štěstí života?
Když se Ti podařilo vzbudit
hřejivé štěstí
na životních cestách druhých.
Tak jsi byla sama štěstím
duším, které s Tebou byly...
Hledíš na náš zármutek...
a potřebujeme útěchu v žalu.
Ty sama nás utěšuješ
láskyplnými slovy ducha.
Moudrost je zkrystalizovaná bolest.
2025 ©