Svátky svatých připomínají, že svět nespočívá jen v tom, co máme bezprostředně při ruce, ale že jej něco přesahuje. Na této ideji stojí i duchovní Evropa.
Polský katolický kněz a filosof Maxmilián Maria Kolbe byl prohlášen za svatého, protože v nacistickém koncentráku nabídl svůj život výměnou za život spoluvězně, který měl rodinu. Krom toho schoval v klášteře před nacisty dva až tři tisíce těch, kteří by jinak přišli o život. Tady byla ta svatost, jednající ve světě podle potřeb pravdy. Mohl mít své lidské nedostatky, ale co na tom? Měli je i Goethe, Beethoven i jiní velikáni. To už je věcí jejich budoucího vývoje. Obyčejně si jako svatost představujeme jakousi bezkrevnost, nepraktičnost, vznášení se kdesi v nedohledných výšinách, neporozumění našemu světu a našim starostem a chybám. Chyba. To by nebyla svatost, ale jen její pokřivená póza, vzniklá především v plakátovém pojetí tradičního katolicismu či sebestředného mysticismu. Někdy se za svatost dá označit i "obyčejná" svatost každodennosti, bez zázraků, bez velkých činů. I "mateřská školka" velkých činů je poctivost a důslednost v nenápadných věcech denního života. Bez ní nikdo velké činy nevykoná. Podobně jako bez trpělivosti. Již Komenský říkal o Češích, že chceme všechno hned a všeho co nejvíc. Jen to jediné nejdůležitější že opomíjíme: směřování ke Kristu.
(A propos: Mohli jsme si všimnout ve zprávách: Švýcaři v referendech nyní odmítli dvě věci: odmítli prodloužení své dovolené o týden, a odmítli zvýšení státního příspěvku na stavební spoření. Američtí milionáři si zase navrhli zvýšení daní. To je státotvorné myšlení klidných, plnohodnotných občanů.)
Svatost se rodí ne z osobní touhy být svatý, ale z niterné potřeby a inteligence reagovat a chovat se správně v běžných věcech. Zdá se, že církev leckterým z úctyhodných osobností na veřejnosti uškodila tím, že je prohlásila za svaté. Tím jako by je uložila do své vlastní muzejní vitríny či do antikvárního seznamu těch, které je nutno držet v úctě. Takovýmto znehodnocením byli postiženi mnozí, například i Cyril a Metoděj. Snad je i dobře, že si našeho Husa či Komenského nezařadila do své galerie oficiálních svatých, které často prezentuje jako nedostižné nebešťany.
A proč byli mezi "high society" katolických svatých přibráni (slovo přibráni nevolím náhodně, jak vyplyne z dalšího) i soluňští bratři? A proč byli kanonizováni až skoro tisíc let (na sklonku 19. století) po splnění své mise? Jaký zájem na nich měla římskokatolická církev? Důvody jsou asi dvoje. V naší obrozenecké době se oba bratři stávali předmětem vyššího zájmu církve pravoslavné či řeckokatolické, které je řadily mezi své světce. Širokou lidovou popularitu obou mužů nechtěla církev římskokatolická ponechat pouze jiným církvím. Měla s nimi však i jiný, rafinovanější záměr. Využila je k pokusu o zastínění lidové slávy Mistra Jana Husa. Toho náš lid tradičně miloval i jaksi "na truc" církvi římskokatolické. Oslavoval památku jeho upálení ve vlastní "režii". Ač datum 5. července nemá pražádnou spojitost ani s jedním z byzantských bratří, s jejich životy ani činností, přesunula katolická církev jejich svátek z původního 9. března na 5. červenec v naději, že vzpomínku na Husa lidem přejásají. Pravoslavná církev toto datum slavení věrozvěstů odmítá. To vše ale nic nesnižuje na jejich významu, mj. i v hlásání ideje jednoty víry v kulturní pluralitě.
V jejich působení lze spatřit určitý dějinný paradox: přišli také upevnit politicko-náboženský vliv Byzantské říše, a v tom nejen že neuspěli, ale slovanské písemnictví a kultura, ke kterým napomohli, se brzy ubírá směrem k západním inspiracím. Nelze se divit, že po staletích poukázal i František Palacký po návratu z Ruska na to, že orientace východním směrem nemůže být naší cestou, protože pravoslaví je neslučitelné s českým náboženským cítěním a životem. Při snaze o kult Cyrila a Metoděje bývá církví opomíjen či spíše ignorován fakt, že - aniž bychom snižovali poctivé úsilí soluňských bratří - již před nimi přinesli křesťanství na naše území irští mniši. Ti stojí mimo katolický zájem, natož aby byli kanonizováni. Nezáleží ovšem ani zde na dějinném ocenění, jako na spirituálním křesťanském přesahu, který k nám vnesli. Ten nebyl ve své době rozpoznán patrně i proto, že náš tehdejší mladý národ byl zprvu vnímavější pro stejně mladé poselství z východu, zatímco vlivy ze západu byly již zralejší. Teprve později potřebovalo české kulturní a duchovní zrání stále více nasměrování na inspirace vyspělejšího západu. I Otčenáš a Krédo byly do češtiny přeloženy z řeči našich západních sousedů.
Jak poukázal filosof Aleš Prázný (LN 2. 7. 2016) - "už T. G. Masaryk v České otázce upozorňoval na zneužívání cyrilometodějské ideje liberály a katolickou propagandou... Současně mu cyrilometodějství zpochybňovalo naši tradiční západní politicko kulturní orientaci. To, že se památka byzantských bratří stala předmětem těchto "politických" tahů, však nesnižuje význam díla, k němuž byli povoláni... Cyrila a Metoděje lze považovat za první evangelisty Slovanů. Je však třeba opustit romantickou představu dvou poutníků, kteří osamocení přicházejí s křesťanskou zvěstí na Velkou Moravu. Šlo o mohutnou diplomatickou výpravu z tehdejšího středu světového dění...
Misie byla na svou dobu neobvykle kulturně celistvá - nábožensky i politicky. Na Velkou Moravu totiž nepřicházejí jen křesťanští misionáři, ale velkolepí a pragmatičtí legáti byzantského císaře, přední učenci své doby i zdatní a zkušení diplomaté, úředníci a organizátoři. Na Velkou Moravu se tak dostali první výrazní "reformátoři" společenského života.
Cyril a Metoděj začali křesťanství překládat do nového jazyka, seznamovali se s duchovním světem obyvatel Velké Moravy, ale nevnucovali jim řecký jazyk a byzantskou kulturu. Dokázali poodstoupit od své perspektivy a vzchopit se k novému pohledu. Naučili se novému jazyku a mentalitě jiného národa, nejprve porozuměli druhému a pak "zvěstovali".
Tito hlasatelé evangelia byli pro Slovany muži helénské kultury Byzance..., a přesto se smyslem pro univerzalitu. Na Moravě zastupovali ctihodné tradice vzdělanosti - nebáli se vykročit ze svého jazykového světa k liturgii ve slovanském jazyce.
Jakkoli kulturně převyšovali obzory kraje, do něhož byli vysláni, činili tak bez pocitu nadřazenosti či nadvlády...
Cyril a Metoděj a svatý Patrik jsou považování za patrony Evropy. Měli sice porozumění pro národní jazyky, ale nepropadali do partikulárních perspektiv. V tomto smyslu jejich význam přesahuje literárně-slovanskou i každou národní tématiku, respektive dávají jí univerzální charakter.
Svátky svatých připomínají, že svět nespočívá jen v tom, co máme bezprostředně při ruce, ale že jej něco přesahuje. Na této ideji stojí i duchovní Evropa. Jakkoli jsme přivykli, že se o ní uvažuje převážně v politicko-ekonomických souvislostech, jedním z jejích podstatných rozměrů je smysl pro svatost a dějiny... Za svaté je považováno to, co je vyčleněno ze světského a míří za konečnost věcí, přesahuje ji, a tím pro ni získává novou podobu. Svatost je předpokladem návratu k "pozemskosti"...
A přece je pojem svatosti křesťanskou odpovědí na tragičnost lidského bytí. Svaté je totiž to, co je vztaženo k tomu, co přesahuje svět, ale tak, že se k němu vrací, neuniká z něj, čelí mu a vrací do něj, co lidská nenávist vypuzuje - laskavost...
Cyrilometodějská událost představuje jeden z mezníků evropských dějin.
Vzdělanost v židokřesťanské tradici spočívá v obnově božího obrazu v člověku, jemuž se odcizoval a k němuž se vracel. Tato téměř mystická dimenze vzdělanosti téměř zmizela. Co si má dnešní člověk se svatostí počít? Přijmout ji jako úděl, jenž přiděluje věrnost malým věcem.
I zde je však třeba pečovat o vědomí dějinných a politických souvislostí... Svatost totiž usouvztažňuje k minulému, přítomnému i budoucímu na obzoru věků.
...Velikost je daná především průnikem vyspělé kulturní tradice na naše území a snahou o její pěstování v podmínkách, které pro ni byly riskantní. Velké události dějin se často rozpoznávají až s odstupem doby - většinou se vykonavatelům i současníkům "velkými" nejeví.
Shromáždili jsme v "dějinných atlasech" tolik velkých událostí, že je to jako by umenšuje. I když je dnes historie nejrozšířenější humanitní obor, zdá se, že člověk nikdy nebyl stejně nedějinný. Smysl pro dějiny a pro absolutno se vytrácí natolik, že mnozí hovoří o konci dějin, či o dějinách každodennosti."
2025 © Bloger.cz
Registrovat blog
Hledání