Co dnes dělá Lída Baarová?; Maruščina ordinace pro zemřelé.
V osmdesátých letech jsem byl podnikovým ekonomem v jednom oděvním podniku. Krom módního návrhářství jsem měl blízko i k poznání mentality švadlenek. Jejich pracoviště jsem navštěvoval často a většinou rád. Všimněte si, jak mnohá povolání, pokud je lidé dělají delší dobu, jim vtiskují určité rysy. Někdy je to i tak, že lidé s určitými rysy si ta povolání už vyberou. Vybavte si povahu třeba muzikantů, kontrolorů, farářů, ajťáků, povahu učitelů (můj otec byl kantor, puntičkář a malichera až hrůza). Nevím, čím jsem „šáhnutý“ já, protože jsem toho byl víc. Ale k těm švadlenkám: poznal jsem je většinou jako pracovité, trpělivé, soustředěné, úslužné (nečest výjimkám). Pravda, někdy drobátko prostodušší. Tou prací je to vše nějak dáno. Když jsem občas viděl reprodukci obrazu Josefa Mánesa Švadlenka, její hlava, položená na stole, mne dojímala. Představoval jsem si upracovanou dívku, která musí vyšívat do noci, aby se uživila, až únavou usnula. Skrze tento (domnělý) náboj tohoto obrazu jsem se na naše švadlenky díval vcítivěji. Kdyby to nebyl obraz, ale píseň, asi by se hodila jako jakási cechovní hymna.
Jenže občas je něco úplně jinak, pletl jsem si dojmy a pojmy: Nedávno jsem se dozvěděl, že podle věrohodného výkladu profesora Lubomíra Konečného či jiných je ten obraz výjevem zcela konkrétního smutného osudu. Jakého?
Na obraze Švadlenka z roku 1858 (s podtitulem „ztráta nevinnosti“) je plačící snoubenka Mánesova malířského kolegy a blízkého přítele Adolfa Kosárka. Jeho milá, Františka Pokorná, s ním v té době čeká dítě. Došívá si svatební šaty, ale přitom si zoufá, že otec ještě nenarozeného potomka je nevyléčitelně nemocný. Trpěl těžkou tuberkulózou a moc života už mu nezbývalo. (Zemřel pak asi rok po narození své dcery Františky.) Tento výklad se opírá i o ptáčka, zachyceného na obraze, který vylítl z otevřené klece, čímž prý Mánes poukazuje na duši Kosárkovu, která má brzy odejít z tohoto světa. Tíha takové budoucnosti na švadlenku dolehla, ta klesla hlavou na stůl a hořce pláče. Snad i smutně vzpomíná na ztracenou lásku.
I na zdi zavěšený obrázek samodruhé Panny Marie, která má pod srdcem Ježíše, nás má podle historiků, znalců malířského rukopisu Josefa Mánesa přivést k myšlence, že i dívka na obraze je obtěžkaná. Tomu, že jde skutečně o nevěstu Adolfa Kosárka, údajně odpovídá i na obraze znázorněný pokoj s okenním výklenkem a klenutým stropem, který se zdá být tentýž, jako pokoj Kosárkův ve Valdštejnské ulici 2, kde 29. října 1859 zemřel.
/ťuknutím na obrázek zvětšíte/
A jaký měl Kosárek osud? V tomto starodávném domě U Černého beránka ve Valdštejnské ulici žil ve skromném podnájmu od svých pětadvaceti let. Se svým malířstvím se protloukal jen nuzně a starosti a hlad jeho zdraví zcela podlomily. Bytná Josefa Pokorná i její dcera Františka se o něho obětavě staraly. Milostné vzplanutí s Františkou bylo nasnadě. Nakvap uzavřeli sňatek, když se Františka octla v jiném stavu. Dětmi z nemanželského lože se tehdy opovrhovalo, jejich matkami taktéž. Z manželského štěstí se těšili asi rok. Kosárek zemřel ve věku 29 let a je pochován na Malostranském hřbitově.
Když prohlížím obrazy takových českých mistrů zejména 19. století jako byli Adolf Kosárek, Zdeňka Braunerová, Quido Mánes, Josef Mánes, Antonín Mánes, Amálie Mánesová, Julius Mařák, Antonín Slavíček, Antonín Chittussi, Karel Purkyně, František Tkadlík, František Ženíšek, Václav Brožík, Josef Navrátil, Jakub Schikaneder, Luděk Marold, Vojtěch Hynais…, uvědomuji si, jak jsou nedoceněni u nás i ve světě. Nejsou o nic horší a méně sdělní než třeba světoznámí nizozemští mistři krajináři. Měli ale tu smůlu, že kdysi se z Čech do povědomí dalších národů muselo většinou přes vlivné kritiky, historiky umění, nakladatele, galeristy i publikum Rakouska a Německa, a ti všichni nás měli spíš za nepořádný a podřadný národ služek, kuchařek a podkoních (s tou nepořádností ovšem měli často pravdu).
Když jsme u švadlenek – víte kde šila Lída Baarová? Oblíbila si švadlenky známého špičkového salonu U Knížete. Jeho salon pro dámy byl na Národní třídě. A jak to vím? Od Marušky (sestra od mé obvoďačky) a ta se to dozvěděla nedávno osobně od Lídy Baarové, ale z onoho světa. Bylo to tak: Maruška má schopnost občas v živém snu, spíš prožitku, zavítat do světa odtělených. Jednou se octla v jakémsi velikém sále, spíš ústavu. Byly tam postele jedna vedle druhé se shodnou barvou povlečení, a na nich hezky v řadách staří lidé. Starala se o ně jakási dáma. Celé to bylo trochu neživotné, jako z jiného světa. A bylo. Když si ona dáma Marušky všimla, prostě vysvětlila: Víte, já jsem Lída Baarová. Kdysi jsem se provinila tím, že jsem se zapletla s Němci. Teď to tady chci odčinit. - Někdy se stává, že za nějaký prohřešek, který nás tíží, se na onom světě octneme v situaci, kdy se to snažíme nějak vyrovnat a zvolíme (či spíš vysníme) si k tomu nějakou záslužnou činnost.
V „řeči“, spíš přenosu myšlenek, se Marušce svěřila, že byla velká parádnice a šila U Knížete. Maruška ovšem o existenci této někdejší slavné firmy nevěděla, takže i toto je nepřímý důkaz, že si to nevymyslela. A proč taky.
A když už jsem si takto pustil „klávesnici na špacír“, tak ještě pár zajímavých drobností o Marušce (z knihy Meditace do svatyně, do křesla i do deště):
Maruška není cvok – ordinace pro zemřelé
Sestřička z ordinace mé praktické lékařky Maruška sice nemá „vysoké vývojové ambice“ a třeba i její pokus číst nějaké funkoviny skončil upřímně bolavým tvrzením – já jsem asi nějaká blbá. Ale není. Má i tak něco cennějšího: kde se octne, vnáší radost, lehkost, smířlivost a to je pro pacienty to nejlepší, i pro ty, kteří jsou občas v čekárně rozhádaní kvůli pořadí. Někdy stačí její důrazné a opravdové – Dobrý den, doprovázené úsměvem a pozorným nebo škádlivým pohledem. Onehdá se mi svěřila, s čím se svěřila své paní doktorce a ta že jí zprvu kamarádsky řekla, jestli není náhodou trapná a cvok.
A s čím se své šéfové svěřila? Skoro po celý život ji několikrát do roka přepadne nutkání vybavit si všechny zemřelé, které kdy znala, říci každému z nich hezky a pozorně své Dobrý den a trochu s každým z nich mile pobýt. Ve své niterné ordinaci má pak tu noc „nabito“. Aby nikoho nevynechala, bere to teď už systematicky po skupinách: zemřelé z určité městské čtvrti, jindy ty z domova důchodců, kde kdysi dělala staniční sestru, zemřelé, které poznala jako sestra praktické lékařky, i své zemřelé příbuzné a známé. Zabere jí to vždy celou noc a v posledních letech tím „trpí“ stále častěji. Neví chudák, co si s těmito „nočními službami“ má počít - Pravila: Řekni mi, jsem cvok nebo nejsem cvok. Viď že snad ne? Ba svěřila se mi, ač s obavou, nezní-li to nějak divně nebo trapně, s jednou epizodkou: při své poslední noční „ordinaci“ pro zemřelé měla jedna stařenka na sobě ceduli s datem svého úmrtí – 1. 8. 1999. Shodou okolností navštívila Marušku brzy poté dcera oné babičky, a tak se jí zeptala, kdy její maminka zemřela. Bylo to 1. 8. 1999.
Nebo trapas se zesnulým: vidí ho před sebou, ale nemůže si vzpomenout na jméno, aby ho oslovila. A tak už teď po čase s paní doktorkou probírají jednotlivé zemřelé a vzpomínají, jak se jmenovali. Trapas se šéfovou se změnil ve společný zájem o bývalé pacienty.
Maruška se mne naštěstí neptá, jsem-li jasnovidný, neříká mi, jakou mám auru, karmu nebo čakry, nevnucuje trapně diamantovou vodu ani jiné “zázračnosti“ na počkání, rok 2012 ji nechává klidnou, prostě lidová moudrost a selský rozum je někdy zdravější než nějaké senzacechtivé „duchovno“. Ale profičí-li naším střediskem k některému svému pacientovi, rozpozná hned, kolik našich klientů máme dehydrovaných a vyčiní mi, proč nevyčiním sestřičkám. Tak já jim pak vyčiním. Maruška jde okolí k duhu. Pravda, líbilo by se mi, kdyby svou pomoc odtěleným dělala vědomě, ale třeba to v pravý čas přijde. Umí pomáhat ne proto, že se dočetla, že se to má, ale ze sebe samé.
Řečnická otázka: V čem je vlastně to duchovno?
Závěr: Vykašlete se na čtení Funka, pomáhejte raději zemřelým.
Závěr k závěru: Safra, to by mne asi mrzelo, a nezvládli byste to obojí?
2025 ©