Mnozí jiní by dali bůhvíco, aby ji získali. Český básník Otokar Březina byl ovšem opačné povahy a OSM NÁVRHŮ NA UDĚLENÍ NOBELOVY CENY ODMÍTL. Spíš jej to stresovalo. Raději žil skromně na Vysočině jako měšťanský učitel. Od jeho narození uplynulo 13. září 150 let.
Čeští a slovenští profesoři ho opakovaně nominovali na Nobelovu cenu. Nestál o to, zdržovalo by ho to od plnění jeho úkolu. Symbolismus a na celosvětové osudy lidstva vztažené mystické cítění, úvahy o smrti a o spojení člověka s vesmírem byly pro něho podstatně důležitější, než celosvětové ocenění. Jistě i na něho lze vztahovat tvrzení René Guénona: „Symbolismus srdce jest srdcem veškerého symbolismu.“ Už při první nominaci v roce 1916 si povzdychl: „Kvůli Nobelově ceně má sem přijeti švédský učenec Jensen, který mi psal. Já Nobelovu cenu nechci. Odepsal jsem Jensenovi, že bychom se spolu těžko domluvili, protože umíme oba špatně německy.“
I na další nominace měl vytáčky: jednou sděloval, že se ho nikdo neptal, zda cenu chce, jindy měl jiný „pádný důvod“. „Na místě, kde stojím, nemůže mi svět už ničeho dáti. Všechny pocty byly by mi jen marným utrpením a tíží. Svoboden vnitřně, bez závazků k mocím tohoto světa, poslušen jedině svého vnitřního hlasu,“ prohlásil.
Byl plný nápadů a myšlenek a miloval svůj vnitřní svět podobný obrovské krásné říši…
Pravé Umění je placeno obětí. Obětí v Březinově životě bylo mnoho. I ta, kterou zatlačil ve svém nitru touhu po ženství v zájmu intenzivní duševně duchovní práce pro lidstvo. Nebyl prvoplánový bezkrevný asketa, i on toužil po plnohodnotném vztahu k ženě, jak vyplývá sice sporadicky ale přesto, z jeho korespondence. I učitelská profese ho mimo jiné stála spoustu energie a hordy dětí ho přiváděly občas k zoufalosti. „Učitelství jest těžký robotný úřad, ochromující fantasii, pijící sílu z organismu.“
Do jeho domu v Jaroměřicích nad Rokytnou za ním jezdil Karel Čapek, Edvard Beneš i T. G. Masaryk, který se tu zastavil už v roce 1906, kdy ho prostí lidé ještě neznali. O řadu let později i další president – tedy budoucí – Václav Havel. V té době byl ještě neznámým studentem, který do někdejšího Březinova domu - už tehdy to bylo muzeum – jezdil psát o něm jednu ze svých prvních prací. Následně sem jezdil i jako prezident. Světa Otokara Březiny se Havel dotkl již v dětském věku – prostřednictvím Anny Pammrové, Březinou hluboce inspirované, která bývala hostem na Havlově – sídle rodiny stavitele Vácslava Havla.
Březina zemřel v pondělí, pohřeb měl na Zelený čtvrtek. Toho dne napadlo do rána mnoho sněhu. Pohřeb se tedy ubíral bílou, nepotřísněnou krajinou.
/Částečně čerpáno z článku, signovaného značkou (jos) v časopisu 5plus2 – Šumpersko a Jesenicko, č. 33, roč. VII ze dne 14. 9. 2018/
Malá osobní poznámka č. 1: Když jsme s Martou ještě za totality poprvé navštívili Březinův dům, byli jsme tam v tu chvíli jedinými návštěvníky a paní průvodkyně laskavě vyhověla našemu přání a namísto výkladu nás nechala delší chvíli v tichu a o samotě – v otisku jeho gigantické aury.
Poznámka č. 2: Inspirativní přednášku o Březinovi držela kolem roku 1970 v pražské Unitarii naše přední březinoložka – výtvarnice Lída Hynková (pokud se mi někdy podaří najít její přepis, přepíšu ho i na tyto stránky).
2025 ©