Za duší národa.

"Před  více  než  jednou  miliardou  let  dopadl  na  evropský

kontinent  obrovský  meteorit.  Vytvořil  kompaktní kráter, jehož

přibližně kruhový tvar v srdci  Evropy je na  snímcích pořízených

z družic  na  první  pohled  patrný.  Českou  zemi  (odpovídající

přibližně současnému  českému státu) tak  rozpoznáme na fyzikální

či geologické mapě bez vyznačených politických hranic. Její jméno

- Bohemia - pochází z Boiohemia - země keltského kmene Bójů..."

   To jsou slova Máši Svobodové a Zdeňka Neubauera, která pronesl

prof. Neubauer v příspěvku na Evropské transpersonální konferenci

v Londýně  v  srpnu  1994.  Dodejme  ještě,  že meteority jakožto

"poslové nebes" očisťují jednak  svým průletem mentální atmosféru

Země,  ale   i  svým  dopadem  zbavují   místo  zatížení  těžšími

substancemi, neboť  jejich výskyt a  pohyby jsou řízeny  vysokými

duchovními hierarchiemi, které je rovněž svými silami nabíjejí.

   Spoluautor příspěvku pokračoval:  "Ostrůvek původního povrchu,

starý nejméně 70 milionů let,  odolává alpskému vrásnění z jihu a

ledovcové  erozi  ze  severu.  Při  dopadu  meteoritu  se  na něm

vytvořily zlomy,  po nichž stoupaly rudodárné  roztoky a v jejich

okolí  vznikala  ložiska  zlata  a  stříbra.  Na těchto ložiscích

vyrostla keltská oppida a  svatyně, později první hornická města.

Rozkvět  zemí Koruny  české  si  bez tohoto  přírodního bohatství

nelze vůbec představit. Tak dávná kosmická srážka - polibek nebes

- určila  přes  geologické  hlubiny  času  politický, ekonomický,

historický a duchovní vývoj naší země, odrážející se v mytologii,

dějinách  a  náboženství  jejích  obyvatel.  Dodnes  utváří  naše

životy, náš životní prostor mezi nebem a zemí.

   Slovo  kráter  značí  původně  měsidlo.  Česká  pánev  vskutku

představuje kouzelnou  nádobu, čarodějný kotel,  z něhož vyvěrají

nejen  řeky -  žádná do  Čech totiž  nepřitéká -  ale též  proudy

duchovních vlivů.  Toto místo je  nádrží a křižovatkou,  v níž se

mísila různá etnika, kultury, spirituality a tradice. Vzájemně se

tu  setkávaly, střetávaly,  slévaly, mísily,  spájely a  kvasily,

vařily a svářely, tvořily a utvářely do nejrozmanitějších podob -

jak  příznivých, tak zlomocných. Je  to kolébka  světců a  vědců,

mudrců a mágů, mučedníků i kacířů...

   Zbytky   jednoho  z   nejstarších  astronomicky  orientovaných

objektů na světě byly před  nedávnem nalezeny západně od Prahy, v

Makotřasích. Jde o obrovskou čtvercovou svatyni či pozorovatelnu,

jejíž  spojnice o  délce 365  megalitických yardů  míří na východ

slunce o letním slunovratu, na západ slunce o zimním slunovratu a

na nejsevernější východ měsíce.  Toto evropsky výjimečné kultovní

ohrazení  je staré  téměř 6000  let, tedy  starší než Stonehange,

sumerské chrámy, ba i egyptské pyramidy.

   V kruhovém uspořádání, severozápadně od Prahy, jsou rozmístěny

uměle  dopravené   a  vztyčené,  neopracované  kameny  - menhiry.

Spojnice  mezi  nimi  probíhají   rovněž  po  letních  a  zimních

slunovratových  liniích, či  liniích orientovaných  podle východů

slunce  o hlavních  keltských svátcích  a slavnostech.  Tato síť,

pokrývající  přes polovinu  Čech, napovídá,  že se  za ní  skrývá

ještě  hlubší předivo  vztahů  mezi  člověkem a  vesmírným řádem.

Nejde jen o orientační body v čase a prostoru. Zdá se, že menhiry

zaujímaly  místa,  v  nichž   se  soustřeďuje  energie  -  jakési

akupunkturní  body  Země,  jejichž  síla  byla  menhiry  napájena

kosmickou energií. Jejich  spojnice, odpovídající akupunkturickým

meridiánům,  představovaly  tzv.  "ley-lines",  velšsky  světelné

čáry...

   Ať už se díváme na  toto pravěké propojení jako na gigantickou

vesmírnou observatoř, velkolepou orientační  a komunikační síť či

mohutnou elektrárnu na geokosmickou energii, svědčí jejich zbytky

o činné, rozumějící účasti svých pravěkých tvůrců na kosmické hře

posvátných zásnub Nebes a Země. Dosud zní ozvěnou dopadu kamene z

nebe,  který se  změnil v  zázračnou nádobu  - podobně jako Svatý

Grál...

   Kamenná síť menhirů připomíná  sloupy posvátného chrámu, jehož

klenbu tvoří obloha. V jeho  středu, uprostřed Čech v nejsušším a

nejteplejším místě,  se pod horou Říp  usadili první Čechové. Říp

jim byl  horou posvátnou -  osou světa (axis  mundi). Ač se  svou

strategickou  polohou a  význačným plochým  hřebenem přímo nabízí

pro  budování opevnění,  nenalezli archeologové  po jeho zbytcích

žádné památky: temeno Řípu sloužilo za příbytek toliko bohům.

   Z Čechů  vzešel první mýtický kníže  Přemysl, oráč, zasvěcenec

vnitřního řádu země, který umí zacházet s plodivou silou přírody.

Ví, kdy  má orat, aby zem  plodila a život zůstal  zachován. Jeho

ženou  byla kněžka  Libuše, představitelka  intuitivní moudrosti,

která  žila v  přímém kontaktu  se skrytým  dechem života. Jejich

svatba  je  obrazem  posvátné  hry,  spojením  Nebes  a  Země.  Z

Přemyslovců  se  odvozuje  první   rod  českých  knížat,  později

královská  dynastie,  jež  vyústila  v  hodnost  císařskou. Jméno

jejich  mýtického  zakladatele   je  slovanskou  podobou  řeckého

Prométheus   -  ten,   jenž  je   obdařen  prozíravostí.  Zatímco

Prométheus  řeckého  bájesloví  přináší  oheň  z  nebes  na  zem,

posláním  a dědictvím  tohoto rodu  je cesta  opačná - vzestupná:

navrácení země nebesům, odkud se snesla. Také jméno kněžny Libuše

patrně souvisí se starořímskou bohyní Libyssa - bohyní plodnosti,

příbuznou  Artemidě  (v  Římě  je  dosud  místo  označované  jako

Libyssus  Campus  -  Libušino  pole).  Legenda  Libuši  připisuje

založení Prahy,  kterou v prorockém  vidění spatřila jako  "město

veliké,  jehož  sláva  hvězd  se  bude  dotýkati".  Když Libušino

poselstvo  bylo  přivedeno  jejím  koněm  k  Přemyslovi,  aby jej

povolalo na knížecí stolec, vypřáhl Přemysl býky, jimiž oral (býk

je symbolem zemské  síly), a ti se hned  vznesli do nebes. Brázda

zůstala nedooraná: to  předznamenalo jistou nedokončenost, věčnou

nenaplněnost vzmachu duše našeho národa k nebesům.

   Z  jejich  potomků  vzejde  kníže  Václav  -  první  světec  a

nejvyšší  patron  země  České.  Dle  jistého  podání  měl prý být

dokonce posledním zvoleným strážcem Svatého Grálu...

   Karel  IV.,  král  český  a  císař  svaté  Říše  římské, dědic

svatováclavské  tradice  a  ctitel  Svatého  Grálu  postaví  hrad

Karlštejn jako grálový  hrad - v eschatologickém duchu  - co nový

Carbunkl  či Montsalvat.  Karlštejn nemá  vojenské poslání, nýbrž

slouží  coby   mystická  archa  -   schrána  českého  pokladu   a

korunovačních klenotů, mystické ohnisko českého království.

   Karel zakládá pražské Nové  Město, které má představovat nový,

nebeský Jeruzalém. A vskutku: jeho  rozvrh - půdorys, délky ulic,

rozměr  chrámového  okrsku, postavení  svatyně  atp., jsou věrným

obrazem  města   Jeruzaléma!  Chrámy  a   kostely,  rozmístěné  a

zbudované  dle alchymické,  astrologické a  hermetické symboliky,

naplňuje   svatými  ostatky,   které  osobně   získává  -   často

nevybíravými prostředky - z celého tehdy známého světa.

    Jako  se  díky  Karlem   založené  universitě  stávají  Čechy

významným intelektuálním  centrem, tak se z  Prahy stává největší

duchovní centrum severně od Alp - náboženský konkurent Říma...

   Za tzv.  rudolfínské renesance, současnice  a odnože renesance

alžbětinské,  společně působili  v Praze  na císařském  dvoře dva

největší astronomové všech dob: Tycho de Brahe a Johannes Kepler.

Setkání  a  spolupráce  obou   gigantů  dovršily  vznik  novověké

kosmologie.  V  ní  byla  Země  přijata  s  konečnou platností na

nebesa:  stala  se  kosmickým  tělesem,  a  lidstvu Evropy se tak

dostalo občanství nebeského...

   Takto  se  na  zkušenosti  obyvatel  České  země  podílelo mnoho

kultur, mnoho tradic, mnoho etnik.  Je to zkušenost mnohotvárná -

leč každým jejím tvarem, v  každém jejím projevu prosvítá původní

nebeský polibek Zemi, otisk kamene,  který přetavil její povrch v

zázračnou nádobu. Duše  Čech není (jen) duší národní:  je to duše

transnacionální, ba  přímo transhumánní duše  genia loci -  srdce

Evropy.  Její  projevy  nesou  otisky  téže  kamenné  pečeti, jež

předchází,   transcenduje    zkušenost   historickou,   mýtickou,

biologickou.   Je  to   zkušenost  kosmická,   vesmírná  -   tedy

univerzální,   všelidská,  archetypální.   Slovo  archetypos  pak

doslova značí  počáteční, původní ražbu,  vtisk způsobený prudkým

nárazem."

   Duše či  duch národa není jen  abstraktní metaforou, ale živou

realitou, byť dnes skoro zapomenutou.  Oním duchem národa je jeho

archanděl, podobně  jako každý z nás  máme svého Anděla  Strážce.

Archandělovi  je  národ,  jeho  utváření,  vývoj, identita vyšším

řízením svěřen.  Je jednotící silou, která  stmeluje skupinu lidí

do jednotného  jazykového  a  kulturního  společenství.  Ve  fázi

utváření národa jako celku je  jeho  vliv  ještě  málo projevený.

Zráním národa se s ním jeho archanděl více ztotožňuje, rozprostírá

své  působení silněji, srůstá s ním, étericky se do něho vtěluje.

Pevným spojením pak  vede národ ke splnění jeho předurčení, národ

"nalézá  sám sebe".  Když národ neplní svůj  úkol,  může  na něho

archanděl  působit  pouze  skrze  největší  duchy onoho  národa -

umělce,  filosofy, politiky, kteří se svým individuálním  vývojem

účastní, byť třeba zprostředkovaně, jeho nadsmyslových inspirací.

Aby tito archandělé mohli vlévat  své síly  do pozemského  světa,

je nutné, aby byli na zemi vtěleni lidé, kteří by byli  nástrojem

ke spojení mezi smyslovým a nadsmyslovým světem.  Bez těchto lidí

by  archandělé  neměli  most,  kterým  by  přenášeli  své  síly a

inspirace na  zem. Z našeho světa jim  tedy musí  vycházet vstříc

pomocná síla z duchovní práce. Nestačí tedy jen snaha  duchovního

světa dát lidem své síly. Iniciativa musí vycházet ze světa lidí.

Teprve  když  se  určitá  část  lidí  svým  vývojem   nabídne   k

bohoslužebné práci, je možné vytvořit pevnější spojení mezi nebem

a zemí.  Proto se typické rysy,  ke kterým  má národ  vyspět, tak

dobře zrcadlí  v  jeho   největších   představitelích.  Skrze  ně

rozkvétají  charakteristické  síly  národa  do dosud  národnostně

nevykrystalizované masy individualit.