Kdy k nám mohou mluvit andělé?

A jsme opět u tématu andělů. Jak by ne, je to dnes jakýsi "hit" ve zvědavých duchovních kruzích. Ba jsou dávány rady, kterak se raz dva s anděly spojit a hned jak je využít pro sebe. Jsou obrazy či jakási nenápaditá ducha-prázdná hudba, slibující spojení s anděly. Jak už jsem psal jinde - andělé mohou přijít i na zvědavé či sobecké vzývání, ale ti padlí. Ti  jsou ochotnější se projevit, a samořejmě velice působivě a efektně.

Je tu jedna skutečně bezpečná cesta k andělům (pokud už chceme dávat tuto věc do času). Ta ale není nic senzačního ani žádný fígl, proto nebude pro leckoho z nás přitažlivá. Je to cesta moudré služby druhým, cesta, která uvážlivě vynakládá lásku tam, kde není zneužita, cesta které se náznakem říká Mytí nohou - podle evangelia, kde Ježíš omýval druhým nohy. V těch nejvíce sedimentují psychické jedy, tedy mytí nohou - svých i druhých - značí cestu niterné očisty u sebe a služby druhým - ovšem služby bez motivu jakéhokoliv hmotného či duchovního prospěchu. I nám cesta Kristova omývá jedy nohou, a i my můžeme láskou Krista omývat nohy druhým - každý ve svých stávajících poměrech a okolnostech. Nemusíme mít mystické prožitky Krista, stačí vědět, že i v malém kontaktu s někým, komu vydáváme nezištnou lásku, už platí ono Kristovo - Kde dva či tři jsou ve jménu Mém... Je dobré vědět, že my tu nejsme proto, abychom někoho napravovali. My máme milovat, napravuje Bůh.

Friedrich Rittelmeyer o tom napsal:

Nejbohatší ze všech biblických knih je Janovo evangelium... Ve starých klášterech si mniši volili s oblibou  událost omývání nohou za předmět svých meditací. Takové vypravování si má člověk budovat před duší jako stavbu, kámen za kamenem, větu za větou, obraz za obrazem. Také evangelista Jan mohl o této události vypravovat teprve tehdy, když ji  po desetiletí choval v duši, až nic nezůstalo, než duch z  ní zářící, až mohli jejími obrazy mluvit andělé.

 Rudolf Steiner řekl: Janovo evangelium je vlastně psáno pro anděly. Je zcela průhledné.

Z vypravování o mytí nohou měla by stát před námi především královsky sloužící postava Kristova, stojící uprostřed dvanácti učedníků. Záleží na tom, abychom hlavně cítili vnitřní zář, nádherné jemné světlo, které vychází z postavy Kristovy. Toto vypravování vydechuje jakoby nebeskou vůni. Můžeme myslet na slovo: "Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin." (Žalm 34,9) Duchovní zjevení lze nejenom vidět a slyšet, nýbrž také vychutnat, lze je cítit jako teplo, jako životní proudění, jako duševní potravu.

Takto může člověk na sobě pracovat, může předělat, proměnit sebe. Když takto cvičíme, vytvoříme v sobě vyššího člověka. Naše duše se stane  obětní mísou, která se plní životním duchem. Když člověk po delší dobu vážně a silně medituje o "mytí nohou", pozná že láska není jen osobním pocitem, nýbrž že láska je novým světem. Pozná, že jednou ve vyšším světě bude láska tím, čím je dnes vzduch a světlo nás obklopující. Láska bude podstatou nového světa.