Může být naší osvobodivou a úlevnou jistotou, že jsme před narozením byli s Kristem spojeni a mohli zažít milost, pomáhající snáze vyrovnávat naše karmické zauzleniny. Kristus nás inspiruje, abychom vyrovnávali svou karmu v Jeho smyslu a pak se s Ním při odchodu na druhý břeh bytí opět setkali. Lze to považovat v jistém smyslu za jakousi úmluvu mezi Kristem a člověkem. Plody této spolupráce se takto přenášejí ve prospěch lidstva. Kristova pomoc spočívá i ve stále větší možnosti ovládat Jeho Láskou karmická vlákna v našich pozemských záležitostech. Kristus nás učí čemusi nesmírně významnému: lásce k vlastnímu osudu, kterou si lze stále více uvědomovat. Vděčnost ke své karmě jako k nástroji vývoje znamená její přijetí a prosvětlení. Kristova věrnost člověku, kterou ho doprovází, mu to umožňuje.
Podle R. Steinera je jedním z požadavků vývoje, abychom si osvojili odevzdanost, skutečné porozumění pro naši karmu, pro to, co nás potkává. Tedy - abychom chtivě nepřitahovali to, co sympatického či výhodného může přijít, nebo abychom se nevzpěčovali vyděšeně či podrážděně tomu, co má přijít nepříjemného, nýbrž abychom se učili nést karmu v rovnoměrném proudu prožívání. Toto učení nést karmu patří k esoternímu vývoji a je tím, co nám umožňuje přeměnit éterické tělo tak, že se ponenáhlu stále více učí pociťovat éterický život, který ho obklopuje. V důsledku to napomáhá zdraví duchovnímu, duševnímu a od toho odvozenému i zdraví těla fyzického.
Samozřejmě, že se můžeme snažit korigovat okolnosti a poměry svých životů, ale bez osobnostního lpění, vždy jen neosobně, asi jako když se vyhýbáme kolemjdoucím na chodníku nebo dalším autům na silnici. Můžeme pro danou věc udělat maximum, ale vždy s postojem – Ale ne má, ale Tvá Vůle se staň, Bože. Někdy totiž nevíme, co je či není pro nás dobré z dlouhodobého hlediska. Jsme často jak malé děti, vyžadující jen nezdravé sladkosti, a je na rodičích, aby i odpírali, usměrňovali. - Někdy si my, tedy ti tzv. duchovní, ukřivděně stěžujeme na nynější materialistickou dobu. Užitečnější ale je uvědomovat si sebekriticky, v čem všem jsme sami materialisty. Nejde zde (jen) o světový názor, ale i o náplň života, o touhy, požadavky, vzory, trávení volného času, o myšlenky, řeč, utajené představy, konání..., a o to, s kým se srovnáváme: s ještě bohatší menšinou lidstva, nebo s těmi, kdo nemají svobodu, dostatek jídla, vody, zdravotní péče, informací, důchodové a zdravotní pojištění, možnosti dostatečné hygieny...? VDĚK nebo UKŘIVDĚNOST? Odkud vedou požehnané cesty výš?
Ve svém spise „Unum necessarium“ píše Komenský: „Co člověk potřebuje po smrti? Duše potřebuje andělů, vedoucích ji do nebe; tělo pozornosti přátel, starajících se o pohřeb, a konečně potřebuje člověk čestnou pověst, která by po něm zbyla. Když se však těchto posledních dvou věcí lidem nedostane (jako při mučednictví Božích sluhů), to první bohatě postačí, to samo je jedno nezbytné“.
/Ke Komenskému se zde ještě brzy vrátíme./
2024 ©