O VNÍMÁNÍ MYSTERIÍ POPELEČNÍ STŘEDY A VODNÁŘE.

Letos připadá Popeleční středa na 5. března. I tak ale probíhají dál vzácné vlivy Vodnáře. Pozorováním průběhu mystického roku se lze přiblížit k prožívání přírodních mysterií. Ta se správným pochopením stanou produchovňujícími silami našeho vývoje. Pohyb přírodního dění včetně elementárních bytostí je řízen proudy hvězdných rytmů i působením čtyř kosmických archandělů. Je krásné přilaďovat nitro k písni roku. Ještě za vlády tuhé zimy, přibližně od svátku Hromnic, začíná vzduch vonět  vnitřním životem Matky Země. To půdní organismy již obnovují svůj život. Zemská duše, v zimě klidně setrvávající uvnitř zemského tělesa, se opět chystá vystoupit na povrch. Vydechuje své síly a tím způsobuje rozpuk přírody. Těsně před tím však aktivizuje vrstvu pod povrchem. Vědci znají jen viditelné procesy, ne jejich skrytý původ a hybatelské síly.

           Kořeny se touto dobou prosycují minerály, které pak umožní rostlině vybudovat pevné tělo. Vápenec je v zimní studené vodě rozpouštěn za pomoci oxidu uhličitého ze vzduchu. Hlavní „vlastností“ vápence je tendence k navozování pevného stavu (tak jako vápník zpevňuje lidské i zvířecí kosti) a tím pomáhá rostlinám k pevnosti jejich fyzických těl.

          Dříve než na jaře nalévají pupeny, pod zemí již dříve, snad již od Vánoc jakoby „pučí“ kořeny, které se nově a pevněji spojují pod zemí. Uvážíme-li množství rostlin na zemském povrchu, můžeme si udělat alespoň malou představu o mohutnosti prvotního zimního procesu tvorby kořenů pod povrchem země. Občasný nedočkavý ptačí zpěv či pípnutí jako by tyto procesy již zachytil, pozdravoval a dychtivě povzbuzoval.

          Je to doba spojená s mysterii dechu v přírodě. Tak i naše tělo musí vydechnout staré mentální a emoční zplodiny – elementály, kteří v zimě žili uvnitř našich struktur. To bývalo jarní čistění, které začínalo už svátkem Hromnic. Na jaře každé lidské tělo, které je zatíženo negativními elementály, nabývá sil zbavit se jich a obnovit harmonii. Jako povoluje led v přírodě, měl by povolovat i v našich srdcích. Děláme-li na jaře jakoukoliv očistnou kúru či dietu, nabude teprve pravého smyslu a účinku, budeme-li si takto vědomi její účelnosti až posvátnosti.   

          V přírodě i v člověku jsou k sobě určitým řádem napojena dvě silová napětí. Úrazová chirurgie se snaží podnítit organismus, aby sám obnovil svoji předcházející formu, tedy aby se restabilizoval. Jsou ale i opačné případy, kdy se tvoří forma v oblasti, kam nepatří, například trombóza či ledvinové a žlučové kameny. To jsou principy, které dělají destabilizaci. Zde vyvstává otázka, jaký lék se může použít k restabilizaci - k opětnému zformování. Duchovní věda říká, že to jsou soli z kořenů rostlin. To, co je v rostlinném kořenu, má vztah k formě, k nervově smyslové soustavě člověka. Protože: co dělá kořen? Lokalizuje, fixuje rostlinu do určitého místa a doby. Spojuje život rostliny se zemí. Je to týž proces, jako když poznáváním přistoupíme ke smyslovému pojmu a činíme si o něm úsudek. Pojem se projevuje v zevním vjemu. Sami si  můžeme uvažovat, jaký je náš rozdíl z pocitů rostlin, kde pojídáme podzemní plody, tedy kořeny (ředkvička, mrkev...), a z plodů nadzemních (jahody, maliny, rybíz...).

         Rostlina je na určité místo v zemi fixována kořenem. Zní to vágně, ale je důležité o tom přemýšlet, osvědčuje se to v terapii. Při poruše výměny látek je zapotřebí mít víc tělesných sil. Je zde něco jako náhrada protézou. Když ustane činnost štítné žlázy, můžeme dodávat hormon uměle. Jsou naopak i situace nadbytku síly - vzniká zánět. Galén pokládal zánět za  nahromadění krve v nepravém místě. Mělo to svou logiku. U rostliny květ a vše kolem kvete. Jak se do toho citově vžijeme? V květu vhání rostlina svůj životní proces do světla, tepla, vzduchu, prostě mimo rostlinu: létající semena, pyl... Kořen je protikladem: je fixován. Květ je stále na cestě ke spalování, k zánětu. Jako to bývá u vášnivého konání - obětujeme se do činu. Něco podobného dělá květ. A propos: proč se dává z lásky kytice květů a ne třeba řípa či kedluben?

          V předjaří, kdy se země probouzí a otevírá, se připravují přírodní bytosti, to je gnomové – duchové živlu země, sylfidy – duchové vzduchu, a undiny – vodní bytůstky, k vystoupení ze země. Leckdo z nás pociťuje touto dobou jakési drobné podzemní hemžení či ruch. Není to jen šálení. To gnomové oživují v půdě pod povrchem rostlinky, přinášejí ke kořenům éter života a tím v rostlinkách připravují život a vytlačují je vzhůru. Jsou pěstouny života. Jak jsou užiteční, a nic o nich nevíme. Potřebují k tomu i síly přírodního ohně, které jim dodávají duchové živlu ohně. Rostliny jsou pak oplodňovány až poté, co gnomové převzali od duchů ohně, nositelů tepla to, co tito duchové vnesli do pestíku na miniaturních vzdušných bárkách pylových zrn jako koncentrované kosmické teplo.

        V oživeném vápenci, ve kterém působí ze země do kosmu vystupující gnomové, se nejvýrazněji projevuje dýchání Matky-Země, její jarní vydechování života ke Slunci, mladému a sličnému. Zemská Matka je vnitřně oživena tím, co do ní v době Vánoc vdechl archanděl Gabriel. Je nyní jako čerstvá snoubenka Slunce, dává mu touhu své lásky a čeká z výše éterické oplodnění, které obdrží v čase Vzkříšení a které v ní bude zrát od jara do podzimu – od květů až do vydání plodů silou podzimního archanděla Michaela. Síly Země se v letním výsunu naplní kosmickými silami Slunce, aby se na podzim snesly zase do zemské úrovně. S podzimem se elementární bytosti spolu se sestupující zemskou duší vracejí dolů, a proto zeleň mizí a mění se v popel. V zimě žijí tyto bytosti v lůně země.                                                        

          Podobně jako se Slunce zdvihá od své fáze mystického zrození v kozorožském znamení nevinnosti - od vánočního mysteria, a celá příroda se od zimního slunovratu připravuje v posvátném mlčení pod povrchem země k jarnímu vzkříšení, tak se i my v předvelikonoční době můžeme připravovat k prožití mysteria Vzkříšení.

           Kosmičtí Poslové jara - rafaelské merkurské mocnosti slouží svou magickou mši vzestupujícího nebeského Ohně k jarnímu bodu nebes. To působí i na lidskou duši: bezděčně se touží nadechnout nového jarního ovzduší. Zářící mocnosti obrozeného Slunce nesou člověku vždy s koncem zimy zvěst o božské sluneční lásce a milosti. Dávají jí kanout do zemských hlubin ve svých zlatých světelných paprscích. Vše se touží koupat v novém světle obrozeného Slunce. Jako se omlazuje příroda, nechť se probudí a omladí i naše srdce láskou a obnoví naše síly pravou moudrostí. I staří či nemocní lidé vycházejí touto dobou rádi na jarní sluníčko, aby načerpali posilu a obnovu. Posvátný nebeský Oheň probouzí ideály, touhu po kráse a vnitřní nadšení, aby se strom našeho života obalil novými květy krásy, čistoty a dobra, jejichž ovoce má vyzrát letním teplem duchovní lásky v nezničitelný plod pro veškerou naši budoucnost i užitek okolí.                                                     

         Do času vlády  Vodnáře nebo Ryb spadávají mysteria Popeleční středy (datum je pohyblivé, zhruba šest týdnů před Velikonocemi, letos připadá na 5. 3). Odmyslíme-li si jak zkostnatělou pózu přihrblé falešné pokory, tak dnešní profánní a spíše posměšné úsloví „sypat si popel na hlavu“, má doba kolem Popeleční středy hluboký význam, neboť tehdy vanou vzácné inspirace pro naši duši. Kdysi byly zachyceny a rozpoznány jako pomoc vyššího světa k uznání a litování svých vin, které má být součástí sebepoznání a očištěného vykročení do dalších aktivit roku i života. Popeleční středou začínal půst od masa. Končil o Velikonocích na Bílou sobotu. Očista duše a těla vždy souvisí. Čistí se psychika i zažívací orgány. Toto omezení znamená i odlehčení a obrození celého organismu. Popeleční středa je připomínkou lidské konečnosti podle mementa - Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš. Výčitky svědomí však nemají podlamovat naši sebedůvěru i důvěru v boží pomoc. Vodnářské mocnosti vylévají k lidstvu proudy obrodné blaženosti a věčné mladosti duše i ducha. Vodnář křtí svou svatou vodou očištěné duše, obnovuje nadšení pro dobro, pravdu a krásu a tedy i schopnost měnit bolest v lásku.

           Působení Vodnáře spočívá v uvědomění si našich nedostatků, našich ublížení okolí a jiných zátěží, a v jejich omytí svatou očistnou vodou a proměně v blaženost nevinnosti. Vodnář pak může tímto zčištěním povzbuzovat jiskření životního ducha. Ten pak radostně pulzuje láskou,  vcítěním, porozuměním, vnitřní svobodou, svěžestí čistoty, vzmachem do vyšších úrovní. Vodnářskému vzkříšení musí předcházet ukřižování nižšího. Jako jarní deště zkrápějí přírodu, i roucho duše se může čistit slzami pokání a blížit se tak o kousíček stavu vykoupení.

           Pravda, předjarní příroda v nás moc nadšení nevyvolá, nejsme-li zrovna lyžaři. Tiché „oko srdce“ většinou moc nepoužíváme. Jsme dnes zvyklí na velká množství všeho, na halasnost sdělení - od volebních agitací přes reklamu až po plakáty na „vysoké vibrace“ některých guru nebo esoterických pomůcek. Jak nám ale umí zkrášlit život třeba pár jarních fialek uprostřed ještě staré zažloutlé trávy? Fialky obdivuje už Homérova Odyssea. Podle podání vědoucích je fialka signována Venuší, ale má i signaturu archanděla Rafaela, vládce jara. Podobně jako zvířata, mají i květiny své druhové či skupinové duše v duchovnu, které dávají svým zemským „tělíčkům“, rostlinkám, svůj vzhled a povahu. Jaké vlastnosti má duše onoho druhu, takové léčivé síly jsou vetkány i do hmotných rostlinek. Jakými negacemi jsme vyvolali určitou chorobu, takovými protilehlými vlastnostmi rostlin ji můžeme léčit, pokud si pro přijímání těchto vlastností rostliny vytvoříme svůj povahový prostor. Pak může pomoci třeba i jen koncentrace na bylinku či květinku, pokud si ji nemůžeme jinak připravit.

          A třeba obyčejná nenápadná fialka? I skromnost bývá uzdravující. Fialka má léčivé vlastnosti například proti tuberkulóze. Proč? Je v tom jednoduchá logika. Tuberkulóza vzniká jako následek prudkého rozpalování hrudi výbušností, závistí, nenávistí a dalšími vášněmi. Plicní tuberkulózy se otevírají hlavně na jaře. To je akce Rafaelova, který usiluje jarními silami vyhnat tyto nahromaděné duševní jedy. Jaké vlastnosti jsou protilehlé těm, co způsobily tuto nemoc? Takové, kterými se vyznačuje třeba fialka: pokora, skromnost, něha, tichá laskavost. Ztišené pozorování krásy květiny, odevzdání duše její vůni a kráse, pokud není doprovázeno sobeckou chtivostí nebo rozmrzelostí  z toho, že se nám to hned nedaří, nás může k povaze květiny přiblížit. Rozjímejme si třeba o tom, jak asi vypadá ušlechtilý člověk, který je spřízněný se silami fialky? Dojdeme k tomu, že by nejspíš měl být naplněn vnitřní jemností, která se navenek projevuje ústupností, nenáročností, skromností, tedy právě tím, co si člověk s tuberkulózou potřebuje osvojit. Pokora a něha fialky očisťuje dechové orgány od vší žlučovitosti. Snad není ani náhodné, že  žluč je na opačné straně spektra než fialka. Oblaka líbezné vůně skromnosti, které fialka vydává, inspirují člověka, aby vycházel druhým vstříc, nedral se sobecky do popředí, nevyžadoval neúměrnou pozornost, nečekal na odměnu, ale v ústraní pracoval pro oblažení druhých a tiše a nenápadně těmito vlastnostmi „voněl“.

           Podle tradice má léčivá moc tichosti a oddanosti lásce u fialky nejsilnější magické účinky v pašijovém čase, tedy je nejlépe ji trhat na Zelený čtvrtek, Velký pátek nebo Bílou sobotu.

/Psáno s využitím prvorepublikového samizdatu, částečně uveřejněno v časopisu Nový fénix v roce 2017/