Z knihy Alberta Soesmana Dvanáct smyslů, brány duše:
U smyslu pro já jde při setkání o to, rozvíjet v sobě schopnost vidět v každém člověku - i v sobě samém - to skryté božské. Tím vzniká celým životem pulsující zkušenostní bohoslužba... celým životem, tedy ne jen nedělemi a svátky..."Celý náš život je bohoslužba," říká Novalis. Tato zkušenostní bohoslužba by neměla být vázána na žádnou jednou provždy danou organizaci nebo instituci, na nějakou víru, vyznání, určité předpisy, jakkoli může navazovat na dřívější tradice. Mnoho lidí hluboce lituje, že existuje tolik různých souběžných proudů. Říkají: Musíme být tolerantní, na všem je přece něco dobrého, spojme se přece dohromady, čím více tím lépe. - To je bohužel velká iluze. Především proto, že takové spojení je horizontální. Duchu se ale člověk přiblíží, když se každý sám za sebe pokusí pozvednout vzhůru. Což znamená i to, že člověk velmi přesně sleduje, co má v sobě sektářského a dogmatického...Většinou se lidé nejsou schopni domluvit, protože si nejsou vědomi svého stanoviska...Stejně jako jsou různé formy náboženství jednostranné svými dogmaty a omezeními, je jednostranná i objektivní věda svými premisami a redukcionismem. Zdravé myšlení vždy spojuje (religere, religiozita), protože duchovně prohlédá souvislosti: "Uchopení myšlenky ve skutečnosti" - ve světě jevů - "je pro člověka skutečným svatým přijímáním." (R. Steiner) Je to schopnost proniknout se uzdravujícím duchem...
2025 ©