Nejdříve se jmenoval Ján Kawasch. Příjmení zdědil po slovenské matce, které se narodil na Sibiři. Pak se jmenoval Vrana, to když se matka po návratu z Ruska podruhé vdala. Třetí příjmení Antal přijal od své manželky. Nikdy v životě ale nenosil jméno svého otce. Nezná ho. Nic o něm neví. Matky se už Ján Antal z Kežmarku zeptat na otce nemůže, dávno zemřela. Nezbývá mu, než pátrat v Rusku. Nejdříve tam píše, pak se vypravuje na Sibiř. Odpověď na otázku, zda se narodil z lásky, či nenávisti, je pro něho zásadní. Jeho matka Irena Kawaschová byla zatčená v Popradě a roku 1946 nespravedlivě odsouzená jako kolaborantka. Ján se narodil roku 1950 v nelidských podmínkách sibiřského tábora Elgen. Hned po porodu chlapečka matce vzali a dali na výchovu do ruské rodiny, odkud se však po čase vrátil na Slovensko. „Téma odvlečení na Sibiř bylo 45 let tabuizované a Ján se svým původem nemohl nijak chlubit. Dnes je ženatý, má svoje děti a je šťastný, že ony mají otce, který je miluje. Stále ho ale pronásledují nezodpovězené otázky, a tak cesta do Elgenu je splněním jeho životního snu,“ říká scenárista a režisér filmu František Palonder a dodává: „Rodina je jen tehdy úplná, když ví o předcích a vyzná se ve spleti jejich osudů.“ Na pozadí Antalova příběhu snímek přibližuje osudy lidí odvlečených z Československa do ruských pracovních táborů. V roce 2008 dostal film na festivalu Jeden svět čestné uznání za „osobní a emocionální zprávu o naší historii“.
Jestliže 21. srpen 1968 rozptýlil iluzi o reformovatelnosti komunistických idejí, pak stejný den o rok později veškeré iluze o komunismu definitivně pohřbil. V srpnu 1969 nebylo zdánlivě vše ztraceno. Vůdčí osobnosti "pražského jara" stále disponovaly významnými posty i sympatiemi národa. Jejich jména skandoval toho dne v ulicích dav manifestující světu odpor proti okupantům. Strana ve své nevyzpytatelné moudrosti povolala policii, vojsko i milice. Češi masakrovali Čechy. Byli mrtví, desítky zraněných na těle, a miliony na duši. Tímto dnem začala nejtvrdší normalizace a totalita, legalizovaná tzv. pendrekovým zákonem, pod kterým jsou tři podpisy: Svoboda, Dubček, Černík.
25. srpna 2013, pětačtyřicet let po dnes už legendární demonstraci osmi sovětských občanů proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, stála Natalija Gorbaněvská na popravčím místě na Rudém náměstí v pravé poledne znovu. Spolu s ní transparenty rozvinulo asi deset dalších lidí. Mezi nimi například i Sergej Šarov-Delone, bratranec jednoho z tehdejších účastníků dnes už zesnulého Vadima Delone, nebo bohemistka Nina Falkovskaja. Přesto, že nebylo úplně teplo, Natalija Gorbaněvská stála uprostřed demonstrujících v černém tričku s krátkým rukávem a na zádech měla fotografii svého tehdejšího transparentu ZA VAŠI A NAŠI SVOBODU. Na dětském prostěradle napsaná parafráze hesla polských povstalců se stala symbolem celé protestní akce. Prohozením přivlastňovacích zájmen Gorbaněvská postavila svobodu těm druhým na první místo, čímž svobodu vlastní podmínila svobodou těch ostatních. Bylo velmi zřejmé, že tento projev svobody pro samotné účastníky skončí ztrátou svobody ve fyzickém slova smyslu. V sobotu 7. 12. 2013 se před budovou Českého rozhlasu u pamětní desky událostem srpnové okupace v roce 1968 sešlo několik desítek lidí, aby zapálili svíčky za Natálii Gorbaněvskou, která zemřela v Paříži 29. listopadu 2013. Přišli se rozloučit s disidentkou, jejíž osud s touto zemí navždy spojila několikaminutová protestní akce 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v centru Moskvy vyjadřující nesouhlas s okupací Československa. Podobná setkání proběhla ve stejnou dobu na dalších místech republiky. Na shromáždění přišli pod ukrajinskými vlajkami i ti, kteří chtěli podpořit proevropské směřování Ukrajiny.
/Z upozornění na internetovém tv programu./
2025 ©