KREATIVITA, ÉTERICKÉ TĚLO..., O SOUVISLOSTI VZTAHU K VEŘEJNÝM VĚCEM; ZDRAVÍ, MEDITACE A DUŠE ZASE JINAK; JE PRO NÁS SVĚT JEN NĚCO K POZOROVÁNÍ JAKO KOŇSKÉ DOSTIHY?

Mnozí udatně zvládáme vznášení požadavků na někoho či něco nahoře (moc nerozeznáváme zda na Pána, na stát, na život, na osud, na počasí, na svět...), vše jen pasivně chceme od někoho někde nějak nabýt. Pokud to nemáme, pociťujeme to asi jako kdyby nás okradli o sociální dávky, na které máme právo:

- vztah k počasí? Vztekáme se, je-li "špatné", kritizuje až s ironickým pošklebkem, jak nás to "počasí zase vypeklo" (je to lump, to počasí)

- hledání partnera? Musí být podle našich požadavků, máme něco jako seznam ctností, vzhledu, asi jako někdejší nákup valacha na trhu

- požadavky na lékaře či léčitele. Oni se mnou musí něco udělat, od toho jsou tu, od toho je platím

- sledujeme vše jen jako diváci na dostizích, komentujeme, ironizujeme, ušklíbáme se, zatracujeme - jen ne se přihlásit ke spoluzodpovědnosti

- hledáme metody snadno a rychle k výsledku, i Boha chceme modlitbou přimět k protislužbě..., a pokud už se nějak zazajímáme o to duchovno, skončíme často u mystické zapouzdřenosti, kdy nás svět jen obtěžuje

- stíhají nás osobní apokalypsy, všude jen číháme na to, kde na nás číhají lumpárny, kulišárny a podrazy, a úměrně tomu hledáme namísto opravdového řešení jen triky, fígle, módní techniky, metody...

- chceme my všichni kvalitní a charakterní politiky? Tak proč jsme si je - my všichni - nezvolili? Máme přece svobodné volby. Nebo takoví kandidáti nejsou? Tedy - my co se považujeme za slušné - kandidujme. Jiná cesta není. My "dobří" jsme leniví a pohodlní nést kůži na trh, tedy místo ní neseme jen následky, že jsme vyklidili pole těm neslušným. Náš "mravní zákon" uplatňujeme udatně na pohovce u televize či v hospodě

- pro leckoho je poblémem  pochopit i to, že stát může rozdělit jen tolik, kolik vybere na daních ap. Když už mu to vysvětlíte, nevzdá to a má jako hlavní výhradu, že to rozdělování je nějaké špatné a mělo by být lepší. Jenže kolik lidí, tolik představ. I proto máme námi volené zastupitele a vládu, která  o tom rozhoduje za pomoci odborníků. A pokud se nám zdá, že špatně, zvolme jinou, ale ta bude podle nás rozhodovat zrovna tak špatně. Tedy holt nezbývá, než abychom to vzali do rukou my, čestní a vše správně vědoucí. Začněme kandidaturou do místních orgánů. Jen pro představu: nemůžeme se na něčem dohodnout ani doma s manželkou? /manželem?/. V rozhodovacích orgánech jsou všichni takovými "manželkami".

Co toto vše má společného? Uzavřenost do sebe, nedostatek vlastní kreativity, neschopnost se pociťovat jako spoluzodpovědná součást celku... A to vše je znakem zbytnělosti, ustrnutí éterného těla.

Souvislost se zdravím:

FT při takovýchto postojích není dostatečně prostupováno, oživováno, zkvalitňováno kreativním ÉT, tedy povahou. Okoralost duše. Pak i meditace je jen uzavřené osobní chtění a pachtění, bez nádechu a přesahu.

Pociťovat se jako součást regionu, národa, lidstva, nakonec i kosmu.

Milena Černá, ředitelka SKOKu a bývalá disidentka k tomu napsala:

Právo volit znamená, že budu aktivním občanem, který volby nenechává na jiných, protože „to stejně nemá cenu“, a pak si nebudu ustavičně stěžovat na „špatná rozhodnutí“ voličů, kteří svého práva využili.

EU chrání své občany a na nich je, aby se chovali jako lidé. Možnost obracet se k Evropskému ombudsmanovi či postupovat své spory k Evropskému soudu pro lidská práva představuje exkluzivní příležitost při hledání možnosti zastání, samozřejmě za podmínek, která takovou formu obhajoby vyžadují.

Rok 2013 byl vyhlášen Evropským rokem občanů. Není málo překážek, které našim občanům na EU vadí nebo dokonce je odrazují od společné myšlenky. Rozhodně bychom neměli posilovat bariéru mezi „oni“ - EU a „my“ - Česká republika. Nebudeme se přece donekonečna ptát našich občanů, zda se cítí být více Evropany nebo Čechy. Jde o komplementární atribut, jsme samozřejmě Češi i Evropané. Dosud jako bychom stáli na dvou stranách bariéry. Stojíme-li o porozumění, máme se cítit součástí stejné skupiny. Čím je pocit „my“ silnější a stabilnější, tím jsou podmínky pro usnadnění porozumění příznivější.

Bez budování pojmu „my Evropané“, kam patří „my Angličané“, „my Romové“, „my Němci“..., jsme jen ti kdo chtějí brát, ne dávat a přijímat spoluzodpovědnost a solidaritu.

A Martin Fendrych v roce 2013 napsal v různých článcích, platných i dnes:

Zkušenost posledních 24 let? Neselhávají jenom politici, selháváme především my. Jsme líní, neochotní pěstovat náš veřejný prostor. Tohle je v Nizozemsku, v Belgii, v Norsku či Švédsku o dost jinak.

Všecky ty změny jsou nutné a dobré. Stejně jako byla nutná a dobrá změna v roce 1989. Když se strany mění v mafie, nebo se aspoň s mafiemi spojují, voliči logicky hledají jinde. Učíme se, musíme se ještě mnohokrát spálit, než pochopíme, že pro českou duši není jiná alternativa než parlamentní demokracie a že ji budou tvořit lidé stejně chybní a špatní, jako jsme my.

Minulá totalita nám dnes nehrozí. Není to naše zásluha. Jisté formy totality (reklamní, nákupní, spotřební) otrocky přijímáme, doslova je hltáme. Dlouhodobě zažíváme „návrat komunistů", kteří se ovšem ve skutečnosti nikam nevracejí, protože nikam neodešli. Od první republiky jsou tu s námi jako nějaká kulhavka či slintavka. Těší se slušné podpoře voličů, ale ne a ne se prodrat do vlády. Češi tedy přece jen nějakou společenskou paměť mají, přece jen nejsou tak bláhoví, aby rudé příliš posilovali.

Jako výtečný lék na naši naivitu funguje prezident Miloš Zeman. Lidé ochotně zapomněli, jaký byl politik, jak se spojil s Václavem Klausem, co to přineslo. Po deseti letech mimo politiku vzbudil obří naděje, 2 717 405 voličů do něj investovalo svoji důvěru. A on ji destruuje. Ukazuje se, že dokonce ani Miloš Zeman to za nás neudělá, že je v něm stejný díl škodné jako v každém z nás. Ani nový prezident není všemohoucí, omnipotentní, svatý.

Změna v roce 1989 byla skvělá, zázračná. Žijeme ve svobodě. Stát funguje, pravda, dosti mizerně. Ale neschopnost a trapnost politiků má jednu výhodu - občané si pomalu začínají uvědomovat, že věci veřejné nemohou nechat jen na nich. Že politika skutečně není jen akt vykonaný jednou za čtyři nebo jednou za dva roky, ale něco víc. Ne nadávat, ne nenávidět, ale brát věci do rukou - strkat politikům čumáky do louží, které po nich zůstávají.

Když zklamaly gruntovní strany, základy polistopadové demokracie, lidé sáhli po něčem novém. Je to přirozené. Třeba po „silných osobnostech". Vzhlížení k mocným je česká slabina. Přitom to, že lidé v klidu vloží důvěru do rukou nedůvěryhodných (Václav Klaus, Miloš Zeman), to je důkaz nejistoty, neochoty sám se snažit, sám kontrolovat svého politika, přemýšlet. V roce 1989 se říkalo: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď." Dnes je to jinak: „Kdo, když ne On, kdy, když ne teď." A běda, když zoufalcům, kteří levně investovali svou důvěru, začnete jejich ikonu kritizovat. To hned povýšíte na nepřítele národa.

Po čtyřiadvaceti letech je pro nás „šokující", že svoboda vyžaduje angažmá, musíme se o ni starat, něco stojí, nedá se jen konzumovat, pojídat a popíjet, nedá se dokonce ani koupit. Svoboda není, jak se mnozí mylně domnívají, něco, co je a zůstane. O svobodu pro druhé i pro sebe musíš usilovat, jinak ti snadno proteče mezi prsty, někdo ti tu levnou, nepěstovanou svobodu tiše odcizí.

Kam jsme se posunuli, zasunuli? Jsme v přechodu, žijeme v přechodném období. Zažíváme rozčarování z demokracie, velká masa lidí zažívá zklamání z parlamentní demokracie. Otrávení jsou proto, že demokracii brali úplně stejně nebo hodně podobně jako totalitu - danost, která je mimo ně, do které jaksi spadli a nedá se s ní nic dělat. Minulý režim rozhodoval za nás, automaticky se tedy čeká, že i demokracie bude rozhodovat za nás. Udělá se za nás. Vybuduje se za nás. Za totáče to většina „nechala na nich" a po roce 1989 se to nijak výrazně nezměnilo. Zase to široké masy nechávají na nich - a nadávají „na ně".

Pořád ještě neumíme žít v demokracii.

Když převládlo zklamání z parlamentní demokracie (což je ve skutečnosti něco jako zklamání malíře, že na plátno naplácal patlaninu a teď se na ni nechce dívat), lid začal bujně experimentovat. Jeden experiment už máme chválabohu za sebou - Věci veřejné. Jenomže jsme těžce vzdělavatelní, málo ochotní myslet, a tak hned rozjíždíme další; masám se prostě zdá, že demokracie selhala.

Brzy uteče 24 let od 17. listopadu 1989. Totalita je pasé, ani pamětníci už na ni příliš nevzpomínají. Prostě jsme se vykašlali na minulý režim a žijeme v úplně nových poměrech a nových měřítkách.

Žijeme v jiném světě. Naše děti často studují a pracují venku, na Západě, lidi štve, že jim zkrachovala cestovka, která je dopravila do Egypta. Další nemohou v pětadvaceti či v padesáti sehnat práci. Ty dva světy, před rokem 1989 a na konci roku 2013, takřka nejde srovnat.

Banální zjištění: kvete konzum, kult spotřeby. Závislost na majetku je vyšší než před čtvrt stoletím. Více se posuzujeme podle peněz. Touha mít hodně mnohdy vystřídala touhu po svobodě, když už tu svobodu „máme". Samo sebou mluvím o svobodě vnější, režimní, o svobodě politické, nikoli o svobodě vnitřní, kterou si lidé mohli uchovat a někteří uchovali i za komunistické totality.

Svoboda se nám stala denním chlebem, samozřejmostí - krásný čas, o tom se nám před třiceti lety opravdu ani nesnilo. Avšak svobodnému systému se nevyhýbají maléry, krachy, katastrofy. Tomu se 24 roků denně učíme. Ano, sehnat práci je mnohdy fuška, zažívá to poměrně dost lidí, ale zdaleka na tom nejsme tak špatně jako třeba ve Španělsku. Jenom „nebýt jako Španělsko" nebereme vážně; vážně se u nás bere, že „nejsme jako Švýcarsko".

Řekl-li herec Ondřej Vetchý, že "bulvár vytlačil kvalitní periodika na okraj a interpretace reality bulvárním způsobem prostupuje společnost. Dochází k tomu, že média tohoto typu spoluvychovávají lidi", pak tato pravda platí proto, že onen bulvár kujeme, reaguje na naši poptávku, ale sám ji také dál vytváří.