NAVÁZÁNÍ NA ODKAZ NA DRTIKOLA V MINULÉM TEXTU
Částečně z nedávných mailů a úvah:
Pan Martin Dohnal mi napsal: Díky Vaší informaci jsem se dozvěděl o Manfredu Kyberovi, musel to být naprosto výjimečný a ušlechtilý duch. Jeho díla jsou obdivuhodná, při jejich čtení, jako by se člověk propadl do říše věčných pravd. Když jsem o něm na internetu hledal informace, a moc jich není, narazil jsem i na jeho fotky, vzpomněl jsem si při tom, jak lidé vypadají často ve tvářích jak kultivované opice v oblecích, žádné moc projevy nějakých vnitřních duchovních pokladů. V jeho případě je vidět ve tváři, že to byl evidentně velice ušlechtilý duch a jeho tvář je sama o sobě ušlechtilým uměleckým dílem. Na některých jako by měl kruhy pod očima, že možná prožíval i hodně těžké stavy.
Dále KF:
Drtikol řekl přibližně, že muž, na rozdíl od ženy, nemusí mít klasickou krásu, ladnost rysů, ale že se v jeho obličeji má zračit práce, pevnost (či tak nějak to řekl).
Pamatuju z nějakého českého filmu ze 60. let, jak o takové opici kdosi řekl - Primitivní blb nóbl zevnějšku. Zaujalo mne to, od té doby výrazy mužů hlouběji pozoruju (nejen žen, jako dřív). Těch kolem sebe, ale i třeba známých osobností umění, kultury, i politiků (dalo by se psát dlouze o jejich obličejích).
Z toho kladného pólu vezměme třeba virtuosů Štěpána Raka a Zdeňka Dvořáka. Co tam spatřuju? Široká lakavost i hluboké umělecké soustředění, všeobjímající bezelstný úsměv vyvěrající z hloubi duše, důstojné dobráctví, radost vždy zřetelně s lidmi sdílená, zahloubanost jdoucí až k osudům lidstva, mužný charakter dávých rytířů ducha. I když jsem Štěpána jednou viděl vyřizovat velmi nepříjemný telefonát, nejevil jeho výraz zlobu.
Podobně Jiří Wald – důstojná mužská krása, zodpovědnost, a zároveň vlídnost, soucítění, účast na lidských osudech.
A podobně někdejší antrposofové Jan Dostal, Zdeněk Váňa či Ratmír Zoubek (a nepotřebovali k propagaci anthroposofie ani komediální talent).
Nebo archetypálně důstojné vzezření takové Soni Červené. I po její devadesátce.
Tedy k politikům:
- Zajímavé je třeba pozorovat grimasy a ksichty Babiše: bezděčně reaguje výrazem na všechny situace a prozrazuje své myšlení, lze vidět jeho momentální rozpoložení. To nemyslím jako chválu, ale zajímavost. Kolik grimas škodolibosti, zalykající se vítězoslávy, ukřivděnosti až zpráskanosti psa, vzteku bezmocného dítěte, sebelítosti, vyčítavosti, nenávisti, výhružnosti, vzteklého údivu, zloby... lze vypozorovat. Neovládá psychiku, tedy ani mimiku. Podobně jako Trump. Naopak Putin je navenek trvale uhlazený a nečitelný, studený, kamenný. Skrývá i směs asijské lstivosti a krutosti s evropskou uhlazeností.
- To Klaus má jen udivené kroutění hlavou nad hloupostí veškerého okolí. Podrážděný údiv. Umí se pouze vymezovat na úkor druhých. Podobně Zeman. Nikdo nedosahuje jejich moudrosti.
- Zeman má jen škleby, posměch, zlomyslnost, poťouchlost, jízlivost, falešně bodré poučování, opájení se mocí. I když je vážný, je vidět jeho přízemnost a číhavost. Na fotce s Putinem - úslužnost služebníčka. (Tupý výraz podroušeného stavu s nepřítomnýma očima raději nekomentovat.)
- Jak zrádcovský a podlézavý byl ksicht Biľaka (a Slováci ho dosud odmítají soudit).
Poznámka k výrazivu: Používám-li občas slovo ksicht, je to z německého das Gesicht – obličej. Mohlo by to tedy být míněno jak slušně, tak s osobním podtextem. Laskavý čtenář nechť si domyslí sám podle svého.
- Energii, odvahu i ušlechtilost tuším z obličeje Miroslavy Němcové.
- Nevýrazný Fiala je obrazem neujasněnosti a lavírování dnešní ODS.
- Hezký je obličej Čaputové – účast na lidských osudech.
- Fico – bezmocný zvířecí vztek, zloba vzdorného kluka, školního rváče.
- Komunistka Semelová – přímo vizuální archetyp hluboké nenávisti.
- Vojtěch Filip – chytrácké vyzrání na někoho, potměšilost, poťouchlost, lišáctví. A propos – našel jsem v poznámkách staré pojednání Martina L.: "Před devatero volbami a patnáctero vládami se říkávalo, že existuje trojúhelník, jehož tři vrcholy nelze vtěsnat do jediné lidské bytosti: chytrý, slušný a komunista. Buď byl někdo chytrý a komunista, pročež nemohl být slušný; nebo byl slušný a komunista, a tudíž nemohl být chytrý; nebo mohl být slušný a chytrý, a proto nemohl být komunistou."
- Jak výmluvně výhružný, panovačný a zachmuřený byl ksicht Brežněva.
- Líbí se mi pozorovat výraz Merkelové, prozrazuje různé nálady, ale vždy je obrácená k lidem, k dávání se, k odezírání potřeb, naslouchání, upřímné přiznání smutku či bezradnosti. Na rozdíl od Babiše to ale vyznívá vždy důstojně.
- Trump – samolibý šašek či jindy zlověstný vztekloun - bez důstojnosti a bez ovládání nálad a grimas.
- Jak nadčasově mužně krásný je obličej Masarykův, a v každém věku. Pevnost, nevyzpytatelná hloubka, odvaha, čestnost, hrdinství, vůle k jednání = atman.
A odjinud?
- Výmluvné jsou i autoportréty Drtikola či jeho fotografie různých osobností, jako Thákura, Steinera, Březiny aj. Či výrazy na sochách Františka Bílka, myslím že v tom je Bílek světově jedinečný. O tom by se daly psát knihy (napsal jsem kdysi aspoň článek).
- Namaloval jsem si v dětství podle předloh Goetha a Beethovena. Beethovena jsem ale udělal moc vzpurného až vzteklého, tak jak ho líčili životopisci, vydávaní za komunistů. Tak jsem ho po letech spálil. Svůj obrázek Goetha nemůžu najít, ale mám ho aspoň v počítači.
- A z historie? Bylo by toho mnoho. Hodně času jsem strávil hleděním na portrét Albrechta Dürera. Roky jsem měl v mládí nad postelí vystavenou fotku Šrí Ramány Atmavičara Mahárišiho – jeho oči mne doprovázely mnoho let.
- Kdysi jsem viděl v lázních pána na vozíku, trvale se o něho starala jeho paní. Měl ve výrazu velikou pevnost a mužnost, patrně danou neustálým potýkáním se se svými potížemi. Poznal jsem mnoho lidí na vozíku, někteří měli i v obličeji čitelné, že životní tíhou prochází mužně, trpělivě, důstojně.
- Ke Kyberovi: Mimochodem – jeho Zemi zaslíbení a Verunčina tři světla jsem za komunistů opsal s kopiemi, před časem jsem na ty knihy upozornil přítele – nakladatele Jakuba Hlaváčka, který je vydal či vydá (Malvern). Tu Zemi zaslíbení mám i opsanou v počítači ve skvělém původním překladu Pavly Moudré.
- Paní Maria G. mi k tomu dopsala: Ke Steinerovi. Nehledě na krásné rysy v obličeji mě fascinovaly jeho oči. Takové oči jsem nikdy nikde neviděla. Tam je úplně vše. Ten o vás ví vše a protože ví vše, budí naprostou důvěru. Zajímavé je, že jeho oči se zdají lidem s nečistým svědomím uhrančivé a jeho očí se bojí. Ty oči jsou hluboké jako vesmír a dávají odvahu.
K tomu doplňuju:
Je to podobné, jako když se přízemní lidé cítí nepříjemně v blízkosti či auře někoho pokročilejšího. Některým vylejzá agrese, jiní jsou nejistí. Na Konferenci o nenávisti, která se konala v Oslu roku 1990, řekl Václav Havel: „Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“ A opět jsme třeba u Klause i Zemana – s tím nedostatkem odstupu od sebe, urážlivostí, neschopností nazřít svou směšnost.
Vzpomínka osobní číslo 1: Když jsem musel mít počátkem 80. let v kanceláři za zády na zdi portrét Husáka, aspoň malý psychický ventil jsem si udělal – plivnul jsem si na něj. Jistě, dnes se to jeví dětinsky, ale mně ta malá zaschlá skvrnka na jeho ksichtě pomáhala. A další „pomsta“: vymyslel jsem dva jednoduché politické vtipy, jeden se týkal Husáka, a řekl pár známým. A jaká radost: po čase se ke mně dostaly od úplně jiných lidí, tedy se ujaly a kolovaly (vida, že by počátek mé publicistické dráhy?).
Vzpomínka osobní číslo 2: Když jsem byl ve věku puberty, vyčítali mi rodiče, že koukám furt stejně. Dráždilo je, že ani na jejich puntičkářská sekýrování neměním výraz. Ba neviděli u mne třeba ani radost z dárků pod stromečkem (často jsem ji ani neměl). Starší rodinný přítel mi dodal dobrého sebevědomí, když jim řekl, že ze mne aspoň nikdy nebude okolí vidět, co si myslím. Nejspíš to tak je dosud. Vyhovuje mi to.
A asociace k této vzpomínce: Podobně to má v sobě například Daniela Drtinová. Kolik toho musí denně vyslechnout, s čím buď ráda souhlasí nebo třeba i silně nesouhlasí. Ale má před kamerou stejný výraz – inu profesionál. Pouze její oči se mění: někdy hřejí a hladí, někdy jsou zpytavé a účastné, jindy jsou neproniknutelně studené a netečné. Umí si řídit, aby do sebe z druhého nenatahala něco, co by pak překáželo. Patrně má i niternou školu sebeovládání podle Františka Drtikola, který ji oslovil a nad kterým si trochu společně meditujeme, ba i televizní pořad jsme udělali.
2025 ©