O těch, kteří Krista nejmenovali. Jde o slova nebo o životní náplň? - Rytíř Gabrielův, Prorocké svítání slovanské éry, Leonora - Fidelio

Zmiňme se o čtyřech, alespoň z těch všeobecně známých, i když je jich mnohem více. T. G. Masaryk hovořil o Ježíšovi jako pravzoru správného lidského chování. To ano, byl jím. Ale je to všechno? Jeden duchovědec mu kdysi vyčítal, že nebyl mystik, protože nemluvil o Kristu. Jenže: mystikem nemusí být hned každý, kdo něco pozoruhodného na poli ducha a jeho pozemského uskuteňování dokázal, a podobně je to i s hovořením o Kristu. Nezapomínejme, že před rozšířením duchovní vědy, která teprve osvětluje Kristův impuls plně a v pravém významu, byl tento pojem "majetkem" církve, s jejímž zmaterializovaným křesťanstvím se mnozí  neztotožňovali. O Kristu i Panně Marii resp. Boží Matce se zdráhali mluvit i jiní, protože tato jména evokovala cosi kostelního, zkresleného, někdy modlářského, snad až znehodnoceného.

         Anthroposof pan Jan Dostal o Masarykovi výstižně napsal to, co někteří z nás vnímali (například v Hovorech) totožně, ale nenapadlo nás to napsat: totiž že tam, kde Masaryk hovoří o ideálech humanitních, vyciťuje společenský význam Kristův, jeho živou sociální substanci. I vize, úběžník Václava Havla o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí nebyl míněn jen jako aktuální  posila, víra a naděje pro tehdejší politickou situaci u nás, ale s univerzální, dobově neohraničenou platností, ke které se dopracoval svým dramaticky myslitelským vzmachem a touhou po svobodě dokazovanou celým životem i za cenu utrpení, ač mohl vést pohodlný život a pouze sklízet světovou slávu. Za těmito slovy stál svým životem a bylo mu jedno, zda se někdo niterně připojí nebo se ušklíbne.

         Na niterný život dalších tří z řady velikánů, obsáhnuvších Kristovu substanci, ač o Kristu nehovořili, se  podívejme hlouběji.

         Dr. Jan Dostal napsal v článku  Rytíř Gabrielův  o TGM  mj.:  "Kde Masaryk později užíval  slova  "demokracie",  v   první  polovině  svého  života používal  častěji slovo  "humanita",  obě  slova však  v podobném idealisticky  podbarveném  významu.  Čteme-li  však  jeho úvahy, musíme nabýt dojmu, že jemu  samotnému ideál lidskosti, o nějž se zasazoval, musel být zcela jasný:  citově jasný. V tomto niterném sjednocení  Masaryka  s  humanitou  můžeme  snadno  odkrýt klíč k nejskrytějšímu   tajemství  jeho   osobnosti.  Neboť   proniknutí obsáhlého  skrytého ideálu,  pokud v  člověku vystupuje živoucně, duchovně  realisticky,  je  prožitím  skutečného  Krista,  jak je přítomen  v  duchovním  okruhu  Země.  Musíme  dojít k tušení, že Masaryka Kristus oslovoval  gabrielskou inspirací. Masaryk, který ve svém myšlenkovém  životě nechtěl nic vědět o  Kristu a uznával jen Ježíše,  přijímal v hlubinách svého  srdce s vroucí zbožností jeho poselství a hlásal pak "humanitu". A celý národ se tím cítil osloven  dechem   Kristovy  sféry." 

          Ani ruští myslitelé a vizionáři - otec a syn Solověvovi (Sergej Michajlovič a Vladimir Sergejevič) ve své synkretické filosofii nehovořili o Kristu, podobně jako jeden z jejich již mrtvých příbuzných, ukrajinský filosof, šprýmař a tulák  Hryhorij Skovoroda. Mezi Solověvovy obdivovatele patřili i Masaryk a Berďajev.

          V. S. Solověv (též Solovjov) nepíše o Kristově sociálním impulsu, ač v hloubi nitra jej prožívá.  R. Steiner o něm napsal:  "Svět slovanský připravuje epochu, kdy má vystoupit duše vědomá k duchovnímu já v šestém poatlantském období... Je zajímavé, jak mohl vzniknout pod západoevropským vlivem mnohem pokročilejší pojem Ježíše Krista, než v západní Evropě - pokud tu nebyl vytvořen theosofií. Ze všech lidí, netheosofů, má nejpokročilejší pojem Ježíše Krista ruský filosof Solověv. Má takový pojem Ježíše Krista, který jej vyvíjí stále výše a ukazuje v nekonečné perspektivě. To, co dnešní člověk z toho rozpoznává, je jen začátek. Kristův impuls mohl lidem zjevit dosud jen málo z toho, co v sobě obsahuje. Ve slovanské kultuře se bude člověk cítit jako dvojnost, v níž bude nižší přirozenost podřízena přiro­zenosti vyšší a bude jí držena na uzdě. Tuto dvojnost vnáší Solověv do svého pojmu Ježíše Krista a může mít smysl jen tehdy, uznáme-li v něm přirozenost božskou i lidskou, pochopíme-li, že obě přirozenosti působí spolu reálně a netvoří abstraktní, ale organickou jednotu. Prorocky dochází šestý poatlantský kulturní stupeň, éra slovanská, výrazu u Solověva v pojmu Ježíše Krista jako červánky pozdější kultury. Tak jde tato filosofie východní Evropy obrovskými kroky nad všechnu filosofii Hegelovu a Kan­tovu. Z její atmosféry cítíme zárodek pozdějšího vývoje. Jeho pojem Ježíše Krista lze pociťovat jako prorocké svítání, jako ranní záři červánků slovanské kultury. Tím se posunuje celá bytost Kristova a její význam do středu a stává se něčím zcela jiným, než co z ní mohou vytvořit pojmy západoevropské.

      Ježíš Kristus je chápán jako živá substance, která má působit jako duchovní osobnost ve veškerém státním a sociálním bytí, je pociťován jako osobnost, v jejíž službě je člověk jako „člověk s duchovním Já"... V Solověvově státu je Kristus krví, jež protéká veškerým společenským životem. Žádná jiná filosofie není tak proniknuta pojmem Krista, který nám září na výsostech a přitom tak velice setrvává v zárodku."

         Ludwig van Beethoven ve své jediné opeře, Fidelio (Fides je Víra) jejíž původní název byl "Leonora - vítězství manželské lásky", opeře o to úžasnější a významnější, zobrazuje i přijímání chleba a vína, které Fidelio vyprosí pro vězně v temnotách podzemních kobek. Tedy - přijetí Krista lidstvem. Vězni, kteří jsou v závěru opery osvobozeni a vyvedeni ze svých zatuchlých kobek na čerstvý vzduch (mohutný sbor "jen zde, jen zde je možné dýchat...") jsou alegorií budoucího osvobození lidstva, dlícího dosud v temnotách vězení. (Malé připomenutí: toto malé rozšifrování je jen pomůckou, podstatný je prožitek hudby  a děje, ke kterému můžeme usilovat alespoň částečně dospět.)

        Podobně v Deváté symfonii (3. a 4. věta) dospívá k vzestupu lidství skrze Krista až k Bohu Otci.

       Beethoven vystupuje po nezměrných niterných bojích od bolesti osobní Gologoty k oběti pro trpící lidstvo. Nevyvyšoval se nad něj, ale miloval a litoval ho.

       Ve chvílích utrpení a klesání pod svým křížem si tento hrdina i velekněz umění poznamenal:

         „Pro tebe, ubohý Beethovene, není žádného vnějšího štěstí. Musíš si vše vytvořit sám v sobě a jen v ideálním světě nacházíš své přátele,“ zapsal si kdysi do deníčku ten, který obsáhl svým soucítěním, bratrstvím a přátelstvím celé lidstvo.

         „Kalich hořkého utrpení jsem vyprázdnil a získal již mučednictví v umění zásluhou milých učedníků a druhů uměleckých.“

         „Bože, Bože, mé útočiště, má skálo, mé vše! Vidíš mé nitro a víš, jak mne bolí, musím-li někomu způsobit hoře… Ó slyš, vždy Nevyslovitelný, slyš mne, svého nešťastného, nejnešťastnějšího mezi všemi smrtelníky…“

         „Ó nebesa, pomozte mně nést můj osud. Nejsem Herkules, jenž může Atlantovi pomáhat, aby podpíral svět nebo jej dokonce místo něho nesl sám.“

         „Pomoz, ó Bože! Vidíš mne opuštěného veškerým člověčenstvem… Ó tvrdý Osude! Ó ukrutné dopuštění! Ne, ne, můj nešťastný stav se nikdy neskončí."   

Ale také:

         „Pohlížejte na mne jako na milujícího přítele lidstva, který chce jen dobré, kde je to možno. Od dětství bylo mým největším štěstím a rozkoší mít možnost působit na jiné.“

         „Neustaňte vždy výše pronikat v nebesa umění. Není nerušenější, nezkalenější a čistší radosti než ta, která tím vzniká.“

         „Ačkoliv jsem si ani v nejmenším nečinil nárok na vlastní učenost, snažil jsem se přesto již od svého dětství pochopit smysl nejlepších věcí a zvyklostí všech věků. Hanba umělci, který si neklade za vinu, že nedospěl alespoň tak daleko.“

         „Klidně se chci podrobit všem změnám a jen ve Tvou nezměnitelnou dobrotu, ó Bože, chci vložit veškerou důvěru.“

         „Jak jsem někdy šťasten, že mohu kráčet houštinami, lesy, pod stromy, mezi bylinami a skalami. Nikdo nemůže zem tak milovat jako já - vždyť lesy, stromy a skály jsou ohlasem toho, co si člověk přeje.“

         „Všemohoucí v lese! Jsem blažen, šťasten v lese: každý strom o Tobě vypráví. Ó Bože, jaká nádhera! V takové lesní krajině, ve výšinách, je oddechem, odpočinkem sloužit Jemu.“  

         „Nikdy, již od mého nejútlejšího dětství, nebylo možné ničím jiným nahradit moji horlivost, abych kdekoliv svým uměním sloužil ubohému trpícímu lidství, neboť nic jiného nepotřebuji než vnitřní pocit blaha, který mne při tom vždy provází.“

         „Chci dokázat, že kdo jedná dobře a šlechetně, může pro to též snášet příkoří a nesmí nikdy ztratit z očí svůj ušlechtilý předsevzatý cíl.“

         „Nesmíš být člověkem, jenž žije pro sebe, ale pro ostatní: pro tebe již není štěstí než v tobě samém, v tvém umění.“

         "Utrpení – odevzdanost, odevzdanost. Tak vítězíme ještě v největší bídě a zasloužíme si, aby nám Bůh odpustil naše chyby.“

         Zde by už asi měla znít jen Beethovenova hudba, kterou heroicky vítězil s Božím požehnáním nade vším zlem - za sebe i za lidstvo.