Rozbije-li kluk kamenem okno, pak ono rozbité okno je porušením nějakého řádu, je zlým činem. Ten by zůstával zapsán v akašické paměti Země jednou provždy. Miliardy podobných špatných činů by jednou Zemi zcela zničily, kdyby měly zůstávat v jejím osudu. Toto vzal Kristus svým sestupem na Zemi a obětí k sobě, vymazal to a vymazává nadále z paměti lidstva. Zbavuje nás objektivní karmy. Subjektivní karma (následky) – výchovné potrestání kluka, zůstává nutností, jinak bychom se nepoučili a nebyl by individuální pokrok.
Kdosi moudrý napsal kdysi tato slova modlitby:
Odpouštíme všem, kdož nám ublížili, a litujeme, že se pro nás karmicky zatížili. Vše vkládáme do Tvých svatých rukou a nechceme nikoho souditi. Jen Ty, vševědoucí a všemilující, dovedeš spravedlivě určit míru vyrovnání karmických dluhů lidských.
Všelidská, filadelfská Láska nechť proniká naši mysl i naše city. Protože chceme žít neosobně, s radostí odpouštíme každému, čím nám ublížil. Zapomínáme na osobní bolest, neboť jinak není pravého odpuštění.
Kamarádka mi k tomu napsala: Pokud si člověk ve své chybě najde příčinu a poučí se, není to pak žádný ústupek či slabost. Naopak zesílení. Pokročení dál. Schopnost žít neosobní vztah k tomu dotyčnému. K tomu, kdo nám takzvaně ublížil – nepohrdat jím, jen se vzdálit, bez emocí se odtáhnout. Ale když se udržujeme s dotyčným v trvalém niterném kontaktu nezapomenutě, pak se vzdálit nelze. Pokud se stále a bez sebemenší snahy o zapomenutí stále a stále rozpomínáme na ta jednotlivá ublížení, nějaká místa nebo slova nám je vyvolávají, či se v nich zpětně slabošsky stále přehrabujeme a vyciťujeme se v nich, škodíme sobě i tomu druhému. A zas tu pomůže jedině uvědomění si, že jsme křesťany a proč jimi jsme.
K tomu ještě doplňme: Je zapotřebí zapomenout emočně, ale při rozeznání správného a nesprávného. Pokud bychom to nerozeznali, pak si to zapomenutím zaneseme do podvědomí a jednou to vypluje, nebo si tím snižujeme přirozenou důstojnost. Tedy – oddělit chyby od jejich nositelů. Chybu až do posledního záhybu rozpoznám, třeba i v duchu pojmenuji, ale emočně se na ni nelepím, nespojuji ji natrvalo s jejím nositelem, nevedu s ním trvale vyčítavý emoční dialog. Pak nejednám zbaběle, nepřekrývám to předčasně bez rozpoznání, nezahlazuji to slepě. Když člověk neodpustí, žije v principu Starého zákona - oko za oko zub za zub. Pokud ne v činu, pak alespoň v představě, což není velký rozdíl. Je to princip suché spravedlnosti, suchého zemského rozumu. Kristus přinesl nejen lásku, ale i moudrost a vůli. Moudrostí chybu (špatné jednání) plně rozeznám a poté to vůlí k lásce odpustím. Je to obdobné, jako se máme stavět k zemřelým. Pokud bych chybu nerozeznal v okolí, budu ji schvalovat nebo i dělat sám. I pokání, tedy rozeznání a litování svých špatností, musí být plné, ale ne drtící. Je nezbytností duchovního pokroku, ale nesmí podlamovat sebedůvěru a důvěru v boží pomoc. A tak to můžem dělat i vůči okolí – i druzí potřebují čas k nápravě a naše odpuštění. Nevíme, zda jejich náprava nebude rychlejší, než naše, proto nikoho plně nezatracovat.
Na přiměřenou sebeobhajobu a sebeobranu máme při křivdě samozřejmě nárok, ba i na uvedení věcí do pořádku, pokud je to možné. Nelze vyloučit ani možnost využití zemského soudnictví. Kristus přinesl možnost milosti, odpuštění. Ale: máme samozřejmě právo domáhat se svého práva, být někdy i nesmlouvaví, zásadoví, pojmenovávat zlo, ba na ně i vhodně poukazovat, ale bez zášti v srdci. I nechávat druhého dělat zlo, můžeme-li tomu nějak bez svého zla zabránit (a myslet si, jak jsme hezky odpustili), tedy nechávat ho dál v páchání špatností, nemusí být znakem odpuštění, ale lhostejnosti či mravního relativismu. (Fráňa Drtikol: „Odnesl si ode mne obrázek a nezaplatil. Tak jsem si k němu pro obrázek došel a zvednul jsem mu pajšl, aby si nemyslel, že mu v životě všechno projde.“). Samozřejmě, že si musíme pak rozmýšlet, zda s tím či oním člověkem chceme být dál v kontaktu.
Je nutné rozeznávat (v sobě i druhých), co je pevnost tvrdého pyšného egoismu, a co je pevné uplatnění nějaké zásady – viz třeba chování TGM, který někdy vypadal necitelně a byl odsuzován, i když v něm nebyla osobní zášť, ale jen nutnost poctivých zásad mravnosti. To vše ale beze zloby, pohrdání a jiných emocí. I k tomu musíme umět rozeznávat dobré a zlé, účelné a bezúčelné, spásné a nespásné, duchovnímu pokroku ladící nebo se příčící. Pokud to nerozeznáme i u okolí, účastníme se toho sami – ať už aktivně, nebo jen niterným souhlasem či lhostejností. To je to od svatého Kolumbána – Stvořitele poznáme, poznáme-li dobře jeho stvoření.
A zároveň – vědět, že vše, co nás potkává, nás potkává zaslouženě. Druzí mohou být buď nástroji k vyrovnání naší karmy, která k nám jejich prostřednictvím přichází, pak jsou pro nás naši nepřátelé či škodící lidé těmi nejlepšími učiteli. Nebo nám těžkosti přicházejí nanovo - i jako žákovské zkoušky k trpělivosti a zocelování. Za obojí máme být vděčni. Obojím pak můžeme pomáhat okolí.
Když se k nám někdo špatně zachoval, zranil nás a my odpustíme, pak jsme přejali aktivně část principu Kristova Pravzoru. Rozlije se mezi námi blízkost Kristova. Zbavením se vzteku, výčitky a odvety tam, kde bychom ji mohli použít, vzniká absencí odplaty v duchovní úrovni vakuum. Toto vakuum se však ihned vyplní. Vyplní se substancí Kristovou.
Odpustit někomu tedy nemusí znamenat, že si nesmíme udělat jasný závěr o jeho chování, a třeba i opatření vůči němu v praxi. Nemusíme se například kamarádit či dobrovolně stýkat s někým, kdo se něčeho nedobrého opakovaně dopouští a nezajímá ho to. Ale i když se s někým rozejdeme, musíme odpustit. Odpuštění samozřejmě neznamená schvalování chyb, jejich slovní přelakovávání na růžovo, ani zavírání očí před nimi. To pak často bývá ta nejlepší cesta k vlastnímu podobnému chybování.
Důležité je, když někomu něco špatného uděláme, omluvit se nebo se to snažit podle možností napravit. Je-li možnost to napravit, pak to nemusíme hned nechat na Krista, aby to bral k sobě. Můžeme jednat. Pak ta část Kristova vlivu, která se takto „ušetří“, je v nás pozorovatelná jako klid svědomí. Teprve co nemůžeme napravit, necháme Kristu a poprosíme Ho, aby to svou Milostí vyrovnal.
Nemáme-li už možnost nějakou vinu či křivdu vůči někomu napravit, třeba protože zemřel, odstěhoval se, nechce nás vidět a podobě, i pak je řešení: Můžeme poctivě poprosit jeho Anděla Strážce (a ten za nás bdí i vůči světu a tedy tomu může naslouchat) o odpuštění, i o to, aby tomu člověku pomohl, aby to v sobě už nenosil jako křivdu nebo výčitku. Nemusí to pomoci hned a plně, ale trochu a časem určitě.
Když jeden druhému neodpustí i poté, co se viník snažil věc napravit (činem, lítostí, omluvou apod.), pak se sám vleče životem s další tíhou, a jednou bude muset prožít sám na sobě tíhu něčí výčitky. I proto bychom měli nejpozději ve chvíli smrti odpustit všem.
Václav Havel kdesi popisoval jedno svoje banální dilema: Nastoupil do noční tramvaje, ve voze byl sám a jel jen jednu stanici. „Normální“ člověk by lístek schoval do kapsy rád, že ušetří… Ne tak Havel. Rozvíjel úvahu, zda je etické jet na černo! A nutno říct, že to byla vskutku hluboce brilantní úvaha. Disident Havel měl ovšem otevřené a ostře vnímající svědomí, které registrovalo každou nespravedlnost, podlost, výmluvu, zbabělost a snažilo se s nimi vypořádat se ctí. U druhých i u sebe. Proto bylo možno si ho tolik vážit.
Srozumitelně hovořil na toto téma i význačný spirituální badatel Sergej Olegovič Prokofjev. Ve své pražské přednášce v roce 1992 o okultním smyslu odpuštění osvětlil, že znakem pravého odpuštění je umění překonávat sebe sama. Když chce někdo odpustit, je to vpravdě z impulsu vyššího Já. Pravé odpuštění je tedy vždy spojeno s obětí.
Co se stane, když člověk v určité situaci neodpustí? Řekněme, že někdo byl uražen, poškozen, ublížen a nechce odpustit. Co se stane v duchovním světě? Musí být karmicky zařízeno, aby se tito dva lidé opět setkali a aby vina byla vykoupena nějakým dobrým činem toho, kdo tehdy ublížil. Mnohdy se při tom ale tvoří další karmické uzly. A protože si lidé činí vzájemně zlo velmi často, můžeme si představit, jak obtížná je práce duchovního světa s lidskými osudy, aby bylo zlo stále znovu a znovu vyrovnáno. Ještě horší je neodpustit zemřelému. Pak jsou to pro něho námi hozené kameny, kterým se nemůže bránit, nemůže se omluvit ani poprat, je bezbranný. Z naší strany je to podobná zbabělost, jako, řekněme, týrat tělesně postiženého, dítě nebo seniora. (Karmické dluhy lidstva vůči zabíjeným a týraným zvířatům zde nyní raději rozebírat nebudeme.)
Uvažujme o případě, že člověk odpustí: zříká se odplaty, zříká se toho, aby se mu dostalo zadostiučinění, náhrady za to, co utrpěl. Co se stane nyní v duchovním světě? Síly, které by sloužily k tomuto vyrovnání, se uvolní. Pokud neodpustíme, musí další vývoj pokračovat tak, aby i v budoucnu byly zlé činy karmou vyrovnány. Ale když odpustíme, vznikají v této „síti" místa pro svobodu. A do těchto uvolněných prostor může působit síla Kristova. Je to prostor, který Kristovo působení může změnit v prostor svobody a milosti. Těmito lidskými činy se uvolňuje cesta, aby železnou nutnost vyrovnání mohl Kristus proměňovat ve svobodu. Kde nalezneme pravzor pro toto odpuštění? Dostáváme se k tajemství golgotské události. Co se stalo tím, že Kristus tehdy vzal na sebe osud lidstva? To znamená, že na sebe vzal objektivní škody, které jsme svými činy za celou dobu zemské existence způsobili celému vesmíru. Subjektivní karmu si musí každý vyrovnat sám, Kristus vzal na sebe karmické následky objektivní, kosmické. Zasvěcenci sdělují, jak toto vypadá v duchovním světě, v akašické kronice. Asi takto: díval-li by se tam člověk na proud vzpomínání celého světa, našel by tam volné prostory po odpuštění; poznal by, že jsou to místa, kde před tím něco stávalo, ale někdo to odstranil, dal to pryč. A to učinil Kristus: doslova vzal naše objektivní hříchy na sebe a vymazal je z akašické kroniky. A to je tentýž makrokosmický proces, který v mikrokosmu činíme odpuštěním sami. I zde vidíme, že následovat Krista je něco zcela konkrétního, osvobozujícího.
Aby síly dobra stačily na zlo, kterého je v dnešním světě tolik, můžeme se naučit něco, co lze nazvat „morálním dýcháním". Vdech, živý vzduch, se v nás pohlcením kyslíku mění ve smrtící výdech - CO2. A víme, že na pahorku Golgoty se stalo něco obráceného. Tam Kristus vdechl do sebe smrt a pro celé lidstvo vydechl při zmrtvýchvstání ze sebe život. Vdechl do sebe vše, co přinesl lidstvu materialismus, co přinesli zemřelí materialisté do vyšších sfér. A to, co Kristus vydechl, to je ona možnost mít duchovní myšlenky. Materialistické, k smrti vedoucí myšlenky byly vdechnuty a duchovní myšlenky, vedoucí do budoucnosti, vydechnuty. A to je to, co se nazývá „morálním dýcháním". A k tomu jsme povoláni. Žijeme v materialistickém světě, odkud ze všech stran přicházejí materialistické myšlenky, přinášející impuls duchovní smrti. Sami se na materialismu řadu vtělení podílíme. Nejsme tedy oběti, jak se v tzv. duchovních kruzích rádo říká, ale i spolupůsobci. Naším úkolem není se litovat a žehrat na svět, ale máme tyto myšlenkové a citové impulsy do sebe s kontrolou přijímat resp. uvědomovat si je, přetavovat je a vydechovat pak myšlenky, city a vůli, přinášející život. Tím se můžeme stávat stále více a více opravdovými přáteli éterického Krista a spolupracovníky na éterické úrovni. Těmi se můžeme stát, když půjdeme cestou tolerance a společného nesení karmy. Kristus je totiž jediná bytost v duchovním světě, která může působit v lidském Já, aniž by toto Já vymazala.
I takto přidáváme zemské auře podpůrné síly pro dobro a spravedlnost.
Když člověk neodpustí, žije v principu Starého zákona - oko za oko zub za zub. Pokud ne v činu, pak alespoň v představě, což není velký rozdíl. Je to princip suché spravedlnosti, suchého zemského rozumu. Kristus přinesl nejen lásku, ale i moudrost a vůli. Moudrostí chybu (špatné jednání) plně rozeznáme a poté to vůlí k lásce odpustíme. Je to obdobné, jako se máme stavět k zemřelým. Pak poznáváme souhru lásky, moudrosti a vůle pod vědomým vedením našeho Já.
2025 ©