Dopisování jedna radost; Za Victorem Hugem do vyhnanství cestoval s nasazením života Čech, jako jediný; Zdeňka Braunerová; František Kožík; Antonín Zhoř; Ladislav Stroupežnický; Julius Zeyer; Josef Slavík; Jan Neruda; Einsteinova vnuknutí; Václav Hlavatý; jihočeské selské baroko; Hudba v lotusech; Beatles; V galerii Louvre je socha jediné ženy – Zdeňky Braunerové; Mikoláš Aleš za zlatku na Hradčana...
Z letošního mailování s paní M. z Loun - napsala mi /datace neuvádím, proto některé části časově nenavazují/: K mé oblíbené četbě. Začalo to na základní škole. Dívenka, která seděla se mnou v lavici, měla maminku v dětském oddělení místní knihovny a chodily jsme za ní téměř denně. Ta mi podstrčila dvě knížky, kterými to vlastně začalo. První byla od Antonína Zhoře: Tvrdohlavá Marie. Byl to románově zpracovaný celý život Marie Curie Sklodowské.
Druhá byla také od Zhoře: Sám proti osudu. Byl to pro změnu život Beethovena. Obě jsem přečetla několikrát a byla jsem chycená. Taky jsem to kdysi četl, ale už jako chycený. Dokázala jsem číst celou noc.
Nesmírně mě zaujal Mika Waltariho - Egypťan Sinuhet Někdy jsem rejpal. Je to jistě napínavé a dramatické čtení a dobře psané, ale vůbec to nevystihuje mentalitu příslušníků dávné egyptské kultury. Přisuzuje jim psychiku spíš evropského středověku a dává tím dost zkreslený obraz o nás - tehdejších Egypťanech. Egypťané například milovali své krále-faraony, byli součástí jeho duše a on, zasvěcenec, byl ve spojení s nebeskými světy. Od něho či přes něho čerpali vysoké duchovní kvality. Nelze je tedy líčit obvyklým evropským myšlením s dualitou utlačovatel – utlačovaní. To zavání falešnou šablonou marxismu. (Pouze v posledním období Egypta, v období úpadku, nastaly i tam již „poevropštělé“ poměry). Ta knížka je slavná částečně neprávem. Knížku Jeho království jsem četla s odstupem času mnohokrát. Poté i volné pokračování - Riman Minítius (slovenská verze). Později jsem ji náhodou objevila v češtině jako Nepřátelé lidstva. Bylo to taky strhující čtení. Ta kniha Jeho království byla příběh Římana, kterého znechutil život v Římě a tak odjel do Alexandrie a tam se ponořil do knihovny (děj se odehrává v době vlády Tiberia). Objevil proroctví, které předpovídalo příchod spasitele. Vypravil se do Izraele a byl osobně přítomen ukřižování na Golgotě. Je to psáno opravdu tak, že mě to stále přitahovalo.
Zahlédla jsem zmínku o českých umělcích v Čechách nedoceněných, kteří v té době našli azyl především v cizině. Vybavil se mi třeba i hudební skladatel Mysliveček, Ano, předchůdce Vídeňského klasicismu, přeložili si ho do italštiny jako Venatorini, aby jim to znělo snáze. Psal se Giuseppe Venatorini Misliweczek. kterého velice uznával sám Mozart. Byl asi dost sukničkář, protože když se Mozartův otec Leopold Mozart (oba byli Svobodní Zednáři) v dopise obával o mravopočestnost syna, ten mu odpověděl – Nejsem žádný Mysliveček. Vůbec, nesmírně ctil mistry české hudby tohoto období. A v Čechách? Je to asi tak stále, vždyť i A. Dvořák, kdyby nenašel uznání v Americe, musel by se asi po otci zdědit řeznickou živnost, aby tu uživil rodinu. Milovali ho i Angličani, do londýnské premiéry jeho oratoria Svatá Ludmila zapojili 400členný sbor. Jeho oratoria jsou mohutná, mysticky-meditační muzika, dodnes nedoceněná. Mám v počítači celou knížku o poslouchání klasiky a oper, kterou jsem psal pro laiky, tak jak jsem to cítil, ale sotva mi to kdo vydá. Traduje se o Dvořákovi, že po návštěvě Brahmse, kdy se přeli o víru, Dvořák v kočáře smutně pronesl: Nevěří. On v nic nevěří. - Spíš ale volnomyšlenkář Brahms nesdílel Dvořákovu svatofrantiškovskou skorokatolickou zbožnost. Když se prý Dvořáka ptali, je-li Bůh, odpověděl docela prostě: Jak bych to všechno jinak mohl složit? Brahms nebyl tak inspirovaný melodik jako Dvořák a prý pokorně pronesl: Kéž by mne jako hlavní témata napadalo aspoň to, co Dvořák má jako témata vedlejší.
O Mozartovi jsem také četla a vím, že kromě Myslivečka velice hodnotil Stamice, Dusíka, Vaňhala atd. Vaňhal měl, chudák, smůlu na jméno: v cizině ho považovali na Holanďana a psali ho: van Hall (třeba jako Vincent van Gogh. A propos: i příjmení van Beethoven je nizozemského původu a znamená od Řepného dvora. Tedy to není německé von a mělo by se vyslovovat van, ne fan, jak to někteří hlasatelé tvrdošíjně činí). Jen zajímavost: asi 1-1,5 km vzdálená od Loun je obec Cítoliby. Tam hudebník Šesták na konci 20. století objevil staré noty. Podrobně se tím zabýval a našel klenoty hudebních skladeb neznámých mistrů té doby. Byl jeden z mnoha Louňanů. kteří byli něčím významní.
Ke Zdeně Braunerové: znala se s mnoha umělci té doby a ne jen s malíři. Setkávala se i s francouzskými prokletými básníky. Osobně znala snad všechny tehdejší umělce a význačné osobnosti. Dlouhé přátelství ji pojilo s F. X. Šaldou. Její duši ale nejvíce rozuměl Zeyer. Není divu. Byl velmi vzácnou kombinací něhy a jemnosti, a zároveň – jak heroický byl jeho proces přeměňování nižších sklonů. Když opěvoval „rozezpívanou lyru Orfeovu“ – říkám si, jestlipak věděl, že sedm strun jeho lyry vyjadřovalo sedm základních planetárních sil v našem nitru? V mládí jsem na psacím stroji opisoval a svázal jeho Zahradu Mariánskou (jedno paré asi ještě někde mám) a Troje paměti Víta Choráze. Trochu to píše i o sobě. Kdesi jsem našel stručný obsah: V Benátkách zažije milostné dobrodružství se smyslnou neznámou cizinkou. Napřed mistrně líčí své vzplanutí, ale poté hledá v malém českém městečku zapomnění ve spisech křesťanských mystiků. Vnější okázalá krása křesťanství mu ale nedává vniknout k jádru křesťanského učení a Choráz konečně pochopí, že pravého naplnění lze nalézt jen ve vroucím a pokorném přilnutí k Bohu. Svou někdejší milenku ve stáří náhodně poznává za mřížemi kláštera řeholnic (toho asketického závěru mi tehdy – Bůh mě netrestej – bylo trochu líto).
Při cestě na Moravu se seznámila s bratry Mrštíkovými. Mezi Vilémem a Zdenou zaplála láska, ze strany Viléma to byla spíše vášeň a brzy Zdenu ošklivě opustil, když už z ní vysál spoustu peněz. Bylo to moc bolestné a zraňující. Ta dobrá duše objevila na Moravě Jožu Úprku. Byl moc chudý a jí učarovaly jeho obrazy. Hodně ho podporovala a nebýt jí, asi by se neproslavil, i když více po smrti, tak jak bylo a je v Čechách téměř "folklór". Hodně energie věnovala Chittussimu, neomylně poznala talent. Byl hodně talentovaný, ale nemocná duše. Ve středním věku spáchal sebevraždu. Zdena se znala dobře z Jesenskou a věděla, že mezi ní a Muchou panoval vztah, platonický a sentimentální za strany Jesenské hlavně. Stále za ním jezdila tam, kde zrovna byl. To všechno je to, co si pamatuji z dvoudílné knihy Františka Kožíka. Celá jedná o Zdence Braunerové a velice dobře mapuje ducha té doby, člověk se tam dovídá spoustu i podrazů, nepravosti hlavně vůči umělcům. Prostě vše co je pro toto období charakteristické nejenom u nás, ale i ve Francii, kde měla spoustu významných přátel. Byla velice oblíbená. Objevila a dobře vnímala sochy Bílka, který se nedočkal správného docenění za svého života. Zdena mu nalévala sebevědomí a svou chápající duší ho stále povzbuzovala. A jak tohle všechno vím ? Hodně jsem četla a měla jsem vždy ráda, když se obsah držel pravdy a byl v knize obsažen náhled do minulosti nebo se zabýval konkrétními významnými osobnostmi. Zdeně Braunerové věnoval své dva díly knih František Kožík: Na křídlech větrného Mlýna a druhý díl: Neklidné babí léto. Kožík napsal také knihu Kulhavý šermíř - ta je celá o Jaroslavu Čermákovi. V minulosti jsem četla a četla. Byl to únik z reality, která mě "otesávala" a tříbila pohled na svět.
Otec Braunerové byl váženým spolupracovníkem chemika Mendělejeva, kteréhož tabulku prvků se v chemii studenti šprtají dodnes. Jo, seřadil prvky podle atomové váhy (nemám rád slovo hmotnost, protože bylo do přirozeného jazykového vývoje arogantně mocensky prosazeno partou nadutých vědců. Já říkám hezky česky váha). On dokonce podle zákonitostí, které objevil, předpověděl některé další prvky, čímž sklidil útoky a pošklebky tuctových vědců – do doby, než byly tyto prvky skutečně objeveny. Zdenu, kromě jiného, miloval francouzský sochař Auguste Rodin. Ona měla sama celý život platonickou velkou lásku, Julia Zeyera. To jsou vzácné znalosti, hezky si pak lze kombinovat jejich povahy a životy. Ve Francii to měla trošku jednodušší než ostatní. Do Paříže se vdala za (pro Francouze velice známého) spisovatele její starší sestra. Přeci jenom na tom byla lépe než ostatní Češi a v galerii Louvre má svoji sochu jako jediná žena!!! To se málo ví. A jak důležité! - A propos: někdy mne dopaluje ta česká malost i v tom, jak své velikány honem připodobňujme k někomu z ciziny. Třeba – špičkový evropský houslista Josef Slavík byl zván „český Paganini“ apod. Mimochodem – i Paganini patrně dostal strach, že ho Slavík v jeho prvenství ohrozí, na poslední domluvenou schůzku s ním ani nepřišel. Před tím mu Slavík po jediném poslechu při koncertu přehrál celou jeho jednu Caprice zpaměti, aniž měl k dispozici noty. Škoda že Slavík zemřel tak brzy – v 27 letech na chřipku. Když si porovnávám houslové koncerty těch dvou, mám pocit symptomatického rozdílu: Paganiniho koncert je mistrný hlavně technicky, virtuózně. Slavíkův jednovětý koncert má krom toho i víc duše, srdce.
Ještě o Jaroslavu Čermákovi, který v podstatě celý život prožil mimo Čechy. Braunerová alespoň měla domov stále v Roztokách. Čermák bojoval spolu s černohorským knížetem za svobodu Černohorců a kníže ho velice ctil. Odtamtud jsou i Čermákovy obrazy na černohorské motivy, většinou figurální. Kdysi jsme měli doma obraz Únos Černohorky, asi vzácný. Vyznamenal se jako velice statečný člověk, nejenom v Černé Hoře. Francouzi odsoudili spisovatele Victora Huga k vyhnanství na ostrov. Byl tam úplně odříznutý od přátel a dění ve své vlasti. Nikdo se neodvážit ho kontaktovat. Za jednoho velice bouřlivého dne Čermák shromáždil noviny, vzkazy přátel atd. a rozhodl se k Hugovi dostat. Vyplul večer, využil velice bouřlivého počasí s tím, že ho nikdo nezahlédne a přes varování před nebezpečím, které skýtalo moře a vichřice, doplul s nasazením života, a šťastně přistál na ostrově, kde Huga navštívil a vše mu předal. Nikdo jiný se neodvážil, přátelé se báli nejenom na moře, ale i sankcí za to, že jsou s Hugem v kontaktu.
Musím zmínit bratry Hilbertovy. Jaroslav byl známý a úspěšný dramatik Národního Divadla. Kamil byl skvělý architekt. Bez jeho práce (dostavěl katedrálu sv. Víta) by pohled na Hradčany byl docela chudý. Postavil, kromě jiného, ty dvě stejné, štíhlé věže, které jsou pro Hrad tak výjimečné.
Další Louňák je prof. Václav Hlavatý, je po něm pojmenováno lounské gymnázium. Kdysi tam byl žákem, poté i profesorem. A kde došel uznání? Albert Einstein potřeboval ke svým převratným zákonům a objevům (prý mu byly vnuknuty a věděl, že je to dílo Boha či božských bytostí) ještě důkazy. Zákony musí někdo matematicky dokázat. Einstein to neuměl a hledal po celém světě matematika, který by dokázal potvrdit výpočtem správnost jeho zákonů. Jediný, kdo to dokázal a spolupracoval s Einsteinem do konce života, byl právě Václav Hlavatý.
Je těch známých Louňanů více, ale tito jsou nejznámější. Louny měl rád Mistr Jan Hus, který napsal z Kostnice Dopis lounským. Tento dopis je na podstavci náměstí, kde je socha Husa. Jako se Pražáci scházejí u Václava, Louňáci u Husa. Mám foto, noční snímek, focený zezadu s knihou a zářícím nočním světlem. Kupodivu úhlopříčně na druhé straně náměstí je morový sloup s Pannou Marii. Zajímavé, významné.
Nejsem velký znalec dějin, ale vím že hluboce zasažen Husovým činem o rok později skončil stejně jako Hus Jeroným Pražský. Proč je tolik opomenutý dějinami a v národní i duchovní literatuře nebývá zmiňován?
Našel a uložil jsem si kdysi tuhle zmínku: slavný humanista Enea Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.) v 15. století – ani on se místy nedokázal ubránit obdivu ke kacířům, například když popisuje smrt Jana Husa a Jeronýma Pražského: „Oba snesli popravu s pevnou myslí, a jako by na hostinu pozvaní chvátali do ohně, nevydavše ani hlesu, který by dokázal, že poklesli na mysli. Když počali hořeti, zapěli chvalozpěv, který byl stěží přerušen kouřem a praskotem ohně. Nikdo prý z filosofů nesnesl tak statečně smrt, jako tito oheň.“
Louny už z dálky zaujmou střechou chrámu svatého Mikuláše. Na stavbě lodi kostela
a charakteristické třístanové střechy pracoval Benedikt Rejt (občas ho
nazývali Beneš lounský). Bohaté město, ležící na stříbře, Kutná Hora, chtělo
také takovou střechu. Díky diametrálně lepšímu stavu financí tam vyrostl
chrám svaté Barbory. Velice honosný ale my, Louňáci se smějeme, že nám
"obšlehli" střechu. Další známý architekt byl poté jeden z bratrů
Hilbertových-Kamil.
Z Loun pocházeli a vraceli se sem: Karel Konrád, Konstantin
Biebl (říkali jsme, jaké jsou jeho verše-stačí opakovat jméno: bíblbíblbí..). Jo, tenhle zapálený proletářský poeta a surrealista, po válce i ministr, spáchal brzy po „Vítězném Únoru“ sebevraždu.
Domov tu, na nedaleké Peruci (stále je tam Oldřichův dub a
Boženina studánka) našel Emil Filla, který opustil kubismus a věnoval se
různým pohledům na České středohoří. Zanechal jich po smrti úctyhodné množství. A
ještě něco o architektuře. Kotěra tu vystavěl unikátní kolonii pro zaměstnance místních obrovských železničních dílen. Kolonie je jediná svého druhu. Na jednom jejím domě je deska s
informací, že se tam narodil kpt. Otakar Jaroš. Během 2. SV byl kdesi v
Rusku v městečku, kde zůstaly jen ženy a děti a schovaly se před Němci do
kostelíka. Netušily, že Němci mají informaci a poslali tank, aby do
kostelíka vjel a všechny povraždil. Byl tam přítomen náhodou právě mladý
Jaroš. Neváhal, bleskově se opásal granáty a pobral výbušniny které našel.
Poté skočil pod tank a tak obětí svého života zachránil ženy a děti v
kostele.
Jak je pro naši (ale nejen naši) historii typické, existují u ledasčeho dvě verze. Ta oficiální říká, že Jaroš padl v bitvě u Sokolova. Ba dostal posmrtně titul Hrdina Sovětského svazu. Z wikipedie: Až do politických změn v roce 1989 byly jeho jméno i jeho hrdinská smrt zneužívány komunistickou propagandou. Otakara Jaroše, který byl ve skutečnosti antikomunistou, se představitelé KSČ neštítili označit za „mladého komunistu,“ aby bylo dokázáno, že hrdiny byli vlastně jenom komunisté. Čestný občan města Louny od 17. června 1994.
...Přece ještě něco. Měli jsme na dějiny literatury človíčka, který se rád zabýval pikanteriemi kolem známých literátů. S oblibou vyprávěl na přednáškách, kromě jiného, že Jan Neruda je synem Joachyma Barranda s pražskou pradlenkou, se kterou se zapletl a vyšel z toho potomek, který se stal známým.
z Wikipedie o Barrandem: I když hodně cestoval a držel si byt v Paříži, jeho hlavním útočištěm z hlediska bydlení zůstala do konce života Praha. Zde se jeho první hospodyní na mnoho let stala matka českého básníka a spisovateleJana Nerudy. Tomu se marně snažil vysvětlit, že psaním svému národu nepomůže („Víte, básně psát, to není nic pro váš národ. Třeba vám budou kamarádi připíjet, ale chcete-li svému národu opravdu prospět, zanechte veršů a věnujte se vědě.“) Přesto četl už jeho první díla, protože se naučil česky. Lépe se tak dorozumíval mimo jiné i se skalníky, kteří mu nosili nálezy a brali za to plat (nejprve týdenní, posléze od kusu). Svoji znalost češtiny promítl také do názvů některých druhů, které popisoval (Babinka podle matky Nerudy). Později se díky Palackému naučil i německy. Po paní Nerudové byla v letech 1861–1883, tedy do Barrandovy smrti, jeho hospodyní Františka Myslivečková, která pocházela z rodové větve českého skladatele Josefa Myslivečka.
Oba moji dědečkové se narodili na konci devatenáctého století. O tom, co před mým narozením náhle zemřel, je zmínka ive hře Naši furianti. Pocházel z Radobytců. Protože moje matka pocházela z Obory mezi Radobytcemi a Cerhonicemi (v Našich furiantech Honice), vyprávěla mi v dětství příběh, který se tam tradoval. Stroupežnický měl v noci hlídat panské pole, na kterém se jednomu remízku s křovím, dodnes zachovanému, říká Pahorka či Na Pahorkách. Když zaslechl zvuky domnělého zloděje, chtěl ho vystrašit a naslepo vystřelil. Zloděj předstíral, že je zasažen a začal kvílet jako v posledním tažení. Stroupežnický v zoufalství obrátil pušku proti sobě, ale protože hlaveň byla dlouhá, nedokázal si namířit na mozek, pouze si ustřelil kus nosu. Poté se pokusil utopit v rybníku Nový u Obory, ale ani to se mu nepodařilo. Od té doby byl velice zohavený. - Kousíček za Oborou u rybníka je mezi lukami a rybníkem kaplička, kterou zde nechal postavit v 90. letech náš pan kníže, jak starousedlíci s láskou nazývali knížete Schwarzenberga. Při jejím „křtu“ zde uspořádal mši a poté velkolepé pohoštění pro návštěvníky z vedlejších vesnic. Ti se najedli, napili a časem to pomluvili.
A dnešní hudba? Pustím-li si Beatles, stačí pár taktů a hned roztaji. Ano, Beatles nebyli od té doby hodnotově vůbec překonáni, ani tzv. vážnou hudbou. Tolik jedinečných melodií. A přitom ještě i vzácný (v hudebních kruzích) smysl pro humor. Jen nemuzikální tupci a snobové je odmítali. Nejvíckrát (nejmíň stokrát) jsme s Martou poslouchali Abbey Road, (Here Comes the Sun, Sun King = čistá hudební prosluněná mystika). Zrovna tak většina "věcí" ze Sgt. Peppers..., napříkad závěrečný A Day in the Life - muzikálnost a mohutnost klasiky. Ano, Abbey Road! Ta deska je jedinečná. Je to někdy přímo terapie. Taky se mi líbí bílé dvojalbum. Ovládali mistrně i skladební umění vážné hudby, viz například Yesterday, She‘s Leaving Home, The Fool on the Hill, We Can Work it out, Elenor Righby, Let It Be, Strawberry Fields Forever, Across the Universe a spousta dalších. Nebo jejich téměř madrigalová vokální monofonie v Becouse: je vedena mistrovsky.
Beatles a celá ta vlna světového spolucítění mladé generace šedesátých let - od britského Mersey Soundu až po kalifornské snění lahodného West Coast Soundu (inspirace posledními odlesky genia loci zašlé indiánské slunečnosti) - zachytili ono vzácné vanutí, které bývá ve třetině a dvou třetinách století (první třetina 20. století byla však zastíněna doznívající krizí a nastupujícím nacismem). Na rozdíl od řady jiných skladatelů, Beatles ani jiné tehdejší kapely své melodie nekradli. A naopak - vezmeme-li například Vangelisovu kdysi slavnou hudbu k Dobytí ráje, je to středověká melodie písně La Folia de Espaňa – List ze Španěl (jak mi osvětlil Štěpán Rak, který ji taky hraje). Akorát že Vangelis z této lyrické melodie udělal humpoláckou, monstrózně se valící agresivitu. Ničím jiným než touto nepůvodní melodií se neproslavil.
Mimochodem – některým zapouzdřeným duchovnistům, samozvaným správcům duchovnosti, kutícím si většinou cosi jen na svém písečku (zatímco já kutím v Písku), prý ležím v žaludku, že píšu (také) na takováto neduchovní témata. A taky že píšu na duchovní témta. Ba i že vůbec píšu (a neporadím se s nimi). Znají snad definici duchovnosti? Co oni považují někdy za neřesti, pro mne mohou být řesti. Mají jakousi přišlápnutou psychiku, neberu některé z nich moc vážně, spíš vlažně.
A ještě k poslechu: Když doopravdy poslouchám a nechávám se tím pronikat, cítím i jak se potřebuju o tu hudbu dělit. A najednou se hudba line na metry daleko, pak obsáhne třeba město, pak vlast, nakonec zemi s snad i vesmír. A tak třeba Beethoven duní, zní, jásá, posiluje, posvěcuje, hladí celým kosmem. Anebo ji přeposílám někomu smutnému či nemocnému. Když jsem to říkal muzikologovi Vlastovi Markovi, podivil se, on prý si dává pomyslně reproduktory kus od sebe a přijímá to tak opačným směrem - z větší dálky k sobě. Volíme-li ale to vysílání, pak se radostně dělíme s lidstvem. A pak lze přirozeně, bez okultních fíglů a senzacechtivosti, prožít co je léčba duše hudbou a rozšířené vědomí. A třeba se prožije i to, co je rotace lotusů. Pak se vychovávají, zčisťují, aktivizují bezpečným způsobem. Primární ale je, jako u každého poslechu či pohledu na krásu, dávání ze sebe, dělení se. Někdy se dělím se skladatelem o radost, jak se mu to podařilo prožít a složit a vysílám mu, ať je vtělený nebo odtělený, vděčnost, radost a lásku. Ke skutečnému poslechu je dobré si vyčlenit čas a nedělat u toho nic jiného. Pokud se někdo zabývá lotusy, pak i plná koncentrace na jednu povznášející věc je pro vývoj lotusů blahodárná.
A nyní k barokním chrámům. Období baroka je pro české země velice temné. Nejenom událostmi, ale přispěla k tomu i architektura, nejvíce v chrámech. Ano, to je pravda. Zároveň jsem ale styl či sloh baroka vystihoval životní pocit doby až tak, že i v českých vískách obyčejné ženy vyšívaly tímto stylem. - V jižních Čechách je několik starých vesnic s domy selského baroku na návsích (Holašovice, Dobešice, Svinky aj.). Prý k tomu přispělo trojí: Amerika, prasata a ženy: Od vlády Marie Terezie se tu rozmohlo pěstování brambor, přivezených dávno před tím z Ameriky. Tedy i na venkově někteří zbohatli, protože si mohli dovolit chovat prasata, když je mohli krmit bramborami. A na prasatech vydělali a mohli si dovolit i víc cestovat (mít či najímat si povozy), takže se dostávali do měst, kde viděli barokní domečky bohatších měšťanů. Ženy z venkova prý zatoužily se jim vyrovnat (to furiantství Jihočechů je asi tradiční) a mít taky takové domky, takže pak vznikla i skupina mistrů štukatérů a zedníků, kteří putovali ode vsi ke vsi a dělali umné barokní štíty na objednávky. Přenášeli na venkov prvky barokní a klasicistní architektury z měšťanských domů a kostelů. - Ale Holašovice (od roku 1998 na seznamu UNESCO), dnes výstavní folklorní turistická atrakce poblíž ČB s nádhernou barokní návsí (jsou i na různých kalendářích), si vystavěli Němci, byli to němečtí starousedlíci, a my se tím dnes chlubíme jako českým barokem. A všimněte si: jihočeské selské baroko (přesněji barok) stavělo domy na návsi vždy štítem do středu návsi, kde býval rybník, zatímco jinde byly vesnice převážně s domy v řadách. Vím sama, jak na mě působil chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. Děsivě, připadala jsem si jako mraveneček a ze všeho se mi téměř točila hlava. Sochy v nadživotní velikosti mě děsily, svatý nesvatý.
Později jsem se dozvěděla proč. Hodily se mi znalosti o Byzantské perspektivě. Byla to část otázky, kterou jsem si vytáhla u státnic z dějin umění. Zněla: Zobrazení prostoru v dějinách výtvarného umění od jeskynních maleb do současnosti. Zrovna další z částí otázky bylo baroko. Měla jsem na gymnáziu deskriptivní geometrii a naštěstí jsem si to uměla představit. (Gotika byla nejsložitější se svými odlehčenými klenbami ve tvaru sepnutých rukou a svorníky uprostřed klenby, které tam jistily aby se klenba nezřítila.) Barokního efektu se dosáhlo pomocí půdorysu stavby. Nakresleme si velikou, dlouhou elipsu (na "výšku"). Tu kolmo protněme další elipsou a ne jednou, tak, aby protínaly základní elipsu nakreslenou z počátku. Poté udělejme to, že jako by lem obrázku obtáhneme. Vznikne určitý počet obloukových výběžků, které se dají "načančat" dalšími, třeba kružnicovitými tvary přes. Vzniká dramatická vlnovka, když se znovu a jinak zdůrazní nový okraj. Z tohoto okraje vytyčíme zdi, které vlnovku kopírují.Tím vzniká nejenom vjem pohybu zdí, hrozící diváka rozdrtit, ale i místa, kromě oltářního oblouku, různých postranních kaplí a kapliček.Zdí se postaví mohutné, s minimálním počtem oken a když, tak aby okna nebyla vidět, jsou schována směrem do chrámu "galeriemi" ochozy a pompézním zábradlím. Do toho veliké sochy a malé sošky, přezdobenost, jak už jsem uvedla....prostě pompézní. Když byl občan zvyklý na gotické vzdušné stavby, tato nová architektura na něho působila drtivě. A to byl účel. Také byla církev v té době agresivní. To byl záměr, bát se Boha, bát se všech církevních hodnostářů. Věřící stáli dole a celý, důmyslně vystavený chrám na ně působil monstrózně, děsivě a výhružně. To se to potom církvi manipulovalo!
Snad jsem to napsala tak, že to má hlavu a patu.
Taky mi k baroku sedí ten Steinerův poznatek, že zatímco v době gotiky ještě dozníval starý jasnovid a tedy schopnost povznesení, baroko je důsledkem (či průvodním zjevem) odtržení člověka od božských sfér, jeho osamění na zemi, přepadnutí smutkem vyhnanců nebes. Proto se tak křečovitě, ale už hmotařsky, materialisticky snažili "dohnat" onu ztracenou svatost tou křečí zdobnosti, velkých soch světců, mohutností Boha atd., ale už jen bez niterné inspirace. Baroko už je jen dílo lidské, zmaterializovaná zbožnost a uctívání. A to přesně zapadá do toho všeho, co píšete o církvi atd. Je v tom strach, smutek i výhružnost.
... A ještě k baroknímu stylu poznámka: Byla by to ostuda, kdybych to neuměla popsat. Zkoušející u státnic si mě vychutnali, byla to jedna z nejtěžších otázek a já, díky profesoru Mirvaldovi (byl i skvělý výtvarník) jsem to uměla vnitřně vidět.
Moc zdravím do Písku, kde oba dědečkové studovali gymnázium. Do obecné školy chodili v Miroticích, také oba. Tak to se tam mohli znát s Tomášem Famfule - strýcem a trochu i pěstounem Mikoláše Alše, „mirotickým švališérem“, v jehož chaloupce se Aleš narodil (nyní malinkaté muzeum M. Alše). Byl to můj velmi vzdálený příbuzný (moje matka ještě byla schopna dát dohromady celý ten řetěz až k ní, kdo byl s kým jak příbuzný, já jsem na rodové souvislosti debil). I tak se s nadsázkou vytahuju, že z Mirotic byl Aleš a já. Potomek Tomáše Famfule byl právník, dával mi cenné rady, když mi komouši chtěli protiprávně vzít v Miroticích byt. Aleš byl prý častý pijan. Když dostal zakázku na sgrafita na píseckém hotelu Dvořáček (nyní Otava), propil honorář ještě dřív, než měl postaveno lešení (možná to bylo jistější). Jednu epizodku jsem o něm slyšel v dětství od stařičkého pana Linharta z Parezí u Cerhonic. Cestoval v mládí s Alšem kočárem do Prahy, dělal mu kočího. Hned v první hospůdce Aleš vydatně popíjel, a když ho dovedli do kočáru, nepoznal svého kočího, myslel že je to cizí najatý povoz a zavelel: Tady mají zlatku vašnosto a jedou se mnou na Hradčana.
2025 ©