Rozpouštění křivd v práci, příbuzenstvu…; CESTA OKOLO JE STÁLE DOKOLEČKA DOKOLA
Křivdy od druhých nemusíme příliš rozmazávat s nimi, ani v sobě. (Ale občas nějaké to výchovné seknutí, a třeba i důrazné, taky neuškodí.)
Neměli bysme v sobě tu křivdu od někoho mít trvale, neměli bysme se na ni jen občas podívat, hýčkat si ji, brnknout o ni s nevolí či sebelítostí, a nic.
Řešením je dostat se k ní s připuštěním toho, že mne to bolí.
Probolet si to bezbranně, bez vzdoru, výčitky a ponížené prestiže. Vždyť ten druhý u toho není, aby se na nás popásl. Přiznat si, že jsem druhým položen na lopatky. Obtéct to slzami, opravdu si přiznat, že jsem zraněný. Ale né slzami sžíravé sebelítosti, nýbrž slzami, které to rozpouštějí jako vlahý déšť skrápí slané slzy na naší tváři. A pobydu-li v tom chvilku, pak se ten osten začne ztrácet. To je to Bezděkovo a Jungovo - Cesta ven vede skrz. Naopak, když si pěstuju bebíčko, jak jsem zraněný, dotčený, podvedený, a mám v sobě ještě navíc zahanbení, že jsem tomu propadnul, tedy: cloumá to se mnou, a zas se za to stydím a furt dokola, tak to není cesta skrz, ale okolo, a tedy dokola.
Ano: CESTA OKOLO JE STÁLE DOKOLA! Přiznejme si od druhého ponížení, nepochopení, probolme si to, a pak bude i odpuštění. A z něho třeba i trošičku lásky, myslím té opravdové, ne té předstírané. Jistě že tu chybu druhého budeme dál vidět, ale už se nebude tolik vztahovat k nám, nebude se nad námi tyčit jako nenáviděný fantom. Půjde to víc mimo. Rozpustíme svůj tvrdý štít, a ono to námi pak projde volně, bez zachycení, jen zkonstatováno. A posléze ty situace nebudou přicházet, nebudeme-li je potřebovat. Anebo, až po této fázi, rozpoznáme, že druhý měl možná pravdu, že možná jednal oprávněně. Nebo aspoň, co ho k tomu vedlo, nebo že jsme sice snad měli pravdu, ale zbytečně jsme ho vyprovokovali apod. Čili – nalezneme snad i svůj podíl na jeho jednání. Pak bychom měli litovat, že se druhý kvůli nám musel rozčílit nebo jinak narušit svou rovnováhu.
A totéž vědět i o druhých, kteří se nám svěřují: mají své křivdy zas od jejich blízkých, ale něčím si o ně řekli. Stačí je vyslechnout, snad je v duchu politovat za to, že si vyvolali takovouto karmu a teď musejí být poučováni a školeni nesnázemi, ale vědět, že jejich střety jsou jen jimi přitažená karma. Tedy sami možná bezděčně vyvolávají či přitahují reakce okolí na to, co sami mají v sobě, nebo se něco musí naučit, v něčem zesílit.
Někdy je snadné a laciné skamaráďování s druhým přes noření se do jeho reakcí na jeho trable. Připadáme si hodní a ušlechtilí, když se svezeme po jeho ukřivděných stížnostech na někoho dalšího. Ono to zní většinou tak přesvědčivě, že? Ale musíme rozeznávat i u druhých, že na křivdy reagují sami ošklivě, dotčeně, ironicky apod. Přílišné konkrétní prožívání stížností druhých vede k namáčení se do jejich kalu, k pohlcení jimi. Někdy momentálním slepým soucitem s druhými sbíráme i cizí povahové odpadky, kterými reagují na své situace. (Já to dělal u své matky spoustu let, pak ještě občas náhodně i u druhých. Nyní mohu někdy vypadat lhostejně, ale to se nedá nic dělat.)
Vím, je to těžké, vyslechnout druhého i s jeho nedobrou reakcí, a muset nějak reagovat – a přitom né s podbízivým souhlasem, ani s nadřazeným poučováním... Někdy to správně ani nejde. Ale vždy platí: až se něco naučíme sami zvládat, nebudou nás takové situace potkávat, nebo nebudou pro nás problémem.
Časem se lze postupně naučit rozpoznávat, kdy někdo trpí opravdu a my mu můžeme být skutečně užiteční svou oporou, a kdy se lituje jen ze svého nakopnutého egoismu, nesplněného chtění, a ještě by snad chtěl, abychom s ním nabančili tomu, kdo jej nakopnul. Chce, abychom sdíleli jeho zlobu, vtahuje nás do své sebelítosti, vyžaduje bezohledně naši pozornost, očekává, že přejmeme jeho náhledy, není otevřený našich pochybnostem... Neděláme to někdy také my sami?
Pak je lepší pověsit jeho starost za něho na hřebíček a téma utnout.
Obyčejně to musíme napřed nacházet a rozlišovat u sebe, pak nám to půjde i u druhých.
Já měl dlouho za to, že obtížné situace budu mít pořád. A bezpočtukrát jsem neobstál. Ale vždy jsem měl potřebu, ne-li hned, tak aspoň zpětně si probrat, jak jsem reagoval, a dát to poznání nakonec do míru, do ticha. A dnes už víc let s překvapením vidím, kolik obtížných, ba zdánlivě neřešitelných situací už mi nepřichází, cítím tu úžasnou svobodu od útoků lidské zloby a myšlenkové nezodpovědnosti (to co vidím v práci, jsou jen asitak desetiprocentní zbytečky, které sice komentuju, ale už mnou nehnou, leda chvilkově na povrchu). Spíš pociťuju bolest všeobecné lidské bídy, lítost ze zániku evropských hodnot, z týrání zvířat apod. Soukromě jsem ale v dnešní naježené společnosti snad rarita: Ve všeobecné averzi vůči úředníkům, které paušálně považujeme za byrokraty, a označujeme jejich oprávněné požadavky, nutné podle zákonů, hned za „úředního šimla“, jsem se sám ještě asi nesetkal ani s byrokratem či nepříjemným úředníkem, ani s žádným šimlem. Nebo pokud mne vrátil s nějakou žádostí, pak jsem pochopil, že mi k tomu třeba ještě něco chybí dodat a on má pravdu. I on je kontrolován. A byl-li opravdu nepříjemný, pak bych to nikdy nezevšeobecnil na všechny, a nelibost bych zapomněl v ten moment. Vždyť právě úředník je vydán všanc mnohokrát denně různým rafanům, suverénům, podvodníkům atd., a zasluhuje často soucítění. Snášet celý den za přepážkou různé nálady lidí, trpělivě objasňovat mnohdy neoprávněné námitky a hledat pro každou situaci vhodnou formu vysvětlení předpisů, je nesmírně vyčerpávající. Proto začnu-li sám ode dveří či od přepážky s úsměvem, pomohu mu a usnadním mu i jeho reakci. Máme pak oba radost z našeho setkání. Proto se na úřady těším!!! Nevidím v této oblasti žádné napětí, a pokud ano, pak ho vytvářejí víc ti, kdo vcházejí do úřadu již s apriorní naježeností.
Mám rád i policisty, a to i když musím zaplatit. Dělají tím dobře svoji práci a chci jim to usnadnit.
Vidím, jak práce na sobě skutečně nese úžasné plody, i když se o tom člověk nemůže hned, ba roky, přesvědčit. Jsem vděčný, že mohu výsledky toho úsilí vnímat jako úlevu a svobodu ještě v téhle inkarnaci. A tím větší elán a touhu mám ty situace procházet s někým druhým, snad rozbolavělým, pokud zaciťuju jeho poctivou snahu. Protože sám už vím, že není marná! Ale je možné, že ještě něco obtížného ho bude potkávat, bez toho to nejde. Tak jako ani u sebe nevím, co těžkého mne ještě potká.
2025 ©