Táňa Fischerová: Rita. Povídka ze společné knihy Táni Fischerové, Ludvíka Procházky a Karla Funka; Na konci něco víc o vzniku společných knih.

RITA

Většina z nás ráda podléhá náladám. Nálada je malé božstvo. Dnes mám dobrou náladu a tak udílím milost i svému okolí. Ovšem běda, když náladu nemám nebo když mám dokonce špatnou náladu! To je konec komunikace. Mnohokrát se mi stalo, že někdo, s kým jsem měla schůzku, ji odřekl s odůvodněním: nepřijdu, bude to tak lepší, mám špatnou náladu.

Samozřejmě, každému z nás se někdy přihodí, že není v nejlepší formě, ale proto je tak důležité naučit se zvládat sami sebe, aby emoce nelomcovaly našimi životy, naší duší a vůbec už ne životy těch druhých, kteří navíc za ně ani nemůžou. A konečně – co s náladou, když máme zmáhat nějakou nemoc, nějakou bolest? A taky musíme umřít. Kdo nepodléhá náladám, má cestu určitě snadnější. Není smýkán, ale jde. Nední ovládán, ale vládne.

Nevím, jaká byla Rita. Dovedla mlčet a takové lidi nikdy nepoznáme. Ale některé klíčové okamžiky jejího života jsem zahlédla: její statečnost i velikost a sledovala ji s úctou.

Ritě zemřel manžel, když její dvě děti dospívaly. Žila v malé pražské vilce se svou sestrou, která se svojí rodinou obývala druhou část. Měla přítelkyni Manku. Ačkoli ani Manka neměla lehký život, hrozně rády se spolu smály. Smály se tím víc, čím méně důvodů ke smíchu měly. Pak přišel rok 1968, Manka se rozhodla pro emigraci a obě děti založily vlastní rodiny.

Rita sedávala se svou sestrou u kávy, volávala Mance a určitě se při tom smála.

Potom u ní zjistili rakovinu a vzali jí žaludek. Zůstal jí jenom kořen. Čekala jsem, že ji to nějak změní, dokonce bych chápala, že opravdu nemá důvod mít dobrou náladu. Na jedné z cest do nemocnice, která byla od nás nedaleko, se zastavila, snad aby si odpočinula, protože přece jenom bývala častěji unavená. Měla dietu a chodila na kontroly. Usadila se u stolu a vytáhla z tašky salám.

„Rito, dáme ti něco k jídlu, nemusíš si nosit jídlo s sebou,“ řekla jsem poněkud zděšeně, protože salám bylo přesně to, co by vůbec jíst neměla. Trochu se usmála: „Já stejně vím, že na tuhle nemoc umřu, tak aspoň jím, co mi chutná. Když žiju, tak žiju.“ Strčila do pusy další kousek salámu a zapálila si cigaretu.

Možná to byl určitý druh sebevraždy, možná protest proti způsobu života, který žila, nebo rukavice, hozená osudu, o němž věděla, že mu stejně neunikne. Anebo to byly poslední částečky vzdoru smrti, protože salám a cigareta pro ni znamenaly život? Nicméně to nejdůležitější byl její úsměv. Vůbec si nestěžovala, vypadala vyrovnaně, dokonce spokojeně.

Týden na to upadla její sestra do bezvědomí a za tři neděle zemřela. Rita přišla a zapálila si cigaretu. Mlčely jsme. Co taky říkat.

„Co děláš celé dny?“ zeptala jsem se nakonec.

„Přestěhovala jsem se do přízemí, měli jsme tam prázdnej pokoj. Léta v něm nikdo nechtěl bydlet, není moc útulnej, ale překážela bych mladejm, takhle to bude lepší.“

„A co jíš?“

„Ale nechci jim lézt do kuchyně, tak si občas koupím salám, někdy za mnou přijde vnouček, opečeme si v popelníku buřta, to bys nevěřila, jak je to dobrý.“

Jednoho dne se ozvala: „Jedu zase ven, stavím se u dcery v Rakousku a potom jedeme s Mankou k moři do Francie. Moc se na to těším. Až se vrátím, ozvu se.“

Rita milovala slunce. Jakmile na jaře vykouklo z mraků, neopustila svou malou zahradu až do chvíle, než jí podzimní plískanice zabránily v pobytu venku. V zimě přežívala z toho, co do sebe naakumulovala v tuto dobu a číhala na první výhonky zeleně, které jí oznamovaly příchod šťastného období.

Tentokrát se vydávala na cestu. Věděla jsem, jak moc se na dceru i na Manku těší a velice jsem jí to přála. Po třech nedělích zazvonil telefon. Volala Manka z Francie. Koupila mámě letenku, musí ukončit dovolenou a okamžitě jít na operaci. Rita přiletěla druhý den a rovnou ji odvezli do nemocnice. Šli jsme ji s jejím synem navštívit.

Téměř jsem ji nepoznala. Na pokoji pro pět lidí ležela na jedné z postelí na kost vyhublá, s pletí, opálenou od mořského slunce. Tvář plnou vrásek, vypadala jako stoletá vědma, která vede celý lidský rod. Byla moc slabá, ale usmála se: „Tak to vidíš! Chtěla jsem tam ještě zůstat, ale Manka mě donutila vrátit se. Prý mě budou operovat.“

„Bolí tě něco?“

„Ne, jen jsem hrozně slabá, to víš, slunce dělá divy.“ Dívala se na nás ve skromném světle stařičkého špitálu.

„Dej mi salám,“ požádala syna, „mám na něj chuť.“ Uždíbla z něj kousek a podívala se na mě.

„Pamatuješ, jak jste jednou byli u nás na zahradě, opalovali jsme se a jeden z vaší rodiny měl u hlavy psí lejno?“

„Ne,“ řekla jsem překvapeně.

„Já jo, bylo to hrozně komický,“ zasmála se. „Běžte už, jsem unavená.“

„Přijdeme v neděli,“ loučil se její syn.

„V neděli? To už tu možná nebudu,“ odpověděla klidně.

„A kde bys byla? Myslíš po operaci na jiném pokoji?“ divil se.

„Ne, už tu možná vůbec nebudu,“ řekla.

Všichni, co jsme tam byli, jsme jí začali nadávat: „Prosím tě, co to říkáš, odoperují tě a budeš v pořádku, takhle nesmíš mluvit.“ Zmlkla a dala nám pusu. „Běžte už.“

Láďa přišel v neděli, jak slíbil. Postel byla prázdná. Tu noc Rita zemřela.

Umřela tak tiše, jak žila. Určitě věděla, že umírá. Nejen v nemocnici, kdy nám to chtěla naznačit a my jsme ji okřikli, ale mnohem dřív. Její cesta ven byla pravděpodobně tím rozloučením se životem, dcerou i Mankou. Já nevím, jaká vlastně byla. Mlčela a klidně přijímala vše, co jí osud servíroval. A na nic si nestěžovala. Četla jsem, že jak žijeme, tak umíráme. Někdo odchází lehce a vyrovnaně, někdo bolestně a se strachem. Rita šla bez nářků. Měla jeden velký dar. Uměla se sama sobě smát. Proč náš poslední dialog byl právě o psím lejně? Chtěla tím říct, že život i umírání se skládají ruku v ruce z věcí vznešených i nízkých? Anebo ji tahle vzpomínka na chvíli odvedla od těžké práce, kterou měla před sebou, podobně jako salám a cigareta? Nevím. Rita mi zůstala záhadnou, ale současně jako by mi tu zanechala nějaké poselství, nad kterým stále přemýšlím.

Na pohřbu všichni plakali. Možná pláčeme proto, co jsme neudělali, co už nejde vrátit. Reparát už teď není možný. Den skončil, ale ještě ne pro nás. Jan Hus prý se před popravou modlil: Bože, splnil jsem svůj pozemský úkol a odevzdávám svou duši do tvých rukou.

Jaký je náš pozemský úkol. Splnila ho Rita? Nevím, mohu přemýšlet jen o svém vlastním. Ale poznám-li ho a zkusím naplnit, budu určitě šťastnější.

Manka mi napsala: „Jsem nasraná. Rita přijela vlakem s pětilibrovkou v kapse. Kdybych náhodou z nějakého důvodu nebyla na nádraží, mohla si koupit dvakrát kafe a housku a přespat pod mostem. Prý si o víc neřekla. Ona si totiž nikdy o nic neřekla. Protože to byla ta nejskromnější a nejvelkorysejší ženská, nakonec se poddala smrti!“

Byl její život šťastný? Asi ne. Ale možná věděla něco, na co přicházím i já. Štěstí není ve vnějších podmínkách, ale v tom, jak je dokážeme přijmout. To je možná to poselství, které tady zanechala.

Štěstí je jenom v nás.

                                                                       .oOo.

   Ze společné knihy Světliny II - Putování k polednám (nakl. EB, Praha 2006)

Táňa měla podobných textů víc, vymámil jsem je od ní, měla je v šuplíku jako nedokonalé. Protože kniha je rozebraná, časem mohou na tyto stránky přijít na řadu i další její povídky. - Obě knihy Světliny jsem sestavil proto, že jsem mezi tehdejšími přáteli měl několik, kteří měli skvělé texty, ale sami by se neodhodlali je publikovat (Tána Fischerová, Ludvík Procházka, Dana Rychlová, Ján Zákopčaník...). Tedy jsem setavil a nechal vydat dvě knihy společných textů: Světliny - Meditace jako jarní tání duše aneb Tři duše v akordu, a Světliny II -  Putování k polednám.

Měl jsem vymyšlený i podobný "projekt" textů s Petrou Procházkovou, ta ale byla tehdy v Kábulu a poté to nějak "usnulo".