Obraz Zdeňka Hajného z cyklu Poutníci
K cyklu Poutníci
Věční poutníci – odkud a kam? Vědí to? Víme to o sobě my? V ruchu a shonu, stresech a nových a nových požadavcích a přáních se neustále někam pohybujeme. Často postrádáme zastavení, ukotvení, zkonejšení . . .
Kdybychom poznali víc sami sebe z nadhledu, z odstupu, asi jako když z vysoké hory pozorujeme lidské hemžení tam dole, rozumíme mu, ale právě si od něho chceme odpočinout, možná bychom si začali připadat jako jacísi věční poutníci, ale asi bychom nevěděli za čím. Trochu bychom si pak třeba přestavěli hodnoty, zklidnili se, přestali tolik očekávat od druhých lidí či od věcí a víc chtěli od sebe.
Někdy se člověk musí naučit víc mlčet a snít, aby pak mohl tím rozhodněji a cílevědoměji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy. Kdo neumí být sám se sebou, nepozná hloubku přátelství či lásky k druhému. Kdo neumí přijmout utrpení, nepozná ani čistou radost ze života.
Takovéto a ještě další úvahy se mohou rodit v hlavě a srdci toho, kdo si udělá chvilku, aby se zastavil s Poutníky. Ostatně – vždyť i oni též téměř stojí. Jejich pohyb je jaksi trpělivě rozložen do velikého časového úseku, jakoby do celých epoch. Jsou důstojní, tiší, klidní – jako lidský duch, který zná sám sebe, ví, co chce, ale nespěchá.
Pohybují se ve skupinách, jako by věděli, že lidské já nabývá hodnoty teprve ve vztahu k ty. /pozn.: psáno k celému cyklu Poutníci/
Vciťme se na chvilku do nich, do jejich mlčenlivé poezie. Třeba poznáme, že kdesi ve společných lidských genech máme cosi podobného s tvůrci jeskynních maleb i pramicí, s divokými bojovníky i knězi dávných božstev, s budovateli pyramid i Stonehengů, s otroky i otrokáři, se staviteli chrámů, s barbary i s pěvci chorálů . . .
Siluety prostorem plujících skupinek bytostí mohou podněcovat fantazii svou podobností s krápníkovými útvary, které na nás v jeskyních působí svým miliony let vyvíjeným tvarováním jako tiší svědci věčnosti. Věční lidští poutníci mohou vyvolávat podobný pocit či tušení věčného pohybu vývoje, jaké vzbuzují krápníky, pro nás zdánlivě statické, přesto však v průběhu věků měnící své tvary. Působí zde jakási fatálnost či hymničnost odvěkého zakořenění lidstva v kosmu. Hledíme tiše, třeba cosi z toho zavпíтáте.
Karel Funk
---
Zdeněk Hajný, Za obzorem poznání
.
ZA OBZOREM POZNÁNÍ
Člověk se může dostávat i za obzory poznání dnešní omezené vědy, plné materialistických pověr. “Svět ztrácí pohostinnost“, napsala už v roce 1918 malířka Zdenka Braunerová. Ztrácí pohostinnost pro lidi i pro Ducha. Nemohli bychom mu trochu té pohostinnosti přidat? Jak?
Začít můžeme různě. Třeba tím, že se snažíme poznat v klidu malý kousíček země, než sjezdit šest zemí ve dvou týdnech. Že se budeme učit zharmonizovat v sobě příkladně umění poslouchat Beethovena, slušně podnikat, meditovat a být oporou druhým.
A co nás snad jednou čeká za obzorem poznání vyšších hodnot i světů viditelných i neviditelných? Člověk, jenž vzešel z meditace v tichu i z meditace v ruchu denního hemžení rozumí dávným runám a znakům, vytesaným v kameni, i boží řeči, která je beze slova znaků. Žije v obou světech: pluje nocemi kolébán na hvězdné lodi vesmírné ochrany kosmické Matky, ale umí se i v prachu země zastávat zemských matek, vdov a sirotků silou Boha Otce. Je činný v jasu dne i poznává mystická tajemství hlubin noci. Umí nebo se učí pomáhat těm, kteří přicházejí na tento svět i duším, které z něho odcházejí nebo odešly. Cítí jednotu lásky všech říší: nerostné, rostlinné, zvířecí, říše elementárních bytostí, říše lidské i makrokosmické-božské.
Z takového se postupně stává svatý bojovník. Ten je pevný jako hora a nezadržitelný ve svém boji jako oheň. Je majákem pro hledající. Pomáhá, ale nerozmazluje. Bere na sebe plnou odpovědnost za svůj život a neschovává se za žádné učení, hnutí, stranu, řád. Ví, že pravda bez lásky zabíjí, pravda s láskou vykupuje. Ví, že je jen služebníkem božím. Jeho učení je čin, který trhá závoje nevědomosti a rozhání temnotu v duších druhých. Nebudí pozornost davu, ale Bůh ho staví vždy tam, kde je zapotřebí. On je a chodí mezi námi. Když se něco podaří i když je třeba pomoci, je na stráži. A - jak zpívá Marta Kubišová - ti lidé zvonkoví ve zvoncích zrození, když se stane neštěstí, na zvonky zazvoní své ring-o-ding...
KAREL FUNK
2025 ©