Čím se také liší každá starší generace od těch dalších? Umí lépe ctít tradice, má hlubší vztah ke kraji, kde se narodila nebo žila, má víc selské logiky, váží si více peněz i lidské práce, hůře snáší změny, je opatrnější, přesná raději než rychlá, má nižší motivaci... Krásným a vděčným tématem různých aktivačních programů v seniorských zařízeních bývají i vzpomínky, jak kdo poznal svého životního partnera či jaké bylo jeho první rande. Často se probírají vzpomínky na dětství. Patrně každá generace považuje své dětství za jiné, než je to dnešní. I zimy byly dříve opravdovější – tak vzpomíná už řada generací. V něčem bylo dětství většiny nynějších seniorů skromnější, prostší, chudší, ale přirozenější, samostatnější. Víc toho bylo na nich, museli si umět víc sami poradit.
Kdysi zveřejnil anonymní senior na Internetu malé ale trefné srovnání tehdejšího přirozeného dětství s dnešním, ze kterého jako by se některé prvky dětství vytratily. Probíral jsem to s klienty-seniory a k textu z Internetu jsem toho ještě dost přidal. Vzniklo z toho následné porovnání.
Jde tu nejen o pobavení, ale přispěje to snad i k lepšímu pochopení, proč si někteří senioři obtížně zvykají na naše vymoženosti. Pravda, mnozí se pod naším vedením nadšeně a úspěšně učí v pozdním věku pracovat na počítači, obsluhují mobil a nám to lichotí, čeho všeho jsme s nimi docílili. Jiní si raději zůstávají ve své někdejší prostotě. Mávají nad našimi vynálezy rukou, snad i z moudrosti předků, že štěstí nespočívá ve věcech, ale v jednoduchosti a skromnosti. Pochopit lze oboje skupiny, tu druhou možná obtížněji. Pokusme se podívat na věci jejich optikou.
Podle dnešních norem, pravidel a zákazů by mnozí ze starší nebo staré generace snad vůbec neměli šanci přežít. Proč?
Dětské postýlky měli naši senioři malované barvou, která obsahovala olovo.
Neexistovaly žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
Žádné pojistky na dveře a okna, a když se jelo na koloběžce nebo kole, ani žádné helmy.
Neměli ani kočárky s nelogicky použitým terénním dizajnem kol, ale z tehdejších obyčejných kočárků se děti dívaly na maminku, měly s ní oční a ústní kontakt, a nestrkala je před sebou, otočené zády k ní a dopředu ke světu, ze kterého malé dítě stejně samo ještě nic nevnímá.
Pila se obyčejná voda z hadice či studny a ne z láhví.
Děti si z kousku dřívka udělaly šaška, krále i žebráka.
Jedly chleba s máslem (neptaly se – a co k tomu?), pily limonády s cukrem a nebyly obézní, protože si pořád hrály venku.
Někteří vzpomínali, jak se několik hodin mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili z kopce, a až pak přišli na to, že zapomněli brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu ji domontovali.
Jiní si v zimě připevnili na dvě staré brusle ještě prkýnko a na tom sjížděli kopečky, které si polili vodu, až zledovatěly. Každý měl tuto pýchu jinak vypolstrovanou dobře složenými hadry, aby zadek netlačil, a byl to osobní vlastnoručně zhotovený sportovní prostředek.
Ráno si naši předkové jako děti šli ven hrát a přišli domů, teprve až se venku rozsvítily lampy – a nikdo je nevolal, žádný mobil po ruce.
Vlastnoručně si hoši vyhloubili podzemní bunkry, a to byla pěkná dřina, v rovině terénu na ně položili „kryt“ a uvnitř měli své klukovské tajnosti, ti bohatší i baterku. Ti starší se kasali, že tam zatáhnou holky, ale nedařilo se to.
Tehdejší děti neměly žádné Playstation, Nintendo eller X-box, vlastně ani televizní hry, žádných 99 TV kanálů, žádný surround-sound, mobily, počítače, chartrooms, internet či facebook. Uměly si ale samostatně udělat píšťalku nebo prak, obojí muselo dobře fungovat, jinak byla ostuda.
Spadly ze stromu, řízly se, zlomily si ruku či nohu, vyrazily si zuby, ale nikdo nebyl kvůli těm úrazům žalován a nebyla přijímána sterilní úřední opatření k zamezení a zabezpečení... Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen ony!
Hoši se prali, měli modřiny, ale naučili se to překousnout.
Když byl malér ve škole, odskákaly to od rodičů děti a né učitel.
Kdysi si děti našly hry s tenisáky či klacky a jedly i trávu, hlavně šťovík.
I když je dospělí nevarovali, nikdy si nevypíchly oko.
Chodily domů k druhým kamarádům, tloukly jim na dveře, vlezly dovnitř, najedly se tam…
Kdo ve škole zlobil, byl po škole, a nebrblal on ani rodiče.
Někdo, kdo nebyl ve škole chytrý, propadnul a musel opakovat. Žádná komise si ho nepodávala.
Kdo dostal nabančeno, bulil veřejně a nestyděl se za to ani se nevztekal.
Posledních padesát až šedesát let bylo explozí nových nápadů a předmětů. Vše je pro děti hotové. Ovci či veverku si mohou podrobně zobrazit a prostudovat na internetu. Anatomii lásky taky. Pak neznají půvab postupného sbližování a samostatného stydlivého objevování tajů svého milostného protějšku.
Naši senioři měli volnost, průšvihy, radosti i odpovědnost. A naučili se chovat se ke všemu a poradit si vždycky.
Dnešní generace vychovává chráněné děti, nejlepší chytráky a zároveň bezradné neurotiky a agresory, počítačové experty a zároveň životní nedochůdčata… Čest výjimkám. Do dětí se investuje jako do kapitálu. Rodiče se stávají manažery svých dětí.
Největší síla byla v přirozenosti a improvizaci. Ta je pak provázela celý život.
Bylo to velké štěstí, žít jako dítě.
Kdysi bylo dětství víc dětstvím a stáří víc stářím. Dnes se dospělost zkracuje a sofistikuje. Pramení to ze soudobého jevu jakési postpubertální kultury, kdy se starší křečovitě bojí stárnutí, a tak jednají jako mladí: dospělost si vytvořila jakýsi postpubertální životní styl: dospělí se pomocí bezuzdné spotřeby všeho, co „frčí“, snaží zapomenout na svůj věk. K němu by ale měly patřit i odpovědné postoje. Kdysi byla idea stáří spojena s jistým druhem důstojnosti. Porušil se dnes tradiční životní cyklus. Dospělí se „omlazují“ teenagerským odíváním, prací bez disciplíny, hromaděním věcí bez účelu, jistotou bez pochybností, životem bez odpovědnosti. Narcismus, který býval spojován s dětstvím, nyní provází mnohé dospělé až do pozdního věku. Oslabuje se uvědomělé občanství ve prospěch bezstarostného konzumu. Už Max Weber varoval, že honba za bohatstvím, která je zbavena náboženského a etického kontextu, se stává pouhým sportem. Naopak mladí chtějí být staršími, dětství se zkracuje.
Stáří je strastiplné, pokud člověk současně s tendencí odumírání tělesnosti neprobouzí nové vnitřní síly, ale křečovitě se upíná na své tělo, společenskou roli, prostupuje se pocity osamělosti, sebelítosti, bezmocnosti, existenciální úzkosti lidstva, stesku po ztrátě či omezení sexuality, bilancování svého života jen z té stránky, ze které mu bylo snad ublíženo, atd.
Pasivní unášení se konvenčními zvyklostmi, materiálními náhledy, fetišizace konzumního životního stylu atd. vede ve stáří, v zimě našeho života, k ledovému ztuhnutí a mrazivému strachu ze smrti, ke křečovitému hlídání své tělesné kondice, k falešné snaze o dohnání čehosi ztraceného zase jen materiálními myšlenkami nebo činnostmi. Nastolování pocitů mládí zkoušením nejrůznějších „zaručených“ diet, nepřirozeně vitalizujících prostředků a metod, domnělým zkrášlováním skrze přehnané a nekritické používání kosmetických šidítek, sebestředné opatrnictví… - to vše je jen bezcennou náhražkou poctivého zrání a přijetí věku jako přírodní danosti. Stáří pak není požehnáním, ale úzkostnou křečí a stále méně soudným zavíjením všech aktivit do černé perly svého ega. Pokud člověk žil příliš vášnivě a stravoval své éterické tělo často v divém vzrušování, odčerpal ze svého životního fondu velké množství éterických "zásob", což se posléze projevuje dětinskostí.
Stále častěji dnes proto vídáme typ nemoudrého starce, pyšnícího se svými požitky a výkony v mládí, zejména sportovními a sexuálními, kvantita je na úkor kvality, a od určitého stadia zlomu se objevuje stesk na požitky mládí, „všechno je pryč“, protože člověk dokázal jen zestárnout, ale ne zmoudřet. Nenalezl svou seberealizaci, niterné zázemí a sebepoznání ve zralosti.
Učení se a úžas od dětství po dědství. „Dokud žiješ, uč se! Nečekej, že moudrost s sebou přinese stáří.“ (Solón). Je vždy k užitku průběžná nenásilná příprava na stáří už od středního věku. Stárnutí lépe přijmeme, pokud jsme se s ním učili počítat a vyrovnávat už v předstihu. Předpokladem je výchova mladého člověka k tomu, aby prokazoval stáří úctu. Ovšem výchova nikoliv suchým autoritativním nabádáním a napomínáním. Spíš by to měl být tvůrčí respekt. Předpokládá to ovšem, že existuje alespoň malé procento seniorů, kteří skutečné úcty zasluhují. Zhoubné je i nynější pachtění se být „in“ nebo „cool“. Namísto ohně nadšení je ideálem chladný vševěd a všeuměl. Člověk by měl být naopak celý život, tedy už od dětství, trvalým žákem a obdivovatelem. Úcta a úžas ke zkušenějším by měly zůstávat od dětství až po dědství. Jedinec stárne, když ztrácí touhu se nadchnout.
V době zralosti životního podzimu máme cítit, myslit, mluvit i jednat s plnou sebekontrolou a sebekritikou. Máme uvážlivě měřit a zkoumat dokonalost plodů své denní fyzické a duchovní práce, práce citové i mentální. Máme již cílevědomě jít vstříc k síním neznáma a napravovat své životní poklesky a chyby. Doplňovat nedostatky charakteru, abychom mohli klidně stanout ve chvíli svého odchodu před majestátem smrti, nebo – pro někoho – před Boží tváří. Proto jakékoli uhýbání před poznáním pravdy o sobě, falešné sebeobhajování, obcházení zodpovědnosti je tou největší pastí, kterou můžeme sami sobě připravit, je tou nejpohodlnější cestou k předsmrtnému nepokoji.
Ve stáří se duševní síly uvolňují a osvobozují od těla a jsou tím více k dispozici hlubšímu niternému vývoji. U leckoho se rozvolňuje nejen pocit ztotožnění se s tělem, ale posléze i s duševními prožitky a přichází úlevná odpoutanost, nezávislost na životě a smrti. To ovšem není na překážku aktivní moudrosti pro svět, spíše jí dodává stálosti, jasu a síly, podobné nerušenému klidu a tiché koncentraci v období zimy.
Dění kolem šedesátky. Na prahu stáří, krátce před ní až pár let po ní, přichází těžké ale významné období: to, co člověk niterně vydobyl jako své hodnoty, ideály, poklady moudrosti, se jakoby zhroutí, propadne, zpochybní jako skoro bezcenné. Musí to být znovu prožito a nově nalezeno. Jako by slunce, které po celý den jen slaběji či silněji probleskovalo skrze mraky, se nyní zcela schovalo, aby vpodvečer vyplulo a rozzářilo se nad plně přehlednou krajinou. Často se v tomhle věku otevřou i nové obzory, nové možnosti práce s dosavadními kvalitami, nové aplikace vydobytých a očištěných duchovních hodnot. Večerní jas osvětluje z nového úhlu mnoho nového, co poctivě přemýšlivému člověku dříve unikalo, včetně kvalit druhých lidí, umění i hvězdného vyzařování kosmických dálek.
2025 ©