ZÁŽITEK DUCHA

Závěr ke knize, která teprve bude.

Při snahách o nahlédnutí za roušku viditelné přírody a o prožitky měnících se nálad během roku je dobré si uvědomit, že není nutné být jasnovidný. Nemusíme se nechat beznadějně vláčet tímto dnes tak omílaným požadavkem. Tím by přetrvávala pasivita vůči samostatnému tvůrčímu pronikání k dalším stupňům poznání. Ve vztahu k duchovním skutečnostem je nutná touha a aktivita. Nepomáhá tu ani pasivní uvzdychaná modlitba, ani pasivní, pouze rozumářské studium na úrovni získávání encyklopedických znalostí. Vztah k duchovním skutečnostem nám musí „zachutnat“ tak, jako vůně půdy po roztálém sněhu, jako vůně posečené trávy a posléze sena, jako podzimní plody, utržené rovnou ze stromu, zalíbit se nám jako obrazce na okně, vytvořené mrazem, nebo jako pookřále se rozhlížející krajina zalitá sluncem po letní bouři.

Jako se celá Země otevírá od jara k létu kosmu, i naše duše se láskyplnou touhou může učinit nástrojem duchovních sil. Pak vzniká pravá součinnost s děním během ročních zemsko-kosmických nálad. Ty nejsou dosažitelné horoucnou či úpěnlivě žadonící prosbou, ale tím, že se s nimi člověk postupně spojuje. Sám musí vyvíjet a vysílat svou duchovní aktivitu vůči poznatkům o duchovním dění. Jinak v něm není nic, co by duchovní svět upoutalo a přivedlo k láskyplné odezvě. Při studiu o duchovnu bychom neměli zůstávat kochání se pouhými fantaskními představami, které si libovolně dokreslujeme pro svůj požitek bez úcty k realitě. To, co zprvu přijímáme jako duchovní  myšlenky, bychom jednou měli pociťovat jako životní mocnosti, oslovující náš osud. Toto povznesení se, aby člověk mohl být myšlenkami o duchu uchvácen tak jako něčím fyzickým ve světě, to je síla archanděla Michaela, vládce nynější třiapůlsetleté epochy.

Jak je rozhodující náš případný neúspěch ve studiu takovýchto témat? Rozhodující není! Podstatná je zde, podle Rudolfa Steinera, důvěra k duchovním myšlenkám a poznatkům. Pak člověk ví: ten či onen podnět máš z duchovního světa. Oddáváš se mu, činíš se nástrojem k jeho provedení! Přijde první neúspěch - nevadí! Přijde druhý neúspěch - nevadí!  A kdyby se dostavilo sto neúspěchů - nevadí! Vždyť žádný neúspěch nikdy nemůže být rozhodující pro pravdu duchovního podnětu, jehož účinek je vnitřně prohlédnut a pochopen. Teprve pak totiž máme pravou důvěru k duchovnímu podnětu, který v určité době přijímáme, když si řekneme: Stokrát jsem měl neúspěch, ale to může nanejvýš dokazovat, že pro mě v této inkarnaci nejsou dány podmínky k realizaci tohoto podnětu! Že však je tento podnět správný, to nahlížím jeho vlastním charakterem. A když teprve po sté inkarnaci nastane, že mi vzrostou pro tento podnět síly k jeho realizaci - nic mě nemůže přesvědčit o průrazné nebo neprůrazné síle duchovího podnětu než jeho vlastní povaha!  Člověk může nějaký duchovní podnět nechat stranou, dokonce ho může ponechat stranou po celou inkarnaci. Ale když už ho jednou uchopil, pak nikdy nesmí váhat ho ve svém nitru chovat a pěstovat. Jedině tak je možné zachovat ho pro následující inkarnace.

Člověk musí mít zážitek ducha. A tento zážitek ducha musí mít možnost získat z pouhé myšlenky, ne snad z nějaké jasnovidnosti. Bylo by zlé, kdyby se každý člověk musel stát jasnovidným, aby mohl mít tuto důvěru k duchu. Důvěru k duchu může mít každý, kdo je jen vůbec vnímavý pro nauky duchovní vědy. Proniká-li se člověk stále víc a více touto důvěrou k duchovnu, pak ho zasáhne něco jako inspirace, ta inspirace, na níž vlastně čekají všichni dobří duchové světa. Člověk bude prožívat jaro tak, že pocítí krásu a půvab rostlinného světa, že bude mít vroucí radost z pučícího, rašícího života, ale současně získá cítění k tomu, že ve všem tom pučícím a rašícím životě je ztajena elementární duchovnost. Dostane se mu cítění, citového obsahu k tomu, že každý rostlinný výhonek se mu stane svědkem skutečnosti, že v kvetoucí rostlině přebývá zakletá elementární bytost. A člověk bude mít pocit, jak v této elementární bytosti žije touha, aby právě jím byla vysvobozena. Pak pocítí, když květy na podzim uvadnou, že se mu podařilo něčím přispět k tomu, aby svět ve své duchovnosti zase postoupil o kousek dál a že s uvadlým a skloněným květem, přecházejícím v semeno, které tvrdne a usychá, vyklouzne z rostliny elementární bytost. Podle toho, jak mocně se člověk pronikl silou archanděla Michaela, bude to on, kdo tuto elementární bytost povede vzhůru, do duchovnosti, o niž sama usiluje.

Tak se duše poznenáhlu dostane k aktivnímu spoluprožívání průběhu roku. Jaro bude prožívat jako zrození elementárních bytostí, které touží po duchu, a podzim bude prožívat jako vysvobození těchto elementárních bytostí ze zvadlých rostlin, z uvadlých květů atd. Člověk se nestane jen sám pro sebe jako kosmický poustevník na podzim o půl roku starším, než byl na jaře. Spolu s pokračující přírodou postoupí pak o kus života kupředu. Nebude pouze tak a tak často vdechovat a vydechovat fyzický kyslík, ale bude se podílet na vznikání přírody, na zakletí a vysvobození duchovních bytostí v přírodě. Nebude jen pociťovat své stárnutí, bude spolu pociťovat proměňování přírody jako svůj osud. Bude srůstat s tím, co venku roste. Stane se větším ve své bytosti, když se bude moci jeho individualita jako svobodná bytost obětavě vylévat do kosmu. Tím může přispět k příznivému rozhodnutí boje Michaela s drakem.

Když si představíme, že toto je vypěstováno v citové mysli člověka jako velká důvěra pro cokoli duchovního, když si pomyslíme, že člověk se může skálopevně držet něčeho, co prohlédl jako duchovně vítězící, tak pevně držet, že se toho nevzdá ani potom, když zevní svět proti němu sebevíce vystupuje - když si toto představíme, pak máme představu toho, co vlastně síla Michaelova, bytost Michaelova od člověka chce. Teprve pak máme názor na to, čím je neotřesitelná důvěra v ducha.  A když takováto důvěra k duchovnu založí takový stav, že jsme schopni pociťovat toto duchovno za tak reálné jako půdu pod nohama, o níž víme, že kdyby tu nebyla, nemohli bychom našlapovat svýma nohama, pak máme ve své citové mysli pocit toho, co od nás Michael vlastně chce.

Tak můžeme poukázat na to, co musí v člověku nastat, aby Michaelova myšlenka mohla zase oživnout. Uidíme, že to, co může vést k svátku Michaela, musí být událostí citu, která naznačeným způsobem prožije zase průběh roku opravdu jako něco reálného.