DĚJINNÉ SNĚNÍ; VZLÍNÁNÍ VĚKŮ

PROŽITEK  ZE  14. 7. 2012

/Mail kamarádky:/

Některá rána přinesou vzácnou chvíli, kdy tušíme, že jsme byli v noci kdesi poučováni. Dnes mi bylo dáno výjimečně krásné procitnutí - asi z naladění, jak jsem před usnutím četla Tvůj koncept Karlštejna. Netýkalo se to asi jen našeho národa, spíš širšího území, střední Evropy? Nevím.

V rychlém sledu minulých časů (ale ta rychlost nebyla nepříjemná) se přede mnou otevíraly děje, události…, ale způsobem, který jsem dosud neznala. Nebylo to běžné zevní rozumování, ale odehrávalo se to nezávisle na mně, jen jsem to sledovala. Rozum k tomu nedosáhl a nic neovlivňoval. Přesto to bylo nanejvýš bdělé. Tak  přede mnou v hlubokém niterném prožitku postupovaly celé věky, masy věků, to nebyly jen generace, ale celá lidstva.  Hezky popořadě tak, jak tu byla a tvořila historii. Bylo mi dáno prožít něco jako když plyne krásná hudba, která se nikdy nezastaví, neustále klidně odeznívá. Nejednalo se však o příval tónů, ale příval života, který se chronologicky valil přes všechny časy - tu plynul klidně, tu bouřlivě zmítal rodinami, tlupami, kmeny, národy, státy... Různými, nadnárodními či nadstátními seskupeními, jak se postupem doby měnila. Vše z toho, co se někdy událo, leželo teď přes sebe, ale nebyl to nepřehledný mumraj dějin. Čas tu běžel jinak. Vše bylo do sebe správně vklíněné, žádná vazba, souvislost nechyběla, neunikala. Ke každé jednotlivé události, činu by se dalo znovu dostat, jen si je umět v tu chvíli podržet. Nešlo však o nic takového, co se dnes odívá do slov a názorů doby a jak se dnes učíme v dějepise. Bylo to nad vším takovým a vzdáleno jakémukoli době poplatnému komentáři, postoji. Toto byl, snad by se dalo říci, duchovně - duševní otisk, který si ponechával hloubku autentičnosti doby, ve které se skutečně odehrál. A nebyl to jen strohý dokument, informativní film pro novodobého diváka. Tohle vtahovalo (ale ne tragicky, jen s vážností a úctou k tomu tehdejšímu dění) do niter lidí, kteří v těch dobách tu historii buď tvořili nebo jí byli chtě nechtě zmítáni. Byl to silný prožitek, takové vzlínání věků přes lidskou duši. Nehráli tu roli jedinci - jejich bolesti ani radosti jsem zjitřeně nevnímala a přesto si ten vjem říkal o velké soucítění s tehdejšími lidmi, i když trochu jinak, než známe. Tak, jako když přes ně všechny hodíš v zimě teplý plášť. Nebyl to srdceryvný, bolestínský prožitek, ale racionální a rozvážný, klidný ve svém bezčasí, kde probíhal. Přes vše v mém nitru vládl pocit: takhle to bylo nutné. Tohle si lidstvo svou vůlí korigovanou boží spravedlností zákonitě vepsalo do své historie. Jistě, že tu byli i tehdy jednotlivci, ale já se skláněla ke všem živým bytostem najednou. Chápala jsem je, nebo spíš prociťovala jako dílčí částečky neobsáhnutelného, nezměrně velkého celku. Byly to stavební kameny – cihly celého Domu s  významem nepostradatelnosti, který měly v sobě uložen. Bez nich by vystaven nebyl. Teď jsem ale při neopomnění jejich důležitosti hleděla jen na ten Dům, jen ten byl nyní důležitý.

Nevím, jestli to píšu srozumitelně, těžko se to popisuje – prostě bylo to jako všude kolem mě natažené plátno v kině, ale nepromítaly se mi na něm před očima konkrétní děje, které by strhávaly mou pozornost na detaily, spíš ke mně v důstojném a úctu zasluhujícím pocitovém hávu přitékal jako širokou řekou dalekosáhlý vliv všech tušeně se odehrávajících malých i velkých činů každého živého jedince, ze kterých se skládal obrovitánský důsledek – celý masiv důsledků. A ten pak ve velkém časovém horizontu dopadal na lidstvo. Na nějakou životem tepající duševní oblast velké skupiny lidí - snad národa. Snad tedy na národní duši? Nevím, to už by se slovní konstrukce mohly dostat dál od reality.

Ale přesto, i když možná neumím tomu vhledu dobře porozumět, jsem si jistá, že se mi nabídla možnost nějakého důležitého pochopení. Možná to byla ukázka, jak jsou ty všechny události ve vesmíru poskládané, jak není nic v duchovních světech zapomenuto, snad jak je to tam uzpůsobeno. Těžko si z tohoto omezeného světa něco takového běžně představit. Na malý okamžik jsem se ocitla uprostřed prostoru, pro nás a naše pozemské rozměry nepředstavitelného, ve kterém, jak mi bylo ukázáno, je všechno i z toho nejzazšího dávnověku Země v pravdivém obraze zaznamenáno, uchováno a po věky zde přetrvává. Napadlo mě, že někam sem, do takových míst asi někteří zasvěcenci nahlíží. Oni se k tomu mohou dopracovat svými schopnostmi kdykoliv, mně to bylo, snad jako odměna či dar v mé zanícené náladě, ve které jsem usnula, ukázáno jaksi „zadarmo“. Kromě tohoto poznání přišel mi i velmi silný pocit zklidnění vyvolaný nabytou jistotou, že Pravda je skutečně někde po věky zachovávaná a několika vyvoleným a uschopněným jistě i přístupná. Že se neztrácí a ať bude co bude, vždycky tyhle vůdčí osobnosti lidstva budou moci správnou odpověď najít. A nejen odpověď, ale i cestu, kudy jít dál, kterou razí nám, méně vyspělým.

Stavím se k tomu tak, že tohle co tu vyprávím, možná obsahuje popisy vyjádřené z mé nedokonalé úrovně. Nedělám si z toho pro sebe jednoznačný závěr, ale i tak, něco důležitého se mi přeci jen asi pootevřelo.  Možná i tím, jak jsem nedávno měla možnost zhlédnout televizní pořad o Muchově Slovanské epopeji, uváděný Zdeňkem Mahlerem a následně to čtení o dávnověkých grálských legendách ve Tvé knize o Karlštejně a králi Karlovi. Určitě ani není dobré se do nějakých úvah z toho pouštět. Samo si to říká hlavně o úctu k tomu a ponechání v sobě jen tak, jak to přišlo. Žádnou stavbu na tom nebudovat. Zůstane to ve mně ale už natrvalo jako změna mého nazírání na lidstvo. Rozumím teď i hlouběji, co myslel Rudolf Steiner tou nutností mít vřelý vztah ke světu, nebo Karel IV. svým – Milujte budoucnost svého národa (z jeho Moralit).